Rodové heslo Lobkowiczů zní „Popel jsem a popel budu“ a odkazuje se k jedné větvi slavného rodu, která jej od 17. století nepoužívá. Dokumentární cyklus o české šlechtě, která hrdě navazuje na kořeny svých slavných předků (2017). Režie A. Činčerová

Mezi zástupci starobylého rodu Lobkowiczů dnes najdeme vědce, bankéře, politiky, opata, biskupa i bývalého opraváře televizí. Někteří zůstali v zemi svých předků i za cenu těžkých perzekucí, jiní odešli a dnes se vracejí zpět.

Jméno rodu Lobkowiczů zná v naší zemi snad každý. Nese ho obrovské množství památných objektů, najdeme ho v učebnicích literatury, dějepisu, v románech, dokonce i na etiketách piva nebo vína.

Lobkowiczové jsou nejvyšším a nejvznešenějším skutečně českým aristokratickým rodem. Po vzniku samostatného Československa roku 1919 hlava rodiny rozhodla, že se rod bude psát Lobkowicz místo Lobkowitz. Tedy ve tvaru staročeském namísto německém.

Prvním známým prapředkem byl rytíř Mareš z Újezda na konci 14. století. Jeho syn Mikuláš, zvaný Chudý, navzdory svému jménu získal tvrz Lobkovice a její jméno spojil se jménem rodu. Byl to velký oblíbenec krále Václava IV., od nějž získal další statky, například hrad Hasištejn. Jeho synové založili další dvě větve rodu – Hasištejnské z Lobkovic a Popely z Lobkovic. I když během 17. století větev Popelů přestala toto jméno užívat, v rodovém erbu a heslu jim zůstalo: Popel jsem a popel budu.

Stopáž52 minut
Rok výroby 2016
 ST AD HD
ŽánrDokument