Ján Koleník: „Návrat Jaroslava z vězení všechno zkomplikuje.“

Od natáčení první série uběhly téměř čtyři roky. Měl jste svou postavu, jak se říká, pod kůží, nebo jste si ji musel oprášit?

Hlavně jsem musel oprášit češtinu. Při setkání s českými kolegy a režisérem na place První republiky jsem si na Vladimíra začal vzpomínat. Mou postavu čeká nová životní etapa. Je zralejší, takže jsem ho začal zkoumat nanovo.

První republika je dobový seriál. Máte jako herec dobové kostýmy a masky rád?

O kostýmy a masky jde až v druhé řadě. Je ale pravda, že to herci pomáhá. Při dobových seriálech jde ale hlavně o studium společenských zvyků a život lidí v historických souvislostech. Podle mě se ale vášně, vztahy a lidi nemění.

Poválečné období bylo velice významnou etapou světových dějin. Napadá Vás něco z této doby, z čeho bychom si nyní měli vzít příklad?

První republika nám pomohla určit se jako národ. Kdo ví, kde a jako součást koho bychom jinak skončili. I když teď už jsme dva státy, tehdy jsme se s Čechy potřebovali. Za první republiky byla nastolena demokracie. Dnes nějak máme problém ji definovat, vážit si jí a zacházet s ní.

Máte toto období nějak spojené s historií vlastní rodiny?

Klikněte pro větší obrázekMoje babička, kterou mám bohužel už jen jednu, se narodila v době, o které se bavíme. Je to fascinující. Velmi si jí vážím. Moji předkové byli vojáci a hospodáři.

V centru pozornosti První republiky je jedna významná rodina. Jak se posunuly rodinné vztahy od té doby?

Podle mě rodina dnes znamená stále podstatnou, ale stále vzácnější instituci. Je doba, kdy mnoho rodinných svazků nevydrží. Dětí je také méně. Lidé se spoléhají víc na sebe. Já pocházím z velké rodiny. Máma je z pěti sourozenců a táta ze čtyř. Také byli tři bratři, každý byl jiný povahou i svými zájmy. Autoritami byli dědové, pak jejich synové. Když otcové umřeli, převzaly to po nich ženy.

Seriálová tvorba ve světě, ale i u nás zažívá boom. Tvůrci k televiznímu formátu přistupují jinak, než tomu bylo dříve. V čem je podle Vás hlavní výhoda seriálu oproti filmu?

Klikněte pro větší obrázekJe dobře, že i mezi seriály vzniká žánrová pestrost. Vím, že seriál je pro televizi zajímavější, protože periodicky zabere víc prostoru ve vysílací struktuře. A když lidi zaujme, televize má záruku, že se divák bude pravidelně vracet. Když se téma a příběh nevejde do jednoho dílu, vznikne víc dílů a může z toho být kvalitní seriál. Nemám ale rád, když se seriál dělá opačně podle vzorce „protáhněme to na 13 dílů“. Pak je cítit, že v tom je kalkul a vata. Podstatné ale je, že vznikají seriály, které se snaží diváky zaujmout filmovým jazykem.

Vaše postava se na konci první série dostala k milované Kláře. Jak se Váš vztah bude vyvíjet, když se Jaroslav vrátí z vězení?

Vladimír se usadil. Má jasno, s kým chce žít. Po soukromé stránce je spokojený. Všechno komplikuje příchod bratra, s kterým se opět vrací všechen diskomfort ve firmě, v rodině a objevují se komplikace z minulosti. I když je Vladimír smířlivý, tlačí před sebou problém, který ho nakonec zlomí.

Vaše postava má nyní výsadní postavení v rodině. Jak Vladimír tuto situaci zvládá?

Klikněte pro větší obrázekVladimír nemá problém být v čele rodinného podniku. Je respektovaný a racionální. Není soutěživý typ, je přizpůsobivý. Možná by měl být víc akční. Na rozdíl od první série se mi zdá, že je klidnější. Ale dá se to zdůvodnit tím, že je v sevřené situaci, která mu nedovoluje konat.

U dobových seriálů je běžné, že se pracuje s historickými poradci. Konzultoval jste i Vy s experty něco, co se týče Vaší postavy?

Příprava je samostudium. Netočili jsme historický dokument. Máme svou uměleckou licenci. Dobu první republiky využíváme jako rámec, ve kterém žijí naši hrdinové.

Děj druhé série se odehrává v roce 1928, tedy deset let po vzniku Československa. Nyní už Československo není, ale Vy, Slovák, jste u nás v Česku i díky První republice velmi populární. Jaké jsou podle Vás vztahy mezi Čechy a Slováky?

Z mé zkušenosti jsem při práci na První republice cítil vzájemnou souhru a respekt. V Praze mám i početnou rodinu. Mnoho Slováků pracuje v Česku, a tak těžko zapomeneme na to, že jsme byli jedna země. Další generace ukážou, jak moc se vzdálíme. Slovenské děti rozumějí češtině, ale mám informace, že opačně to tak není.