Režisér David Jařab o svém novém filmu
„Přestože sám pocházím ze surrealistických řad a velká část účastníků natáčení jsou mí přátelé, věděl jsem zcela jistě, že nechci udělat adorativní portrét gurua Skupiny českých a slovenských surrealistů, ale postihnout jeho dvojlomnost. Ze širokého díla tohoto teoretika, básníka a esejisty jsem vždy za sobě nejbližší považoval jeho nerealizované scénáře, které vyšly sebrané pod názvem Surovost života a cynismus fantazie. Vznikaly od čtyřicátých let až do počátku let osmdesátých a nesou v sobě něco, co mi bylo vždy blízké. Humor. Černý, sarkastický, perverzní i nehorázný. Všechny tyto polohy ale slouží vedle opulentní ironie zároveň i k pojmenování doby komunistické éry, se všemi jejími každodenními absurdnostmi i celkovým postupným rozkladem. Byl jsem si vědom, že přestože Effenberger by měl mít své místo vedle nejvýznamnějších osobností poválečné kultury, zná ho jen marginální množství čtenářů a nikdy vlastně nebyl žádnému režimu pohodlný. Zaživa ani po smrti.
Pokusil jsem se vytvořit strukturu dokumentu, která by nejen podávala zprávu o jeho názorech, tvorbě či životě, ale tak nějak aby principy jeho tvorby i mého vidění jeho díla obsahovala i forma a jazyk.
Rozhodl jsem se proto pro prolínání fragmentů scénářů s výpověďmi pamětníků či interpretátorů. Přišlo mi ale zábavné hranice mezi hranými částmi, improvizacemi a částmi dokumentárními poněkud mazat, ponechávat postavy ze scénářů „volně“ žít i v dokumentárních částech, stejně jako používat dokumentární postavy jako kompars v hraných fragmentech. Natáčení bylo velmi soustředěné a nakumulované do několika dní a rámovaly jej hromadné situace. Vývoj řady detailů, jakož i filmových principů ale podléhal i řadě náhodných okolností.
Ve filmu ovšem nedochází pouze k fluidnímu prolínání hraných částí a dokumentu, ale také k prolínání archivních filmů Ludvíka Švába s Effenbergerem v hlavní roli, s černobílými záběry z 8mm kamery v rukou Jakuba Halouska, které se pouštějí s původními archivy do zvláštního dialogu.
V době natáčení jsem si nakonec uvědomil, že určitý kritický odstup a selektivita v hodnocení Effenbergerova díla nám dovolila vykutat a očistit právě ta místa a polohy, které jsou v jeho tvorbě jedinečné, a především které promlouvají k realitě dneška a krizi euroatlantické civilizace, stejně tak jako jsou často neskutečně zábavné. Těch čtyřicet let československé historie je totiž v díle „černého žraloka“ reflektováno poněkud jinak, než jak jsme po roce 1989 zvyklí. Nikdo si nic neidealizuje, ale nikdo také ideologicky nesoudí. Jen nesmlouvavě a sžíravě zaznamenává postupný rozklad tehdejšího životního režimu, stejně tak jako si vůbec neidealizuje nic, co se dělo a děje na druhé straně tehdejší barikády.“