9. března 2019

Antonio Cossa je jediný profesionální fotograf tmavé pleti u nás. Když hrál jako kluk fotbal, slyšel, jak ve vedlejší ulici létají kulky a ne zrovna daleko padají bomby. Vyrůstal ve válce a některé jeho zkušenosti se tedy přenášejí i do jeho fotek. Jejich motivy nejsou ti, kteří vítězí, ale uprchlíci a oběti válek a politických systémů. Není divu. Vždyť sám se cítí být uprchlíkem. Dnes spolupracuje s neziskovkami našimi i zahraničními. Na školách pořádá přednášky a workshopy. “ Proč mě zvou? Moje oko je jiné,” říká.

Také s Robertem Ferencem se osud příliš nemazlil. Hned po narození v liberecké porodnici se ho matka zřekla, a tak putoval rovnou do kojeneckého ústavu. Odtud ho po třech letech přemístili do dětského domova, kde objevili Robertův talent. V době studia hudební konzervatoře v Praze trpěl pocity osamělosti a beznaděje, které vedly k jeho depresím. Nebyl zvyklý se prosazovat fyzicky a náhle čelil agresi kvůli svému romskému původu. Po jednom vážném incidentu, kdy ho zbila skupina skinů a on se probral v nemocnici, ho jeho deprese dohnaly až k pokusu o sebevraždu. Odešel ze školy a začal žít na ulici. S hudbou ale nepřestal. Hrál vlastní skladby na piana umístěná na veřejných prostranstvích Prahy, nejčastěji na Masarykově nádraží.