28 minut

9. prosince 2017

Obsah dílu

Alena Gološová — Elisa Burberi

Části dílu

00:08
Alena Gološová
    V době, kdy Balkán opouštěla osmanská samospráva, bylo třeba, a Rakousko-Uhersko k tomu při Berlínské konferenci dostalo mandát, oživit ekonomiku této poněkud zanedbané země. A proto sem začala proudit celá řada profesí z R-U mocnářství. Čechy nevyjímaje. Oblíbeným místem, kromě Sarajeva, byl i Mostar. Město, dodnes nejvíce spojované s vlivy osmanských vládců. Na začátku minulého století zde žilo 250 Čechů. A to je na toto město značný počet. Dodnes zde jejich stopy lze nalézt. Těmi nejmarkantnějšími jsou stavby významného architekta Karla Paříka. Místní jej přejmenovali na Karlo Paržika. Stějně jako v řadě bosenských měst pyšní se i Mostar několika jeho stavbami. Tou nejvýznamnější je místní gymnázium. Karel Pařík, který ve věku 84 let zemřel v roce 1942 v Sarajevu, je i postava, která po mnoha letech dala dohromady českou společnost v Mostaru. Jeho ústřední postavou je Alena Gološová. A právě ona bude naší průvodkyní nejen historií a činností Společnosti česko-bosnohercegovského přátelství, ale i tohoto tolik zkoušeného města.
    09:57
    Elisa Burberi
      Elisa Burberi je žena, která svůj život plně zasvětila svému manželovi Jindřichu Ploticovi alias Jindrovi Steinovi. Jako Italka je temperamentní, ale dnes už přiznává, že když se zajede podívat domů, příliš hlučná italská rodina pro ni zdaleka není tím, co by ve svých 60 letech vyhledávala. Elisa hovoří velmi dobře česky a dokáže barvitě popisovat, co vše jako asistentka svého muže v jejich společném životě prožila, na čem se podílela. Oba pak dovedou velmi nekompromisně popsat neduhy naší společnosti. O to víc, že Jindra v roce 1978 emigroval. „Zpočátku to tady v Česku nebylo snadné, ale byla jsem rozhodnuta si zvyknout a vše se naučit,“ vzpomíná Elisa. Do Čech přijela s Jindrou v roce 1994 a kvůli tomu ani nestihla dokončit studium architektury na italské univerzitě. Místo toho se vrhla na češtinu a rychle zjistila, že jazyk není to nejtěžší, co ji tady čeká. „Na začátku jsem tady měla problémy se stravováním, nemohla jsem sehnat zeleninu a ovoce, na které jsem byla zvyklá, často jsem jedla „smažený sýr“, abych nemusela stále jíst vepřové maso. Výběr produktů byl tehdy dost omezený a já, jako typická Italka, jsem to nedávala,“ vzpomíná Elisa, které se nakonec podařilo nejen si zvyknout, ale i vstřebat českou kulturu natolik, že přijala i české zvyky a návyky. Jindřich v té době dokončil fakultu sochařství, získal restaurátorskou licenci a tak se novomanželům otevřel vstup do uměleckého světa, který Elisu fascinuje dodnes. „Moje první skupina studentů navštěvovala Institut restaurování v Litomyšli, kde Jindra získal post ředitele sochařského ateliéru a já jsem vyučovala italštinu zaměřenou specificky na restaurování a historii umění. Tímto byla předurčena moje kariéra učitelky mého mateřského jazyka v ČR,“ říká Elisa, ale jedním dechem dodává, že jen učit nadšence italsky by ji neuspokojovalo.
      Přehrát celé video
      Stopáž27 minut
      Další díl
      16. prosince 2017

      Napište nám