TV program Osobní program  
Pomeranč
Předchozí díl další díly
ST4:3  
Stopáž: 50 minut
Rok výroby: 2004
Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu
/ivysilani/1130465570
... pomeranč je sladký a osvěží tě, ale když s ním někoho stříkneš do oka, tak začne pěkná mela...

KONTAKT
pište nám:
pomeranc @ceskatelevize.cz
najdete nás:
www.ceskatelevize.cz/ pomeranc
chat s Martinem Zellerem:
25/10/2004
29/03/2005

Hlasujte pro pořad:

Celkem hlasů: 25428

reklama
Pomeranč sobota 13. 8. 2016 po půlnoci 03:30
 Přidat do Osobního programu Nastavit připomenutí

Vydupaná svoboda Martina Zellera

Klikněte pro větší obrázek
Před třemi roky se poprvé objevil na televizní obrazovce v pořadu o životním stylu mladých nazvaném Pomeranč a byl nominován na objev roku v anketě TýTý. Od začátku letošního roku uvádí SuperPomeranč i hitparádu Pětka od Zellera.

„Hitparáda vyplynula sama od sebe. Původně byla hudba spíš doplňkem k reportážím, což mi přišlo málo. Hitparáda tvrdší hudby propojená s klipy v celoplošných televizích chyběla. Zhruba před rokem se podařilo „vylobovat“ rozšíření SuperPomeranče na padesátiminutový pořad – a tak vznikla hitparáda. A protože obsahovala pět klipů a já jsem Zeller, byl název nasnadě. Logickým vyústěním hitparády zakomponované do pořadu bylo její osamostatnění,“ vysvětluje Martin, mimo jiné člen skupiny Cocotte Minute, která letos vydala nové album s názvem Proti sobě. „Na rozdíl od komerčních hitparád napojených na komerční média, což jde úplně mimo nás, my začínáme na Rammsteinech, Kornech či Sepultuře. To, co je například v Medúze mezní hranicí, je u nás mainstreamem. Součástí každého SuperPomeranče jsou dva klipy, z nichž jeden postupuje do hitparády. SuperPomeranč se věnuje neobvyklým tématům a extrémním sportům, v hitparádě najdete zase neobvyklou hudbu – a u toho všeho jsem já.“

Martine, proč se pořad, který uvádíte, jmenuje Pomeranč? Jaký máte vztah k oranžové barvě a k tomuto ovoci?

Přiznám se, že to nevím. Když jsem do pořadu přišel, nějakou dobu už pod tímto názvem běžel. V průběhu času byl přejmenován na SuperPomeranč. Od doby, kdy tento pořad moderuji, jsem na oranžovou barvu mírně alergický. Tohle ovoce jsem nikdy nejedl, nevím, proč bych měl přežvykovat „nějaké kytky“.

Odhaduji vás na chlapa se psem. Máte nějaké zvířectvo?

Zatím bohužel ne. S mým životním rytmem by jakékoliv zvíře vedle mě trpělo. Ale až si vyřeším stálé bydlení, vidím to na leonbergera – je velký a kouše. Moje teta má farmu s koňmi, ale poté, co mě jeden z nich elegantně sundal „kopačkou“ do zad, si na ně dávám pozor. Už moje máma říkala: „Nevěř nikomu, kdo má větší hlavu než ty. Je prostě chytřejší!“ To měla pravdu.

Co byste dělal, kdybyste mohl dělat jen to, co chcete?

Podařilo se mi vydupat si svobodu, co se týče práce a mých zálib. Od devatenácti si tenhle luxus náležitě užívám a hlavně hlídám. Takže odpověď na vaši otázku zní: Dělal bych přesně to, co jsem dělal doteď. V tom jsem měl velké štěstí. I když z nebe mi nespadlo.

Martine, kam se v brzké době chystáte s Cocotte Minute nebo třeba jen na soukromý výlet? Kdybyste nám z toho místa psal pozdrav, o čem by byl?

Za pár dnů odjíždíme na Tour de France, takže by to pravděpodobně byly nejapné narážky na ráčkující celníky, nemožnost domluvit se anglicky snad v jediné zemi na světě a pivo nevalného buketu a barvy, asi ze severních strání.

Jak se cvičíte v pojmech a vyjádřeních typických pro řeč mladých? Vždyť mezi ně věkem už dávno nepatříte?

Nevím. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Ale asi to bude tím, že v prostředí, o kterém mluvím a ve kterém točíme reportáže, prostě žiju. A ještě ke všemu jsem aktivní muzikant, který posledních pět let hraje sedmdesát koncertů ročně. Potkám při tom neuvěřitelné množství lidí různých druhů. Tohle by mohl být ten důvod.

Daří se vám komunikovat s mladými, žijete s nimi... Chcete tím naznačit, že by se to měl naučit každý a už kvůli svým dětem: „bejt hustej táta a hustá máma“?

Mluvím a přemýšlím jako lidé, mezi kterými se pohybuji. Pořád jsem mezi kreativními lidmi, svobodnými, schopnými a ochotnými jít si za svým snem. Na druhou stranu, když jdu něco řešit někam na úřady, přemýšlím, jakou že řečí to tam na mě mluví.

Prý máte na rukou tetování, které někam teče... Řekněte mi, co vyjadřuje?

To si nechám pro sebe. Na co bych pak asi lákal počestné dívky?

Má někdo v rodině podobný hlas jako vy? Připadal i vám zajímavý?

Když to vezmu popořadě, tak máma ne, babička ne, bratra jsem už pár let neviděl a psa nemáme. Teď mě napadá – jsem já vůbec vlastní?

Pokud jde o priority, na prvním místě mluvíte o kapele, až pak je rodina. Je to tradiční a „po chlapsku“, ale není to sobecké?

Myslím, že není. Za všechno, co umím a co se mi nějakým způsobem podařilo zúročit, vděčím hraní. Začal jsem hrát a potkávat lidi, zjišťovat, jak co funguje, ptát se a získávat životní zkušenosti. A taky jsem zjistil, že to, jak se budu mít, je jenom na mně.

Řekl jste: Obávám se, že všechno dává smysl, aniž bychom to tušili. Co vám právě teď dává nebo nedává smysl? Děje se v životě, v okolí, jen ve vaší hlavě...?

Myslel jsem si naivně, že v telce zbohatnu tak neřestně, že si budu moci koupit dům. Zatím jsem si „nasyslil“ stěží na chatu na Berounce. Holt si budu muset přibrat ještě nějakej ten melouch. Ale teď vážně: nevím úplně přesně, co budu dělat v budoucnu, a to je věc, která mě trochu straší. Moderátorem pořadu pro mladé nelze být věčně. I když pár takových „střelců“ už tu bylo, to ale není můj případ.

text: Iveta Kováčová
převzato z časopisu ČT+