Reportáže v regionech
Svitavy
Svitavy leží na moravské straně historické zemské hranice a také na rozhraní evropského rozvodí. Své jméno dostaly podle řeky Svitavy a ta zase podle praslovanského označení pro čistou a průzračnou vodu. V polovině 13. století povolal do kraje olomoucký biskup Bruno německé osadníky a německým zůstalo město po celou svou historii až do roku 1945. Česká menšina v něm totiž nedosahovala ani desetiny všech místních obyvatel. Zlatým věkem se pro město stalo 19. století, kdy zde fungovalo přes sto textilních továren a Svitavám se přezdívalo „Západomoravský Manchester“. Prohlédneme si nejzajímavější památky.
Svitavy
Štípané hračky
Výroba hraček štípaných ze soustruženého bloku je specifický technologický postup, který má v oblasti Krušných hor dlouhou tradici. Po roce 1945 ale zanikla. Obnovit se ji podařilo Ladislavu Chládkovi z Výprachtic. V 80. letech navázal spolupráci s Ústředím lidové umělecké výroby v Praze. Výtvarnice Jarmila Jeřábková připravila první vzory a on začal studovat dochované hračky a popis výroby. Na základě toho postupně dokázal obnovit celou technologii. V roce 1992 spolu s manželkou založil rodinnou firmu a v současné době je jediný, kdo tuto práci ovládá. V roce 2009 dokonce získal titul Nositel tradice lidových řemesel.
Štípané hračky
Lázně Bohdaneč
První písemná zmínka o městě Bohdaneč pochází z roku 1340. Na přelomu 15. a 16. století se o jeho rozvoj zasloužil Vilém z Pernštejna. V okolí vybudoval rozsáhlou síť rybníků, napájených z řeky Labe uměle vybudovaným Opatovickým kanálem. Město poznamenalo několik požárů, ten největší zničil v roce 1772 téměř 80 domů, radnici, pivovar, faru i kostelní věž. O nový rozkvět se pak na přelomu 19. a 20. století zasloužil bohdanečský rodák Jan Veselý založením lázní se zaměřením na léčbu pohybového ústrojí. Turisté tu mimo jiné mohou obdivovat stavby významného architekta Josefa Gočára.
Lázně Bohdaneč
Pardubické divadlo
Divadlo postavené v secesním stylu na počátku 20. století patří k architektonickým perlám Pardubic. Na jeho výzdobě se podíleli tehdejší věhlasní mistři umění. Bylo vybudováno podle návrhů akademického architekta Antonína Balšánka a sochu Genia s tváří Emy Destinové na čele budovy vytvořil akademický sochař Bohumil Kafka. Ten je mimo jiné i autorem největší jezdecké skulptury na světě – Žižkova pomníku na Vítkově v Praze. Východočeský svatostánek milovníků divadelního umění se v letech 2001 – 2002 dočkal rozsáhlé rekonstrukce. Připomeneme si jeho vznik i velký požár, který ho poničil. A samozřejmě si tento skvost prohlédneme.
Pardubické divadlo
Ruční zpracování lnu v tkalcovně v Hlinsku
Hlinecko bylo po staletí vyhlášenou lnářskou oblastí. Pěstování a zpracování tradiční rostliny patřilo k významným zdrojům obživy zdejších obyvatel. V 19. století se klapání tkalcovských stavů ozývalo téměř z každé chalupy a plátno odsud putovalo do Vídně. Využívala ho i rakouská armáda. Pak ovšem slavná tradice téměř vymizela. O její udržení při životě se už bezmála třicet let stará Josef Fidler, který dokonce svou dílnu vybudoval v místech, kde pracovali jeho předchůdci. V památkové rezervaci Betlém, kam se za ním vypravíme. Prozradí nám, co všechno ze lnu naši předci tvořili a jak ho zpracovává on.
