19. listopadu 2017

Justynčina stezka vznikla podle skutečného příběhu židovské dívky z Hronova, která se rozhodla přestoupit ke katolické víře. Farář se však obával problémů s hronovskými Židy, a tak ji poslal v roce 1823 ke svému příteli Ondráčkovi na boušínskou faru. Tam byla po roce i pokřtěna. Sedm kilometrů dlouhá stezka má dvanáct zastavení a vede po místech, kudy se Justynka toulala během svého pobytu na Boušíně. Stezka začíná v obci Slatina nad Úpou a vede na Boušín ke kostelu a k místní faře. Právě ve zdejší farní kronice příběh téhle odvážné mladé ženy po letech objevil spisovatel Alois Jirásek a vložil ho do svého díla U nás. Cestou si prohlédneme třeba zbytky hradu nebo starou zvonici.

Tak trochu jako obři si nejspíš budete připadat v Mariánských Lázních při procházce parkem miniatur. Na ploše přes pět hektarů je tu totiž rozeseto víc než sedm desítek našich památek, hlavně zámků, hradů, rozhleden. Samozřejmě v patřičně zmenšeném provedení. Jejich zpracování je tak detailní, že většina návštěvníků žasne. Prvním malým panským sídlem, které tu před osmnácti lety vyrostlo, byla pohádková Červená Lhota. A přibývala další. Brzy tu bude k vidění i malý Pražský hrad nebo třeba jihočeská perla Hluboká nad Vltavou. Bude nás zajímat, kdy a jak tenhle nápad vznikl, jak se stavějí zdejší exponáty a na co všechno je při jejich výrobě zapotřebí myslet.

Právě podzim a zima byly časem, kdy se naši předci po staletí věnovali zpracování lnu. V chalupách se o přástkách točily kolovrátky, klapaly stavy. Jedla se přitom jablíčka, kyselé zelí a další pokrmy proti zaprášení plic. Zpívalo se, povídalo a tu a tam se dokonce domluvila i nějaká svatba. Co všechno bylo zapotřebí udělat, než se pak nevěsta mohla pochlubit látkami na cíchy, ručníky a další výbavu, nám prozradí manželé Lenka a Jan Limovi z Vltavotýnska. I v době moderních strojů se snaží udržovat při životě řemeslo přadlen a tkalců a všem zájemcům ho předvádějí. I my se tedy dozvíme, na co všechno hospodáři len využívali, jak ho máčeli a sušili a jak z něj pak vznikaly nitky a textilie.

Krásná novobarokní budova na malostranském břehu Vltavy je dnes jedním z nejstřeženějších míst v České republice. Po svém dokončení a uvedení do provozu ovšem sloužila dětem. Konkrétně chlapcům ve věku 10 až 14 let, kteří se tu měli učit všemu, co správný rytíř a šlechtic potřebuje. Hraběte Jan Petra Straku k rozhodnutí odkázat své jmění na vybudování takové prospěšné instituce vedlo v roce 1710 trochu špatné svědomí. Dozvíme se, co bylo jeho příčinou. I to že trvalo víc než sto let, než budova vyrostla a mohla být využívána. Za první světové války v ní pak fungoval lazaret. A po roce 1945 se stala sídlem naší vlády. Do interiérů proto můžou zájemci nahlédnout jen zcela výjimečně. Ale my si je společně prohlédneme.

Do Hanácké roviny se u Uhřičic zařezává říčka Valová. Z druhé strany kolmo k jejím břehům přitéká mlýnský náhon. Náhle mizí, po zhruba třiceti metrech se z ničeho nic objevuje na druhé straně toku a v klidu pokračuje dál. Podtéká pod Valovou ve dvou betonových tunelech, které se svažují pod úhlem 45 stupňů dolů, pak následuje rovná část a pod úhlem 45 stupňů voda vytéká zase na povrch. Tahle unikátní vodní křižovatka – takzvaný „sifon“ neboli „zhybka“ slouží už od roku 1908. Dozvíme se, co jejímu vzniku předcházelo a kdo s nápadem přišel. O kilometr dál pak na náhonu najdeme ještě jednu křižovatku – dvanáctimetrové „jižní vantroky“. Vodu převádějí přes odvodňovací kanál, který spojuje Uhřičice s řekou Moravou.

Domovinou jelenů sika je sice Asie, ale i u nás se jim už víc než sto let daří. Do své obory na západě Čech si je na konci 19. století přivezl hrabě Lažanský. Jenže po roce 1945 byla obora, v níž žili, zrušena a paroháči se rozběhli do okolních lesů. V nich se jim taky dařilo a stále daří, takže je tam při troše štěstí můžete potkat i dnes. My jsme si na pomoc vzali odborníky, kteří je dovedou přivábit. Ke krásné podívané přidáme i pár zajímavých informací. Třeba srovnání s jelenem evropským, naším původním králem lesa. Ten dosahuje hmotnosti až 200 kilogramů, zatímco jeho původem asijský příbuzný váží maximálně třetinu. A prozradíme vám i to, proč si jeleni sika vysloužili přezdívku japonští samurajové.