13. března 2016

Město Krupka nedaleko Teplic má většina z nás spojené s bohatstvím v podobě cínu, který se tu po staletí těžil. Díky jeho zásobám ukrytým v zemi Krupka rostla a bohatla. Byť je dobývání už minulostí, ve městě najdeme dodnes řadu zajímavých staveb ze slavných časů. Naše putování začneme u zříceniny hradu, kterému se taky říkalo Růžový hrádek nebo Rosenburg. Dozvíme se, kdy vyrostl a v které době začal chátrat. A dojde i na pověst o nešťastné lásce, která je s ním spojena. Pak se vydáme do podhradí. Nejrušněji bývalo v ulici, která odnepaměti fungovala jako náměstí. Zastávku si zaslouží i několik místních svatostánků. Jeden najdeme na místě, které hojně navštěvovali poutníci. Dozvíme se, proč tu vyrostla dřevěná kaplička a později na jejím místě bazilika.

Osmým divem světa bývá nazývána největší rukopisná kniha světa. Víte, která to je? Jmenuje se Codex Gigas, ale možná ještě známější je jako Ďáblova bible. Tohle označení si vysloužila díky zobrazení rohaté postavy na jedné ze stran. Vzácný poklad vznikl u nás, konkrétně v podlažickém klášteře. Podle pověsti ho tam za jedinou noc sepsal s pomocí ďábla místní mnich. Podle posledních průzkumů vytvořil unikátní dílo opravdu jeden člověk, ale práci na něm věnoval podstatně delší čas. Celých dvacet let. V době třicetileté války byla kniha odvezena do Švédska, kde už zůstala. Dnes ji tahle severská země považuje za svůj národní poklad a za hranice ji pouští velmi zřídka. My si ale společně prohlédneme mistrovskou repliku unikátního díla, která je vystavena v Letohrádku Mitrovských v Brně.

Žulovou v Jeseníkách proslavila těžba kamene. Konkrétně toho, který dal městu jeho současné jméno. Granit se tu dobýval už ve středověku, ale až v 19. století se město stalo taky centrem jeho zpracování a objevily se v něm první kamenické dílny. My se společně porozhlédneme po místních památkách, ale vydáme se taky do okolí, kde najdeme desítky opuštěných lomů. Lákají k návštěvě především rybáře, milovníky přírodního koupání a taky mineralogy. Zavítáme rovněž k vodopádům na Stříbrném potoce. Celá kaskáda je dlouhá přes sto metrů a podle pověsti ji bedlivě střeží vodník Milouš. Připomeneme si ovšem i samotné počátky města, které jsou spojeny s loupeživými rytíři z rodu Wüstehubů, kteří si tu ve 13. století postavili hrad Frýdberk.

Doslova za dveřmi už jsou svátky jara. Jejich atmosféru navodíme při návštěvě ve Vacenovicích na Kyjovsku. K tamním velikonočním zvykům patří typicky zdobené vyškrabované kraslice. Už roky udržují starou tradici při životě Marie Jakubíčková a Ludmila Vlasáková. Pracují na nich celý rok a na různých výstavách už za ně posbíraly řadu ocenění. Bude nás zajímat, co je pro zdejší kraslice typické. Dnes hrají všemi barvami, ale podle zvyklostí by ty pravé vacenovické měly být jen fialové a černé. Každá z maléreček má v oblibě konkrétní motivy. Jedna ráda zdobí konvalinkami či pomněnkami, druhá zase šípkovými růžemi a jablíčky. Zajímat nás bude i to, jestli se tu vždycky barvila vajíčka vyfouknutá. A zeptáme se též na to, pro koho místní děvčata kraslice dřív chystala.

Brněnskou vilu Tugendhat, která si dokonce vysloužila zápis mezi památky chráněné organizací UNESCO, znají snad všichni obdivovatelé architektury minulého století. Její sousedka, secesní kráska nazývaná podle rodiny, jež ji vlastnila od roku 1913, je zatím slavná méně. Obě stavby mají ale hodně společného. Co, to se dozvíme při prohlídce té druhé. Připomeneme si v ní příběh rodiny majitelů. Základy jejich podnikatelského úspěchu položil v době napoleonských válek Moses Löw Beer z Boskovic. Sbíral staré uniformy, z nichž se pak šily nové šaty. Z výdělku si pořídil palírnu a pak první spřádelnu vlny. Jeho potomci se během následujícího půlstoletí stali průmyslovými magnáty. Vnuk Alfréd pak své postavení demonstroval mimo jiné právě pořízením luxusní vily v jihomoravské metropoli.

Zimní sezóna v našich horách se pomalu chýlí ke konci, tak si společně užijeme ještě tentokrát značně chudé sněhové nadílky. Místo běžek nebo sjezdových lyží nazujeme sněžnice a vydáme se do okolí krkonošských Herlíkovic. Kdy se tady usadili první lidé, to v historických pramenech nenajdeme. Víme ale, že to byli nejspíš dřevaři a horníci. V kraji se totiž dobývala železná ruda. Zlatými časy těžby by se dalo nazvat 16. století. Věk devatenáctý pak přivedl do regionu turisty. Nejprve výletníky z nedalekého Vrchlabí, později milovníky horských túr ze všech koutů země i ze zahraničí. Dnes jsou Herlíkovice známé především zásluhou milovníků sjezdového lyžování. Při naší procházce jejich okolím si připomeneme, jak se tu dřív žilo.