Mozaika z regionů.

Obsah dílu

Přehrát vše

Regionální muzeum

Regionální muzeum Ve druhé polovině 12. století založila královna Judita „u vod teplých“ druhý nejstarší klášter benediktinek v Čechách. Stalo se tak v Teplicích, kde nedělní toulání startuje.

Pozůstatky románského a gotického zdiva kláštera se dochovaly ve východní části zdejšího zámku. Na vnitřním nádvoří je vyznačen půdorys klášterní basiliky, jejíž románská krypta je přístupná návštěvníkům. V husitských válkách byl klášter zničen a na jeho troskách v 2. polovině 15. století vystavěla královna Johana tvrz. V 16. století Volf z Vřesovic postavil zámecký kostel a začal budovat v pozdně gotickém slohu hlavní budovu zámku.

Od roku 1585 držel Teplice rod Vchynských. V době jejich vlády byl nedokončený hlavní trakt přestavěn v renesančním stylu a vznikl lusthaus zvaný Kolostujovy věžičky. Po smrti posledního českého majitele Teplic Viléma Vchynského, zabitého v roce 1634 spolu s Albrechtem z Valdštejna v Chebu, získal teplické panství císařský maršál Jan Aldringen. Jeho nástupci Clary–Aldringenové rozšířili zámek o barokní Novou budovu (západní křídlo) a k ní připojili ve druhé polovině 18. století divadlo. Půvabný empírový vestibul vybíhající do parku vznikl v roce 1800.

Při poslední velké přestavbě, zahájené koncem 18. století, bylo průčelí hlavní budovy upraveno v klasicistním stylu. Uvnitř zámeckých budov jsou dochovány hodnotné interiéry jako např. renesanční sál s malovaným kazetovým stropem, rokokový sál s bohatou štukovou výzdobou či pokoje s dobovým zařízením. Tyto prostory kdysi byly svědkem soukromých návštěv i politických schůzek evropských panovníků a bohatého společenského života, jemuž dodávali lesku kníže Charles de Ligne, Giacomo Casanova, J. W. Goethe, Fryderyk Chopin, Franz Liszt a další. I to byl důvod, proč se Teplicím říkalo a dodnes někdy říká Salon Evropy.

Na zámku můžete spolu s námi vidět i jedinečnou sbírku porcelánu a keramiky z přelomu 19. a 20. století. A není divu, když po vzniku první manufaktury založené rodinou Huffzkých roku 1822 v nedalekém Unčíně téměř překotně vznikaly další, z pozdějšího pohledu více či méně významné podniky. Vrcholným obdobím pro řadu výrobců byl přelom století, kdy se úspěšně prezentovali i na mezinárodním poli, především pak nestor výroby v Trnovanech A. Stellmacher a jeho slonovinový porcelán, firma Amphora s řadou vynikajících exponátů a továrna podnikatele Wahlisse zaměřená na klasický figurální porcelán.

MapaRegionální muzeum
videoRegionální muzeum
...
video video

Regionální muzeum

Ozubnicová dráha

Ozubnicová dráha Ozubnicová trať Tanvald – Kořenov v Jizerských horách je nejstrmější železnicí v České republice. Pomocí dvoupásové ozubnice Abtova systému překonává na sedmi kilometrech mezi Tanvaldem a Kořenovem výškový rozdíl 235 metrů, přičemž největší sklon je 58 promile.

Trať dále stoupá až do nadmořské výšky 885 m, kde v Novosvětském sedle nedaleko obce Jakušice v Polsku přetíná hřeben mezi Jizerskými horami a Krkonošemi, dále klesá do Sklářské Poreby a pokračuje do Jelení Hory. Stanice Kořenov byla v minulosti přechodovou stanicí mezi rakousko-uherskou monarchií a Pruskem.

První vlak přijel do Kořenova 30. června 1902. Na české straně zajišťovaly provoz tři parní ozubnicové lokomotivy, od roku 1961 motorové lokomotivy a motorové vozy pro osobní dopravu. V roce 1988 byl i na této trati zaveden adhezní provoz dieselelektrickými lokomotivami. Od roku 1992 je trať včetně objektů národní kulturní památkou ČR.

Na polské straně byla trať až do Kořenova v roce 1923 elektrifikována. Po ukončení druhé světové války byl provoz v úseku Kořenov – Sklářská Poreba zastaven a elektrizace demontována. V letech 1991 a 1992 projely po neprovozovaném úseku, který byl částečně opraven díky nadšení železničních fandů, zvláštní vlaky a vedou se jednání o částečném obnovení provozu.

Dnes už ozubnice patří minulosti, nové motoráky už se do kopce vyšplhají bez pomoci. Přesto jedno pravidlo zůstalo. A tak staré lokomotivy na trať vyjíždějí už jen zřídka, a nebýt členů tanvaldské železniční společnosti, kteří „mají na svědomí“ i muzeum na nádraží, skončily by všechny stroje ve šrotu.

MapaOzubnicová dráha
videoOzubnicová dráha
...
video video

Ozubnicová dráha

Arboretum Šmelcovna

Arboretum Šmelcovna Pak změníme téma a pozveme vás na východní okraj města Boskovice, do údolního zářezu říčky Bělé, při západním okraji Drahanské vrchoviny. Právě tady totiž po roce 1965 na jihovýchodním svahu v nadmořské výšce 375-425 m. n. m. začal budovat zkušený zahradník pan Ladislav Vlk sbírkovou zahradu okrasných dřevin.

V započaté práci bylo cílevědomě pokračováno následným majitelem panem Josefem Janků. On bude taky naším průvodcem po celé té kráse. V roce 1992 se sbírková zahrada stala samostatnou součástí jím založeného soukromého Zahradnického podniku Šmelcovna. Současně se stala nedílnou součástí významného krajinného prvku Dva dvory – Šmelcovna.

V roce 1999 podstatnou část pozemků významného krajinného prvku od města Boskovice Josef Janků odkoupil se záměrem vybudovat v této lokalitě provozně-výrobní arboretum za dodržení podmínek stanovených agenturou ochrany přírody s ohledem na provoz VKP. Z neobdělávaných pozemků byly odstraněny nežádoucí porosty, nevhodné náletové dřeviny a vykáceny přestárlé a nemocné ovocné stromy.

Odborně provedené hrubé přípravné práce přinesly první výsledek. Pod odstraněnými náletovými porosty se objevil přirozeně velmi zajímavě modelovaný terén, pod plevelnými ruderálními porosty na konci léta a začátkem podzimu vykvetly tisíce ocúnů (Colchicum autumnale). V roce 2001 bylo vysazeno 15 000 ks cibulovin, vesměs ze sortimentu pana Ing. Václava, které svým překrásným květenstvím obohacují poměrnou část nových výsadeb. V roce 2002 se zdařilo vysadit více než 460 soret rodu Iris (kosatec) a Hemerocallis (denivka).

Pro návštěvníky jsou vysázeny další nové sbírkové plochy okrasných travin, azalek, rododendronů, cizokrajných okrasných dřevin a trvalek. Modelové výsadby okrasných rostlin jsou doplněny širokým sortimentem bobulového, jádrového a peckového ovoce v obnovovaném historickém sadu. Od roku 2006 je areál doplněn o zookoutek s vybranými druhy exotických a hospodářských zvířat. V prostoru zahradního centra je pak možné si odpočinout pod slunečníky a občerstvit se chlazenými či teplými nápoji a něčím malým k snědku.

MapaArboretum Šmelcovna
videoArboretum Šmelcovna
...
video video

Arboretum Šmelcovna

ZOO Ohrada

ZOO Ohrada Areál Zoo Ohrada se rozprostírá v kouzelném prostředí mezi loveckým zámkem Ohrada a Munickým rybníkem v blízkosti města Hluboká nad Vltavou. Pro návštěvníky je připravena pestrá expozice zvířat České republiky, Evropy a mírného pásu Asie. Nechybí ani představitelé drobnějších druhů ryze exotických zvířat z jiných kontinentů.

Zoo Ohrada byla založena ze soukromé iniciativy Dr. Adolfa Schwarzenberga a jeho manželky v parku u loveckého zámku Ohrada. Zámek již nebyl nějaký čas svými majiteli využíván pro původní účely, proto zde bylo zřízeno veřejnosti přístupné muzeum s přírodovědnými sbírkami. Samotná zoo pak byla pro veřejnost otevřena v roce 1939. Vzhledem k výhodné poloze areálu je hojně navštěvována, jak místními obyvateli, tak i turisty, kteří si v rámci svých výletů po jihočeském regionu nemohou nechat návštěvu ujít.

Novou expozicí jsou tzv. Jezevčí skály. Je to expozice, která je určena pro tři druhy našich středně velkých šelem. Kromě jezevců jsou zde také kočky divoké a lišky obecné. Možná zajímavostí je, že se můžete podívat přímo do jezevčí nory. Jezevci jsou noční zvířata, takže jsou ve svém výběhu málokdy vidět. Zato Leoš ano. Nebo Ben s Dickem. A vy se s nimi seznámíte taky.

MapaZOO Ohrada
videoZOO Ohrada
...
video video

ZOO Ohrada

Pražské zvony

Pražské zvony Pražská informační služba se rozhodla veřejnosti představit hlasy zvonů z třinácti nejznámějších pražských kostelů. A uspořádala výstavu „Pražské zvony“. Ta je situována do užší věže chrámu sv. Mikuláše, která v minulosti sloužila jako malostranská hlásná věž.

Hned u vstupu se návštěvníci můžou seznámit s historií věže. První patro je věnováno výrobě zvonů a historii pražského zvonařství. Narazíte tady na cenné autentické i historické exponáty související s výrobou zvonů.

Místnosti ve druhém patře sloužily jako příbytek hlásného, který měl pevně dané povinnosti. Historický mobiliář naznačuje, v jak skromných podmínkách se zde žilo. Zajímavý je i soupis všech druhů zvonění a na interaktivní zvonkohře si každý může vyzkoušet, jak zní umíráček, poplašné či církevní zvonění.

V sousední části expozice jsou zvony prostřednictvím nejznámějších pověstí a pověr představeny jako magické předměty. Při výstupu do dalšího patra věže lze ze schodiště obdivovat původní zvon Mikuláš, který je ve věži zavěšen více než čtyři staletí.

Vrchol výstavy se nachází na ochozu věže, odkud se otevírá nádherný výhled na panorama pražských věží. Prostřednictvím zapůjčeného audiopřístroje si návštěvník může poslechnout zvonění ze třinácti kostelů, které identifikuje s pomocí panelů na zábradlí ochozu.

Praha je v podvědomí svých obyvatel i návštěvníků už po staletí zapsána jako „stověžatá“. Dnes má věží víc než tisíc a řada z nich ukrývá cenné zvony, o kterých veřejnost dosud jen málo ví. Podobně zapomenuté začíná být zvonařské řemeslo. Proto si výstava klade za cíl připomenout slavnou zvonařskou minulost Prahy i její zvony, které nás svými hlasy dosud provázejí.

MapaPražské zvony
videoPražské zvony
...
video video

Pražské zvony

Kyjovské údolí

Kyjovské údolí Kyjovské údolí Českého Švýcarska, kde nedělní výlet zakončíme, je pro někoho tím nejzajímavějším, co tahle lokalita může nabídnout. Je to nádherný kus přírody, čistá řeka obklopená pískovcovými sloupy, vysoké smrky, divoce rostoucí mechy a spousta sytě zelené uklidňující barvy.

V Českém Švýcarsku se nabízí pohádkové skalní útvary, lesy, údolí řek. Navštívit můžete i nejníže položenou obci na našem území – Hřensko, které se stalo pomyslnou vstupní branou do Českého Švýcarska. A co teprve Pravčická brána.

Samotný Kyjov se nachází na východním cípu národního parku České Švýcarsko. Z Prahy je zřejmě nejjednodušší cesta po silnici číslo 9 (směr Mělník, Česká Lípa). V obci Studánka se odbočuje doleva na Krásnou Lípu, odkud už je to do Kyjova co by kamenem dohodil, asi pět kilometrů.

V Krásné Lípě je také nádraží Českých drah (mají tam dokonce dvě, což by do takového malého města řekl málokdo). V Kyjově se může autem parkovat přímo u vchodu do Kyjovského údolí. Tím se táhne turistická asfaltová (později šotolinová) silnice, která je jako stvořená pro cyklistiku, ale ani pěší turista – fotograf – by neměl pohrdnout.

Podél Křinice se dá dojít až do Zadní Doubice. Pokud máte čas, vyplatí se celým údolím projít nebo si ho projet na kole a vytipovat si zajímavá místa. A když budete šikovně odbočovat i z hlavních cest, pak možná narazíte na překrásné skalní útvary, kterými jsou například: Klenotnice nebo Kyjovský hrádek.

MapaKyjovské údolí
videoKyjovské údolí
...
video video

Kyjovské údolí

Stopáž26 minut
Rok výroby 2008
 P ST 4:3