13. listopadu 2005

Dnes začneme krásným příběhem. Příběhem, ze kterého bude cítit celuloid a který se bude hemžit filmovými rekvizitami. Staré filmařské technice totiž před lety propadl pan Milan Wolf. A podařilo se mu splnit si sen. V Praze 4 otevřel Muzeum filmu. V něm nám bude nejen milým průvodcem, ale i hostitelem. Na dva tisíce exponátů – a z nich některé přímo unikátní. Nevěříte? Tak co třeba taková originální promítačka legendárního Viktora Ponrepa! Tu měla doma jedna pokladní... a ta... Řečeno parafrází na Oldřicha Nového: „Otevřete oči, přicházíme a právě začínáme.“

Pak vás zavedeme do míst, která byla před rokem 1989 bedlivě střežena a kam směla jen hrstka povolaných. Dnes tady narazíte na desítky turistů a návštěvníků, kteří mají společný cíl. Prohlédnout si Národní park Podyjí, perlu jižní Moravy, která si i dnes zachovala svůj panenský ráz. Výhled z Nového hrádku vám určitě vyrazí dech a budete-li přemýšlet, kteráže z těch tří řek je vlastně Dyje, pak vězte, že každá. Dyje tady totiž neuvěřitelně meandruje v skalních útesech, vytváří krásnou přírodu, kde se líbí žít i vzácným živočichům. A nejen jim. Tuhle oblast si totiž oblíbili naši prapředci už ve starší době kamenné.

V následující reportáži přijměte pozvání k Nině a Semjonovi. Žijí spolu spořádaně už nějaký ten pátek nedaleko Prahy ve Dvoře Králové nad Labem a protože se mají rádi, narodila se jim krásná trojčátka. Jejich maminka se jich však zřekla a tatínek o ně taky neprojevoval příliš velký zájem, a proto se o něj musela postarat nová maminka. Ta biologická jim totiž nedala ani jména, o těch se rozhodne 19. listopadu a vy jste zváni. A aby bylo jasno – vaše Toulavá kamera nezačíná odhalovat nepravosti a křivdy – ta malá opuštěná trojčátka jsou totiž tygři ussurijští. Teda zatím spíš jen tygříci popíjející koňské sérum obohacené o tatru a žloutek. A Nina a Semjon jsou jejich rodiče. Pojďme se na ně podívat a něco se o nich dozvědět.

Víte, z čeho je zrekonstruovaná střecha budovy Národního divadla? Z břidlice. My vás pozveme do míst, odkud tato jílová hmota pochází. Vypravili jsme se do Budišova nad Budišovkou, městečka nedaleko Opavy. Tamní jsou na svou břidlici patřičně hrdí a i když si uvědomují, že doba, kdy byl o její přírodní artikl velký zájem, už pominula, přesto o břidlici dokážou zajímavě vyprávět a přiblížit nám i to, jak obtížně se s ní pracuje.

„Jede, jede mašinka, kouří se jí z komínka...“ Tak i takhle bychom mohli výstižně charakterizovat téma naší závěrečné reportáže. Ve Střížově u Olomouce jsme uviděli zajímavě vyvedenou maketu železnice. Po sedmdesáti metrech čtyřicet pět milimetrů širokých kolejích se prohánějí historické mašinky. Naším průvodcem bude pan Karel Váňa – nadšenec, který na své mašinky myslí neustále. Své „nádraží“ chce rozšířit... a uvidíte sami, že to myslí opravdu vážně.

U Příbrami bychom našli Svatou Horu, nejstarší mariánské poutní místo v Čechách. Areál, který tam stojí, je považovaný doslova za poklad raně barokní architektury u nás. Jeho symbolem je už po staletí dřevěná soška Panny Marie Svatohorské, kterou podle pověsti vyřezal první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Soška uctívaná křesťany po celém světě je nejen mistrovským řezbářským dílem, ale - dámy pozor - taky velká parádnice. Ve své garderobě má okolo stovky šatů. Jedny z nich jí dokonce darovala Marie Terezie.