Dokolakolem

Rozhovor s Rendou, Tomášem a Filipem

Toto nebyla vaše první společná cesta…

Filip: To nebyla, tu jsme si vyzkoušeli už v roce 2012. Často jsme sice spolu jezdili na výlety, třeba do Rumunska a na Ukrajinu, kam jsme si odvezli na jedno místo věci, motorku a čtyřkolky a odtamtud jsme hvězdicovitě jezdili na výlety a poznávali krajinu. Po čase nás to už úplně nenaplňovalo, tak jsme si říkali, že zkusíme něco jiného.

René: Takový čundr na strojích.

Filip: První cesta po republice trvala týden. Zalíbilo se nám to, ale chtěli jsme vyzkoušet něco většího. A tak jsme vyjeli k Černému moři.

Co vás tam lákalo?

Filip: Renďa si někde přečetl článek o krásách Gruzie a chtěl ji poznat. Nám se ten nápad líbil, ale věděli jsme, že jsme odkázáni na pomoc druhých. Nejsme přeci schopni si naložit věci a vozíky. Renďa nám ale dal najevo, že by s námi i tak vyjel.

René: Souhlasil jsem, ale chtěl jsem, aby se sehnal ještě jeden člen výpravy.

Filip: Nechtěli jsme všechno nechat na Renďovi, tak jsme hledali čtvrtého do party, aby to bylo jeden na jednoho – jeden vozík na jednoho chodícího. Přemlouvali jsme kamarády, aby s námi jeli, i s tím, že jim zaplatíme benzín. Nakonec se nám to nepovedlo.

Čím si vysvětlujete, že s vámi nikdo nechtěl jet?

René: Peníze a čas.

Filip: Cesta byla naplánovaná na čtyřicet dní, to bylo na dlouho.

Tomáš: Nebylo to méně?

Filip: Nebylo. Když jsme nikoho nesehnali, chtěli jsme to odpískat, ale týden před plánovanou cestou jsme se náhodou všichni tři sešli u mě doma a Renďa řekl, že pojede buď s námi, nebo bez nás. Měli jsme týden na rozmyšlenou. Odjeli jsme na vodu, tam jsme se posilnili…

Tomáš: Slovo dalo slovo…

René: A ve tři ráno se rozhodli, že pojedou.

Filip: Zjistili jsme, že čtyřicet dnů s Renďovou pomocí dáme, nebyla to pro něj otrava, že se o nás musí postarat.

Vážně? Občas to přeci muselo být hodně náročné.

René: Bylo to docela v pohodě, když se snažili a zrovna se nikde neváleli. Mně bylo jasné, že bude tu a tam potřeba pomoct. Před odjezdem jsme se domluvili, že kluci zvládnou nalézání a slézání ze čtyřkolek a na místě dořešíme zbytek.

Filip: Důležité bylo dobře vymyslet technické záležitosti, například pořádný úchyt na vozík tak, aby to bylo jednoduché. Do té doby jsme nic jiného neměli. Náš šikovný kamarád Standa, ten je také na vozíku, to ale vymyslel skvěle. Renďovi přikurtování vozíku na čtyřkolku zabralo tak dvě minuty.

Tomáš: Vlastně se na ten vozík jen podíval a už tam držel.

René: Já se za ně necítím zodpovědný. Na cestě jsme každý za sebe.

Tomáš: On vždycky doufá, že tam někde zůstaneme.

René: Příště chci jet do Švýcarska, to je jedna z mála zemí, kde je povolená eutanázie

Tomáš: Tam s námi ještě pojede.

Filip: Ale zpátky už pojede sám.

Jak jste se vy tři vlastně poznali?

René: To už je strašně dávno!

Tomáš: Myslíte, kde se stala chyba a my se dali dohromady? No jen řekni, jak se známe!

Filip: Známe se víc jak deset let. Renďa má totiž takovou firmu.

René: Firmu, která převáží lidi s postižením. S Filipem jsme se potkali tak, že jsem rozvážel návštěvníky plesu a musel přebrat něco tekoucího z vozíku. To byl zrovna Filip. A Tomáš? To byla asi nějaká náhoda…

Tomáš: Já myslím, že to bylo na plavání, kam si nás vozil. Nebo na horách.

René: Já myslím, že to byly hory, kde jsme to společně zapili.

Filip: Ale hlavně máme všichni rádi festival v Karlových Varech. V rámci Kina bez bariér Renďa převáží vozíčkáře mezi kiny. Během dlouhých karlovarských večerů jsme se dohodli, že se vydáme na cesty. Všichni jsme znali seriál Ewan McGregor: Na mašině kolem světa (Long way round) a chtěli jsme zkusit udělat něco podobného. A pak přišlo Černé moře. Byla to skvělá dovolená, která moc rychle utekla. Po návratu jsme věděli, že brzy podnikneme další.

Tomáš: Hned za rok jsme měli naplánovanou další cestu. Reňda se už tenkrát rozhodoval mezi Gruzií a Bajkalem.

René: Od cesty na Bajkal mě zrazovala nutnost zařizování víz.

Kdy vás napadlo, že byste cestu mohli zdokumentovat?

Filip: Tomáš z Gruzie sestříhal amatérské video, které se okolí hodně líbilo. Tak vznikla myšlenka, že bychom mohli cestu natáčet. Renďa nebo Tomáš přišli s tím, že existují crowdfoundingové portály, kde jsme se pokusili vybrat peníze na kameramana. Ne pro nás, my si to platíme sami. Nakonec to bylo trochu složitější, asi čtrnáct dní po rozjetí kampaně nám z projektu odstoupil domluvený kameraman.

Tomáš: Klidně řekni, že to bylo kvůli ženský.

René: Jeho přítelkyně chtěla jet, ale nějak jsme ji, ne zrovna vybíravě, řekli, že se to nehodí a ona mu dala nůž na krk.

Filip: Přemýšleli jsme, že kampaň zrušíme, pojedeme, ale bez točení. Nebo se pokusíme sehnat někoho jiného.

A jak vaše okolí vnímá, že jste pořád na cestách?

Tomáš: My jsme všichni svobodní, takže si můžeme dělat, co chceme

René: Nejsme pořád na cestách, ale jezdíme na dlouho, protože jinak to nemá cenu a nechceme to nikdy hnát.

Filip: Jediné, co je trochu složitější, je domluvit se v práci. Ale zatím jsem nikdy neměl problém.

René: Filip v práci vždy udělá takovou paseku, že se ho rádi na chvíli zbaví.

Co nejčastěji po cestě řešíte?

Filip: Naše zadečky. Někdy jsme na čtyřkolce třeba i dvanáct hodin.

Tomáš: S proleženinami mají vozíčkáři všeobecně problém.

Filip: Vždy máme obavu o zdraví, jestli to vydržíme. Kdyby u nás došlo ke zranění, vůbec by to nebylo dobré.

René: Pak je tu obava o stroje. Řešit něco v pustině, to je problém. Ale když se něco stane, říkáme si, že to tak asi mělo být.

Stalo se vám to už někdy?

Filip: Cesta k Černému moři byla jeden velký technický problém. Vyvrcholila tím, že Tomášovi odešel alternátor a čtyřkolka se přestala dobíjet. Ale vždycky jsme to nějak vyřešili.

A jak to dopadlo s kameramanem na Bajkal?

Filip: Když jsme byli u Černého moře, tak jsme se seznámili s jedním Ukrajincem, co tam byl se svou dívkou. Později jsme zjistili, že je to střihač. V Čechách se nám pak stále nedařilo někoho sehnat.

Tomáš: Ono to nebylo jednoduché. Na shánění nebylo příliš času a hledali jsme někoho, kdo jezdí na motorce, vydrží s námi, má čas cestovat dva měsíce v kuse a ještě je kameraman.

René: Navíc potřeboval očkování a museli jsme řešit víza.

Filip: Tak jsme se domluvili s Genadijem, tak se jmenoval. Jemu se zalíbila představa, že se s námi sveze zadarmo.

René: Svým způsobem to od něj byla také oběť. Není zvykem, že by se někdo tak narychlo sbalil a jel někam na dlouho, jen za náklady a bez nároku na honorář.

Tomáš: Navíc to byl skoro cizí člověk, viděli jsme se všehovšudy jen jednou, půl hodiny v Gruzii.

Jak se vám společně pracovalo?

René: Začátky byly trošku těžké.

Tomáš: Ale pak jsme ho usměrnili.

René: Museli jsme stanovit jasná pravidla, ale myslím, že se k nám nakonec hodil.

Filip: Je to loterie sehnat člověka, co se k vám hodí, když my tři se známe tak dlouho.

Tomáš: Problém byla i jazyková bariéra.

Filip: On nerozuměl česky, mluvili jsme na něj rusky.

René: Ale byla to jediná cesta, jak z naší cesty na Bajkal udělat dokument.

S jazykovou bariérou to muselo být docela složité natáčení.

René: Takových věcí bylo ale víc.

Tomáš: Třeba to, že měl trochu problém s alkoholem.

René: Ne, on tak moc nepil.

Filip: Ale když pil, tak jsme ho neviděli tři dny. Ale naštěstí se to stalo jen třeba dvakrát.

Někam se ztratil?

Tomáš: Museli jsme ho nechat na místě a pak se pro něj vrátit.

Filip: Jednou i takhle zapomněl někde kameru.

René: Dost jsme s ním ale konzultovali, co bychom chtěli, aby točil.

Tomáš: Díky jazyku se ale stalo, že jsme se bavili o něčem důležitém, co jsme chtěli, aby ve filmu zaznělo a on tím, jak nám nerozuměl, tak ho to ani nenapadlo.

René: Na druhou stranu tak celou cestu natáčet je docela otrava. Vy projedete, on řekne: Špatně, zpátky a znovu.

Tomáš: Navíc jsme byli v divočině, věčně bez proudu. Večer jsme přijeli, museli jsme nechat nabít kameru, zálohovat data, vyčistit paměťové karty… A nám se pokaždé také nechtělo, byli jsme hodně unavení.

Měli jste scénář, nějakou kostru, co jste chtěli, aby zaznělo?

Filip: Rámcově jsme věděli, co chceme, aby vzniklo. A to bylo přiblížit lidem běžný život s handicapem. Dát najevo, že se nemáme za co stydět.

René: Chtěli jsme zachytit realitu, bez schovávání, snažili jsme se natáčet všechno, říci „natvrdo“ jaké to je.

Filip: Jinak cestu neplánujeme. Chtěli jsme ukázat, jak se leze na vozík, jak se leze do stanu. Věděli jsme, že chceme na Bajkal, tak jsme vyjeli. Tam jsme věděli, že chceme ochutnat rybu Omur, která žije jen tam, chtěli jsme navštívit šamany…

René: Co jsme chtěli vidět, jsme viděli.

Takže je to vlastně i taková motivace.

Filip: No jasně, to byla jedna z prvních myšlenek, někoho motivovat.

Ale není moc obvyklé, že by lidé na vozíku takhle vyjeli na strojích…

Filip: Myslím, že jsme jediní.

Tomáš: Ty to takhle sleduješ?

Filip: Zajímám se o to. A co jsem našel u nás nebo po světě, tak jsem nenašel nikoho, kdo by jezdil na tak dlouho.

Kolik jste nakonec natočili materiálu?

Filip: Máme přes sto hodin záznamu.

Jak jste se dostali ke spolupráci s Českou televizí?

Filip: Po návratu jsme řešili, co s postprodukcí. Lidem jsme slíbili, že přijdeme s „hustokrutě kulervoucím bijákem“, tak jsme to nechtěli odfláknout. Absolvovali jsme kvůli tomu spousty schůzek

René: Už jsme trochu propadali beznaději, že se z toho nesestříhá nic pořádného.

Filip: Třeba když nám řekli, kolik by to stálo. Začal jsem uvažovat o tom, že si nakoupím techniku, pozvu si našeho kameramana z Ukrajiny a budeme doma stříhat film. S přednáškou jsme jednou navštívili cestovatelský festival a tam jsme se seznámili se Zdeňkem Krátkým, který jezdí s „trabanty“. Shodou okolností byl také s Třebíče, jako já a Tomáš. Řekl, že se o nás zmíní dramaturgyni Ivaně Pauerové. Materiál jsme měli připravený, těch sto hodin jsem sepsal do brožurky, kterou jsme nesli na setkání do České televize. Měl jsem z něho vážně moc dobrý pocit a přišlo mi, že konečně jsme našli cestu, jak dokument zrealizovat.

Když jste zmínili „trabanty“. Jste v nějakém kontaktu s Danem Přibáněm?

 Filip: S Danem jsme se seznámili. V tomto cestovatelském prostředí se lidé mezi sebou v zásadě znají. Ale naše potkání byla jedna velká náhoda. Se Zdeňkem jsme se nakonec hodně sblížili, nedávno byl u mě doma.

Tomáš: Až takhle jste se sblížili?

Filip: Zajímal ho náš materiál z Černého moře.

Takže příští cesta bude s ním?

Filip: Je k tomu velmi nakloněný. Teď máme v plánu trochu jinou cestu – po rehabilitačních ústavech. Přijedeme s kamarády na mašinách a máme vymyšlené pásmo diskuzí pro lidi, kteří jsou ochrnutí. Spolupracujeme s Motoklubem vozíčkářů, kterému pomáháme vybrat peníze na stavbu sajdkáry, na které by si mohli vozíčkáři dělat řidičák. A i z této cesty plánujeme se Zdeňkem něco natočit.

René: My něco plánujeme?

Tomáš: Je to tak.

Filip: Oni kluci nikdy nic neřeší, já jim to pak prostě oznámím.

René: Když ty pořád mluvíš, jsi jako nekonečné seriály. Ba ne. Filip je mozek naší skupiny.

Filip: Protože ostatní se na to vykašlali.

Tomáš: To je tím, že jsem z daleka!

René: Také jsi byl jediný, kdo na natáčení tak tlačil.

Filip: To je asi pravda.

Jak na vás při vašich cestách reagovali místní obyvatelé?

René: Hezky. Když cestujete, tak oni se vždycky zajímají. Jak jsme seděli pořád na čtyřkolkách, tak si ani nevšimli, že nechodíme. Ale spíš se ptali, co to vezeme za bicykly.

Filip: Máme takovou historku, která se nám podařila i natočit. Na benzinové pumpě se nás ptali, co to vezeme. Renďa jim řekl, že to jsou náhradní kola na dálnici, že nám to pak jezdí daleko rychleji a tolik to nežere.

A vzali to?

René: Vzali.

Přišel během cesty nějaký nebezpečný úsek?

Filip: Přišel. Když jsme byli ve vlaku zavření pět dní.

Tomáš: Nám asi nešlo nikdy o krk.

René: Lidé tam jsou opravdu příjemní. I když v Mongolsku možná trochu…To jak jsi tam oblboval ty slečny.

Filip: Pravda, tam nás chtěli zastřelit. Ty pěkné slečny byly trochu ovíněné, bavili jsme se, ale jejich partneři z toho nadšení zrovna nebyli. Ukazovali na nás: Ve dvě hodiny, bum! Ale jak začali střízlivět, tak na to asi zapomněli.

Došlo na nějaké konflikty mezi vámi?

Tomáš: Pár jich bylo.

René: Když jsme jeli po Gruzii, tak tam jsme se nepohádali ani jednou, to mi přišlo zvláštní.

Tomáš: Tentokrát jsme se ale párkrát pohádali, hlavně kvůli natáčení, na které Filip tlačil.

Filip: Měl jsem zodpovědnost vůči lidem, co nám dali peníze na natáčení.

René: Ale to jsme neměli tlačit my, ale ten kameraman!

Filip: Ale vždyť on byl úplně mimo!

Tomáš: Byly to spíš desetiminutové přeháňky, pak jsme si sedli u ohně, spláchli jsme to a bylo dobře.

Ani po návratu ponorka nepřišla?

Filip: Představte si, že ne. Je to zvláštní.

René: Ale v životě se mi to s nikým ještě nestalo.

Jak máte rozdělené role ve skupině?

René: Filip je náš alfasamec.

Filip: Já plánuji, aby se něco natočilo, Renďa řeší opravy a Tomáš to, abychom vůbec někam dojeli.

Tomáš: Já mám rád věci naplánované. Rád vím, kolik máme času, kolik kilometrů máme ujet.

Filip: Například jsme chtěli vidět vraky lodí a Tomáš říkal, že už tu nejsou, a já mu zase říkal, ať vydrží a on zase, že i Přibáň říkal, že tam nejsou. Ale nám se vždycky vyplatilo čekat, protože z toho máme spoustu skvělých zážitků.

Tomáš: Ale mě nic jiného nezbylo, pořád přemlouval.

Filip: My se pěkně doplňujeme. Tomášovi říkám „profesionální čekač“.

Máte při cestování nějaký cíl?

Filip: Chceme si splnit sen.

René: Člověk se po takových cestách vždy někam posune. Hlavně v tom, že si uvědomí, že se musí spolehnout sám na sebe. Myslím, že spoustě lidem tento pocit chybí. Povinnost postarat se o sebe sama, ať už v divočině nebo v civilizaci. A chybí jim nadhled.

Filip: Spousta lidí řeší hlouposti. My řešíme takové základní věci, třeba kam a jak si dojít na záchod…

Proč název Dokolakolem?

Filip: Náš sen je objet celý svět kolem dokola. A tyhle naše cesty jsou vlastně trénink. Teď si vybíráme, kde se nám líbí, a až pojedeme po světě, tak to využijeme. Sever nám chybí do sbírky, Kaspické moře bychom chtěli vidět. Ale v klidu, cesta po světě nesmí být uhoněná.

Má Dokolakolem nějaké poselství?

Filip: Náš život je takový krátký výlet a ten je potřeba si užít a dělat věci, co nás baví. I když nám osud občas není nakloněný tak, jak bychom si přáli.

René: Počkej, ty by sis to přál jinak?

Filip: Tak třeba kdybych nebyl na vozíku…

Tomáš: …tak dnes nesedíme u jednoho stolu.

René: Život je o náhodách a to je pěkné.

Filip: Chceme lidem ukázat, že to jde. Ale ne tou otřelou frází: Když se chce tak to jde. I kdybychom chtěli, tak zkrátka chodit nebudeme.

René: Asi se málo snažíte.

Filip: Asi jo. Zkrátka jsme k Dokolakolem chtěli mít přidanou hodnotu a chtěli jsme vymyslet něco svého. A tak jsme vzali do světa jednu věc, kterou jsme po cestě měnili a výsledek v Čechách vydražili. Původně jsme peníze chtěli věnovat státu na snížení státního dluhu, jako že my, kteří bereme nějaké příspěvky, chceme státu něco vrátit. Ale ve finále jsme to vymysleli mnohem lépe.

A to byla ta sajdkára.

Filip: Potýkáme se s problémem, že člověk by i chtěl jezdit na motorce, ale nemá jak si udělat řidičák

René: Vy vlastně jezdíte celou dobu bez řidičáku?

Tomáš: Na čtyřkolky ho máme…

Filip: V Čechách to funguje tak, že pokud se člověku něco stane a dostane se třeba na vozík, tak mu všechny doklady pozastaví a musí si je nějakým stylem obnovit. A my se rozhodli, že všechny ty peníze věnujeme právě na projekt motorky se sajdkárou a na té by si vozíčkáři mohli dělat řidičák. Nebo zjistit, jestli se svým handicapem mohou jezdit. Občas to zranění zkrátka nedovolí. Navíc, když se na vozík dostane někdo mladší, tak ani nemá, kde si řidičák udělat.

Filip: My jsme i v seriálu chtěli ukázat, co všechno vám zlomené tělo umožní. Přiblížit divákovi, že když vidí dva vozíčkáře vedle sebe, tak každý je na tom úplně jinak.

Jak vnímáte vztah „normálních“ lidí k vozíčkářům?

Filip: Přístup mají parádní. Ale dělí se do více skupin. Někdo přijde a začne vás různě popostrkovat. Nejlepší přístup je, když se člověk zeptá se, jestli potřebujeme pomoc.

Tomáš: No a pak jsou lidi, jako je Renďa, který naši přítomnost prostě vyhledávají a honí si na tom triko.

Filip: Jasně, že lidé potřebují nějaký návod. A my se jim to snažíme ukázat hravou lidskou formou. Je to vždy o nátuře člověka. My neříkáme, že jsme úplně normální, my ke svému pohybu potřebujeme vozík. Ale nechceme, aby se na nás někdo koukal jako na chudáky. Pokud já budu na někoho nepříjemný, chci, aby mi to normálně vrátil.

René: Postižení vždy vyvolává soucit a ohledy.

Tomáš: No u tebe moc ne.

René: No jinak bych s vámi ale nebyl!