Vzestup a pád festivalu, který celých 30 let své existence upíral pozornost na malou krajinu v srdci Evropy. Účinkují: J. Ráž, P. Lipa, R. Müller, V. Merta, R. Grigorov a další. Režie P. Jirásek

Jestliže v předchozím díle naznačil textař Kamil Peteraj, že vítězství skupiny Modus na Lyře otevřelo cestu pro mladé slovenské interprety a zejména kapely, lze s tímto názorem souhlasit: osmdesátým létům na BL už totiž nevládly fraky a róby, ale neformální oblečení a více či méně rockové kapely. Byť někdy byly verdikty poroty sporné, což se většinou dávalo za vinu různým zákulisním tlakům. Bylo to ale stejné jako ve Zlatém slavíku – vítěz svou popularitu ještě navýší, neboť se navýší četnost jeho prezentace v médiích, což bude mít vliv na prodej desek atd. Tato spirála se samozřejmě roztáčela i v rámci Lyry.

1980

Klikněte pro větší obrázekVe spartakiádním roce 1980 se Bratislavská Lyra konala v nové sportovní hale na Šmidkeho ulici. Z Peterajem jmenovaných mladých kapel a interpretů se pak nejlépe umístila bratislavská pop-rocková skupina Elán, když získala Stříbrnou lyru za song Kaskadér (Vašo Patejdl – Ľuboš Zeman). Kuriózní byl fakt, že soubor dlel zrovna na vojně a kvůli účasti na festivalu si museli jeho členové zažádat o opušťák. Navíc si „doma“ v posádce v Humenném zadělali na průser, když politruk zjistil, že si na festu dovolili vystoupit v civilním oděvu, což jako vojáci nesměli. Zpěvák a hudebník Vašo Patejdl ale tvrdí, že to za ten „pucuňk“ stálo: bylo nutné to udělat, „aby to nevypadalo jako nějaká soutěž vojenské tvořivosti.“ A Jozef Ráž, jeho kolega z Elánu ho doplňuje: „Když jsme to zahráli, byli jsme superpopulární, a nikdy jsme už neměli nevyprodané sály.“

Klikněte pro větší obrázekOlympic soutěžil s písní Osmý den (Petr Janda – Pavel Vrba), a opět neuspěl. Vedoucí kapely Petr Janda ji považuje za dobrý song: „Tam byly zase nějaký tlaky, který nikdo nepochopil. Na to, co tenkrát vyhrálo, už si člověk nevzpomene, ale Osmý den je prostě neustále evergreen, pořád se to hraje, pořád to hrajeme, a pořád to lidi chtěj slyšet.“ Abychom to tedy připomněli – Zlatou lyru ´80 vyhrála Marcela Králová s pop-písní písní Monogram D + M (Jan Hála – Lucia Borovcová).

1981

V roce 1981 se Lyra poprvé konala v sále domu ROH, přičemž dramaturgem se stal textař Kamil Peteraj. A zase pokračovala causa Olympic - kapela soutěžila s písní Jasná zpráva (Janda - Vrba) a dostala pouze Cenu ČUV SSM za interpretaci. Janda: Jasná zpráva, to jsem si říkal, že už nic lepšího nemůžem napsat. Byli jsme tak přesvědčený, že to nějakou z těch lyr urve… Pavel Vrba byl strašně naštvanej, každýmu z tý poroty nadával, že to je banda kreténů, který nepoznají dobrou písničku. A přijel jsem do Prahy, a už to byl velkej šlágr – takže nakonec mi bylo fuk, že tam tu Lyru nevyhrál.“ Lyru získal další veterán, Václav Neckář. A to s rockovou kapelou Bacily za zády, a songem Tvým dlouhým vlasům (Jan Neckář – Zdeněk Rytíř), který vyhrál i cenu diváků.

Klikněte pro větší obrázekNovem Lyry ´81 bylo to, že se neorientovala jen na mainstream, ale že dala prostor vyhraněnějším a náročnějším projevům (folk, šanson) na tzv. „malé politické lyře“. Jejím dramaturgem se stal Ladislav „Agnes“ Snopko. Písničkář Vladimír Merta k tomu říká: „Jánko Langoš a Agnes Snopko se věčně hádali, jestli má smysl spolupracovat s Mocí, byť už bylo zjevné, že se ten socialismus pomalu lámal do toho tržního. Agnes zastával názor, že pocity a emoce, které muzikanti mohou předat, se nedají zachytit v samizdatu, a že vlastně jediná šance je, dostat nás mezi lidi.“ V rámci Lyry byl také uspořádán tzv. Koncert mladých na zimním stadionu v Bratislavě-Ružinově, kde mj. vystoupil Dežo Ursiny s kapelou Burčiak. Hudební skladatel Július Kinček to komentuje takto: „To byl možná ze strany režimu takový pokus o jakousi tichou dohodu – trošku to uvolníme, a dáme národu chléb a hry. Takže tohle jsou ty hry, a pokud to máme pod kontrolou, nic nám nehrozí. To už je teď otázka pro historiky, jestli tato rovnice skutečně platila, a jestli, když půjdeme do druhé poloviny osmdesátých let, ta moderní populární hudba taky nepřispěla k rozkladu toho režimu.“

Hosty lyry byli americký zpěvák a klávesista Billy Preston a německá disco skupina Goombay Dance Band.

1982–1988

Následující ročníky Bratislavské lyry se konaly opět v sále domu odborů, a nesly se ve znamení stále menšího zájmu televize. Z dvaaosmdesátého si všichni dodnes pamatují hlavně Miroslava Žbirku a jeho hit Atlantída (Žbirka – Peteraj), který ale získal jen Stříbrnou Lyru. A dodnes se mezi pamětníky hovoří i o nohách sexy zpěvačky Amandy Lear, známé svým hlubokým hlasem, kterým si pobrukovala co lyrový host. Ve třiaosmdesátém jako hosté přijeli skotský písničkář Donovan a v té době již poněkud vyšeptalá anglická skupina Smokie. Zlatou Lyru pak získal Meky Žbirka s cajdáčkem Nechodí (Žbirka – Peteraj). O rok později se Lyry poprvé (a neúspěšně) zúčastnila se songem Nespoznaný (R. Müller) i mladá bratislavská skupina Banket v čele se zpěvákem Richardem Müllerem, a taktéž poprvé si tu zazpíval Peter Nagy se skupinou Indigo. Ten za písničku Kristínka iba spí (Július Kinček – Peter Nagy) dostal Cenu kritiky. V pětaosmdesátém se konečně dočkal Olympic (Zlatá lyra za píseň Co je vůbec v nás, autorů Petra Jandy a Pavla Vrby), objevem byl pak Robo Grigorov & kapela Midi – nová začínající hvězda zpívala reggae song Veliký smútok malých miest (Grigorov – Ľuboš Zeman) a dostala Cenu diváků.

V roce 1986, kdy se Lyra opět konala v domě odborů, se změnilo hodnocení písní a změnila se i celá struktura festivalu. Jako host pak vystoupil rakouský Opus, jinak kapela jedné písně - Life Is Life. Rok 1987 měl být ve znamení tzv. perestrojky, což ale u nás vypadalo tak, že Gustáva Husáka ve funkci generálního tajemníka ÚV KSČ vystřídal Milouš Jakeš, což byl tedy opravdu progres nesmírný. Však známe jeho pozdější slova, že „to není jednoduchý proces ta přestavba. Neni. To je proces, bych řekl, v kterým se každý ne dost vyzná. A proces, do kterýho mohou vstoupit nepřátelé. A vypadaji přitom jako přátelé.“ Tak toto nám tu vládlo. Co se týče Bratislavské Lyry 1987, palmu vítězství si odnesl ex-člen Elánu Vašo Patejdl s písní Umenie žiť (Václav Patejdl – Ľuboš Zeman).

Klikněte pro větší obrázekV kuloárech i mezi publikem začaly převládat názory, že soutěžní lyra má stále nižší úroveň. Muzikolog Igor Wasserberger: „Právě ta mladá generace, kterou se stále oháněli, už s tím nechtěla mít nic společné. Lyra se stala symbolem něčeho starého, co se zjednodušeně nazývá normalizační pop, a tehdejší dramaturgie nebo tvůrcové nebyli schopni reagovat na dobové požadavky.“ Skutečnou katastrofou soutěžní lyry byl rok 1988. Zpěvák Peter Lipa to komentuje jednoznačně: „Už dávno před těmito léty nevznikaly písně na základě nějaké účasti nebo vítězství na festivalech, ale vznikaly úplně jinak. To znamená, že festival už nebyl potřebný pro to, aby vznikaly hity. Tím pádem ta soutěž ztratila absolutně smysl. Tam už nikdo nechodil, byla to třetiligová soutěž, a s tím si nevěděli rady.“ Zlatou lyru a stříbrnou mezinárodní lyru ´88 získal Berco Balogh & VV Systém s písní Farbami dýcha noc (Pavol Kvassay – Monika Kozelová). Pamatuje si to ještě vůbec někdo?

1989

Klikněte pro větší obrázekNovým „šéfem“ Lyry se stal Peter Lipa a provedl několik změn – za prvé ji vrátil do Sportovní haly na Pasienkoch, a za druhé dal skutečně prostor mladým kapelám, které se pomalu draly na vrchol. Například pražská skupina Žentour získala Bronzovou lyru za song Promilujem celou noc (autory skupina Žentour). Její zpěvák Janek Ledecký říká: „Kdybysme tady byli s touhle písničkou dva roky předtím, tak bysme se nedostali ani tady na ten trávník před barákem. A najednou to ten Žentour vykoplo z klubů rovnou na stadióny.“ Stříbrnou lyru a cenu diváků získal Elán za píseň Van Goghovo ucho (Ján Baláž / Boris Filan) a Zlatou Richard Müller s Banketem za song Aj ty! (Müller – Peteraj). Na co ale vzpomínají úplně všichni, byl onen slavný incident, který se odehrál během koncertu slavného hosta, americké folkové zpěvačky Joan Baez.

Klikněte pro větší obrázekVše ale začalo už předtím. Ladislav „Agnes“ Snopko: „V osmdesátém devátém mě oslovili, abych připravil dramaturgii Poetické lyry. No, a když jsme tu lyru připravovali, tak najednou za mnou přišel takový nenápadný pán, představil se jako kapitán Varga, státní bezpečnost. A položil otázku, proč tam zase má být ten Merta a ten Nohavica, když kde se oni dva zjeví, tak tam hrozí protistátní činnost publika. Já mu povídám – tak jestli je chcete zakázat, tak je zakažte. Podepište, zakažte, a v pořádku. Postavte se za svoje rozhodnutí. A on – to ne, to byste měl vy! A já jsem mu řekl – co já? Já si myslím, že nedělají protistátní činnost. Tohle je moje dramaturgie, a když do ní zasáhnete, tak na vaší zodpovědnost. A pak jsem se na něj podíval a řekl – víte, ono to přijde co nevidět, a nebude vědět ani kdy, ani kde.“ Samotná Joan Baez byla pozvána přes Slovkoncert. Peter Lipa: „Slovkoncert byla monopolní agentura, která měla i zahraniční činnost. Jednoduše – vnitráci tam seděli jako doma. Protože oni museli vidět ty pasy, museli vědět, kdo má jaké výjezdy, přicházeli sem ideologicky závadní lidé ze Západu, takže Slovkoncert byl pod permanentním dohledem vnitra.“

Klikněte pro větší obrázekNa koncertě Joan Baez seděl hudebník Ľubo Belák náhodně zrovna vedle ředitele Slovkoncertu: „Měl bílou košili, takový eSeSMák, ale amatér ve všem… A byl asi velmi překvapený, kdo je Joan Baez. Asi netušil, o koho jde.“ Joan totiž po odehrání části koncertu přivítala přátele Charty 77 včetně Václava Havla, a pak pozvala na podium písničkáře Ivana Hoffmana. Ten začal zpívat svůj protestsong Nech mi nehovoria. Ľubo Belák: „A já jsem na tom řediteli viděl, jak ta jeho bílá košile kompletně celá zvlhla. To nebyl pot, to byla Niagara, která se z něj valila. Chtěl naznačit Pavlovi Procklovi, který seděl u mixpultu, aby to vypnul. Ale Pavol Prockl byl zvukař, a jeho prací nebylo vypínat zvuk, ale dělat všechno proto, aby to bylo dobře slyšet. Takže on tam seděl a písnička jela dál.“ Ředitel se tedy zdvihnul a za pohledu všech v té hale, šel dolů ke zvukaři a po menším vyhrožování ho donutil zvuk vypnout.

Klikněte pro větší obrázekOzval se ohlušující řev a pískot. Emília Kincelová, novinářka: „Za ruce jsme se drželi, křičeli jsme, přestali jsme mít strach, navzdory tomu, že tam byl milion policajtů.“ Televize navíc všechno snímala a nahrávala dál, neboť na přenosový vůz si naštěstí nikdo nevzpomněl. Písničkář Ivan Hoffman si na ty chvíle dobře vzpomíná: „Asi byla v lidech nahromaděná nějaká taková frustrace – dlouhé roky něco jiného říkáte na veřejnosti, něco jiného doma a s přáteli. Tak vznikla jakási schizofrenie. A že tehdy, jakoby se to tak nějak zvláštně uvolnilo, ti lidí se tehdy opravdu naštvali, a nebáli se ten hněv dát najevo.“

Ve spise StB o Lyře ´89 se píše: „Vykonanými opatřeními byl částečně zmařen záměr Baezové a Hoffman píseň nedokončil. V dalším období je možné očekávat, že podobné pokusy se budou opakovat, a proto bude nutné ve spolupráci s organizátory věnovat více pozornosti výběru účinkujících.“ Do půl roku přišel listopad ´89.

1990–1998

Klikněte pro větší obrázekV roce 1990 se úplně všechno změnilo, jen Bratislavská Lyra nikoliv – jela stále podle starého soutěžního modelu, který v tom čase už nikoho nezajímal. První dvě lyry, zlatou a stříbrnou získaly pražské kapely – novoromantický Precedens a nová vycházející hvězda, poprocková skupina Lucie. Ale mnohem důležitější než nějaká vítězství na Lyře byla nová situace, do které se československá popmusic v tom čase dostala. Zpěvák skupiny Team Pavol Habera: „Postupně odpadly tři čtvrtiny interpretů. Ti, kteří byli uměle držení, že hráli v Československu, že měli zaručený příjem z koncertů, že měli zaručené koncerty, protože to prodávala jedna agentura. Bylo tak, že – pokud chcete Team, tak si musíte vzít i tuhle paní, a tuhle paní. Takto to fungovalo pro ty kulturáky. A tohle se vyselektovalo – přišel trh, tak je to normální – muzika je běžný trh.“ Peter Lipa: „Takže jsme tu Lyru ještě jako takovou dělali, ale soutěž skončila. Přemlouvat někoho, aby šel do soutěže, se nám zdálo směšné, a dělat nějakou amatérskou soutěž, to bylo úplně nezajímavé.“ Jenže i na nesoutěžní Lyru postupně chodilo méně a méně diváků… Když se v třiadevadesátém Československo rozdělilo, nastal v podstatě i zánik Lyry: pod tímto názvem se pouze rozdrolila na několik malých klubových koncertů, proběhlých bez zájmu publika. A to byl konec. V letech 1994 a 1995 se vůbec nekonala.

V roce 1996 se pokusil Lyru oživit hudebník Vlado Valovič, který se stal jejím ředitelem: „Chtěl jsem přilákat ty lidi, aby tam vůbec přišli. Tak jsem si vymyslel, že zavolám všem těm bývalým vítězům. Co se mi pravda úplně nepodařilo…“ Nicméně stalo se, že Marta zazpívala Cestu, Černoch Píseň o mé zemi, Marta s Helenou Oh, Baby, Baby atd. atd. Celé to ale vyšumělo v roce 1998. Tehdy získal Zlatou mezinárodní lyru 17letý Fabrizio Faniello z Malty. Slyšeli jste o něm pak někdy?

Stopáž52 minut
Rok výroby 2015
 ST HD
ŽánrDokument