Strhující osudy hudebníků, kteří vyjádřili svůj nesouhlas během normalizačního období festivalu Bratislavská lýra. Účinkují: H. Ulrychová, P. Žák, N. Urbánková, M. Kubišová, K. Černoch, L. Semelka a další. Režie P. Jirásek

Podzim 1968: Československo je okupováno vojsky Varšavského paktu v čele se SSSR, vláda je paralyzována, v KSČ probíhají mocenské boje o budoucí koryta, ale lid v sobě stále nese svobodného ducha z tzv. Pražského jara. Na setkání umělců s presidentem Svobodou na Hradě je hlava státu ujišťuje o tom, že „i ta písnička je někdy dobrá – dělejte, pište, musíte dál zpívat, tak to je.“ Textař Jan Schneider tedy napíše text Musím dál zpívat. Jenže když v dubnu ´69 začne tzv. normalizace, ukáže se, že to s nutností zpívat nebude až tak horké. Spíše naopak.

1969

Klikněte pro větší obrázekObjevily se totiž její první plíživé důsledky v podobě prvních horlivých „dohlížitelů“ a „upozorňovatelů“, a z toho plynoucích prvních strachů lidí z oblasti kultury. Po dubnu se mračna začala stahovat i nad Schneiderem: „Říkali mi, Honzo, prosim tě neblázni, odvolej ten text, nebo ho přepiš, ať je pokoj. Dyť je to jenom showbyznys. A já jsem říkal – no, a to jako to všechno, co se dělo v zemi po příchodu těch sovětů, to všechno, protesty, upálení Palacha, to byl jenom showbyznys? To bylo jen tak?“ Za výběrem songů na Lyru stáli mj. textař Eduard Krečmar a básník Ľubomír Feldek a ti se snažili pouštět úplně všechno. Do hry navíc vstoupil i písničkář Karel Kryl, kterému v únoru vyšlo album „Bratříčku zavírej vrátka“ s ústřední zásadní skladbou, která na červnové Lyře také měla zaznít. Ze stran dohlížitelů se ozvalo kategorické ne, které se týkalo i Schneiderova textu. Vzápětí došlo ke konfliktu mezi umělci, pořadateli a zejména zástupci přítomných médií, kteří už měli své instrukce. Zpěvačka Hana Ulrychová na to vzpomíná: „Načež Karel Kryl nelenil, večer vystoupil a zazpíval písničku Bratříčku, zavírej vrátka. A to teda oněměl celý sál. Ještě dodneška mám husí kůži, když si na to vzpomenu.“ Dramaturg BL Pavol Zelenay to doplňuje: „Petr Novák, na generálce ohlásil, že svoje vystoupení věnuje památce Jana Palacha… Exekutiva tlačila zejména na televizi – a televize se vyjádřila, že nebude vysílat přímo, když tam tyto písně zůstanou. Zpěváci se vyjádřili, že pokud to nebude televize vysílat, respektive když tyto písně nezazní, tak nebudou zpívat vůbec. Všichni.“

Klikněte pro větší obrázekNastala chvíle tichého protestu – stávky. Kdy nikdo netušil, co se bude dít dál, v kause se dokonce objevuje i telefonát od samotného Husáka. V tajné správě StB se hovoří o tom, že 30. 6. 1969 na Lyře „zpěváci přišli s ultimativními požadavky na vedení festivalu a televize, že pokud se neuskuteční přímé televizní přenosy, odmítnou zpívat a z Bratislavy odjedou.“ A že velmi aktivně postupovali zejména Petr Novák, Jan Schneider, Naďa Urbánková a také Marta Kubišová. Přesto si Pavol Zelenay myslí, že stávka věci pomohla: „Kdyby se Lyra, tak strašně sledovaná i mezinárodně – tam byli komplet zahraniční novináři – zrušila, tak by to svědčilo o tom, že přece jen není všechno normální. A mělo být všechno normální. Mělo to tak vypadat.“

Ale nebylo a ani to tak nevypadalo. Karlem Gottem odzpívaný song Hej, páni konšelé autorů Jaromíra Klempíře a Jiřího Štaidla, který získal Bronzovou lyru, se nesměl hrát v rádiu, a většina nákladu singlů byla zničena. Stříbrnou lyru získala Naďa Urbánková s písničkou Mosaznej džbán (hudba Jindřich Brabec, text Jiří Aplt), která se také určitý čas nesměla hrát. Největším průšvihem byla ovšem Zlatá lyra, kterou bral Karel Černoch se skladbou Píseň o mé zemi (K. Černoch – Pavel Žák): Žákův text byl – a každý to musel poznat – vyloženě proti Sovětskému svazu, dokonce měl původně název Proč jsi to udělal?. Žáka později vyhodili z radia, ale předtím zažil, že všechny Černochovy věci se mazaly. Samotný Karel se pak určitý čas nesměl objevovat v televizi, nesměl působit jakkoliv mediálně, hrál jen po malých klubech. Hudební kritik a publicista Jiří Černý: „A pak tedy donutili Černocha, aby tu Lyru vrátil. Bylo to jakoby ostudné, ale zároveň velice legrační. Ta strana měla v ruce všechnu moc, měla tady sovětskou armádu, a bála se Bratislavské lyry.“ Pravděpodobně nejvíce se ale bála zpěvačky Marty Kubišové, která o rok později dostala absolutní zákaz zpívat. I když u ní šlo samozřejmě nejspíš o exemplární potrestání, takové bu bu bu pro všechny ostatní.

Zahraničními hosty Lyry byli mj. americký zpěvák Joe Hicks, britský zpěvák Les Reed, britská beatová skupina The Tremeloes a největšími hvězdami – i když již poněkud za zenitem – američtí surf´n´rollisté The Beach Boys.

Na podzim roku 1969 už bylo všem jasné, o co v naší zemi půjde. Spousta lidí začala být vyhazována z práce, ze škol, a začala také masová emigrace na Západ – odhaduje se, že odešlo okolo 130 000 lidí. Jedním z nich byl i Jan Schneider: „Já jsem věděl, že když tu zůstanu, tak skončím přesně tak, jako ta Marta. Šlus. Konec.“ Dalším nuceným emigrantem byl i Karel Kryl. V 70. letech pak oba seděli v jedné kanceláři mnichovského radia Svobodná Evropa, a zpoza železné opony vysílali většinou ty písničky, které u nás byly již zakázány.

1970 – 1972

Klikněte pro větší obrázekMilan Lasica, moderátor Lyry ´69, byl dalším z těch, kteří dostali „zaracha“ – v televizi se nesměl objevit celých osm let. A tak se konferování v roce 1970 ujaly Blažena Kočtúchová a Jaroslava Panýrková. Zlatou lyru získala Marcela Laiferová s písní Slova, ke které hudbu napsal Ivan Horváth, text Ivan Úradníček. Celková úroveň festivalu ale poklesla. Což cítil i Jiří Černý: „Normalizace ovlivnila tu kulturu ve všem všudy. Myslím si, že v Česku mnohem víc a mnohem hůř než na Slovensku, kde, málo platné, Miroslav Válek jako ministr kultury – nejenže byl básník, a výborný básník -, asi dovedl posoudit, co se tak dá a nedá.“ Jeho slova potvrzuje i Jozef Pokorný, pověřený ředitel PKO v Bratislavě: „Kdyby tam byl místo ministra Válka někdo jiný, mám obavy, že by ta Lyra nepokračovala.“ Situace na Slovensku byla prostě mnohem liberálnější než v Čechách a samozřejmě v Praze.

Přesto se i na Slovensku objevovala určitá opatření, v kterých se řešila zejména mládež a její odklon od politiky strany. Což komentuje textař Kamil Peteraj: „Komunisti si totiž nedokázali nic připustit. Všechno bylo dobré, hospodářství bylo dobré, ale pop music byla problémem. Té se báli jako čert kříže.“ Aby také ne – přes ni se sem dostávaly nejen západní hudební vlivy, ale také západní způsob života a západní způsob myšlení. A bolševici si to vysvětlili tak, že jim Západ vlastně způsobuje erozi mladé generace. „Když jste měli dlouhé vlasy a poslouchali anglické beatové kapely, těžko jste mohli naslouchat Leninovi. Takže oni tu pop music nenáviděli, hledali, jak by ji zastavili, a jak by vytvořili protipól. Ale protipól vytvořit nemohli.“ Když sem ze SSSR jezdily kapely typu Vesjolije rebjáta, tak to rozhodně fungovat nemohlo.

A tak se pro jistotu zakazovalo. Dalším ze zpěváků, kteří se nesměli objevovat v médiích, byl i Petr Ulrych, bývalý člen brněnské beatové skupiny Atlantis. Ten většinou zpívával ve dvojici se sestrou Hanou Ulrychovou, což bylo ale vzhledem k jeho zákazu nyní možné jen na menších akcích a koncertech. Hana tedy odjela v roce 1971 na Bratislavskou lyru sama, a nakonec zvítězila s písní Spoutej mě autorů Bohuslava Ondráčka a Zdeňka Borovce.

Klikněte pro větší obrázekRok 1972 byl na Bratislavské lyře ve znamení „podprsenkové aféry“. Bolševik totiž vydával příkazy a „doporučení“, týkající se úplně všeho. Marta Skarlandtová-Heinová, moderátorka Lyry v letech 1972 až 1980, si na jedno dobře vzpomíná: „Soudružka Balážová nařídila, že všechny ženy a dívky vystupující na obrazovce musí nosit podprsenku. Pamatuju se, že Naďa Urbánková měla tenkrát přenádhernou róbu – černé korzetové šaty dlouhé až na zem. A dekolt. A po generální zkoušce za ní přiběhl dramaturg Ivan Úradníček a říká ji: ‚Paní Naďo, ale tyhle šaty nemůžete mít.‘ A Naďa mu říká: ‚Podívejte se, já sebou nic jiného nemám. Takže buďto vystoupím v těhle šatech, anebo budu vystupovat nahá.‘“ Naďa Urbánková to doplňuje: „Ale já jsem na těch prsou měla veliký pravoslavný kříž. Přišla zpráva od paní Balážové – prohlásila, že buď si Urbánková ten řetěz sundá, nebo prostě nebude na Bratislavské lyře zpívat. Tak jsem si zase postavila hlavu a řekla jsem – nedá se nic dělat, tak nebudu zpívat. Ale ten kříž nesundám.“ Závěr aféry objasňuje Marta Skarlandtová-Heinová: „Dopadlo to tak, že Naďa během té písničky byla buď v takovém detailu, že ji nebyl vidět ani krk, anebo byla v tak obrovském celku, že nikdo nevěděl, která to je zpěvačka, natož co má na sobě.“ Naďa pak získala za interpretaci písně Ten nejmilejší (Zdeněk Marat-Zdeněk Borovec) Cenu kritiky.

Zlatou lyru ´72 získala Eva Máziková za píseň Krédo autorů Miroslava Brože a Tibora Grünnera: „Pro mě se všechno otevřelo. Tím, že jsem vyhrála Lyru, jsem mohla na festival do Tokia. To byla jako ta cena. Tehdy to nebylo takové, jakože jsi dostal jeden milión. Ne, Tokio. Bylo to neuvěřitelné. Pro mě bylo fantastický, už to, že tak daleko letím.“ A dál: „Tam byly hvězdy, já jsem byla jen ze Slovenska. Ale nejvyšší a nejkrásnější! Když jsme vystoupili z letadla, tak mě přišel přivítat ten nejmenší Japonec. Byl mi asi po pás.“

1973 – 1976

Klikněte pro větší obrázekObdobí Bratislavské lyry v letech 1973 až 1976 bylo asi nejslabší, což obecně vyvěralo z tehdejší atmosféry ve společnosti. Muzikolog Igor Wasserberger to potvrzuje: „Sedmdesátá léta byla slabá, protože celé oficiální umění bylo načichlé tou normalizací. Bylo to ve vzduchu, byl to duch doby, proti kterému se nešlo vzepřít. To ani nebyla žádná cenzura anebo zákazy a příkazy, bylo to prostě v lidech, a nešlo to nijak překonat.“ A hudebník Ľubo Belák ho doplňuje: „Člověk měl už dopředu nějakou autocenzuru, takže jako by začal dělat kompromisy sám se sebou. To se mi moc nelíbilo, a možná že i to byl jeden z důvodů, proč jsem moc neusiloval o to soutěžit na Bratislavské lyře.“ Z písní, které v té době zaujaly a nezvítězily, si dodnes pamatujeme Olympic a jejich song Slzy tvý mámy (Janda – Václav Babula) z roku 1973, Marthu a Tenu Elefteriadu s pacifistickou písní Náměstí (autor hudby a textu Aleš Sigmund) z roku 1974, a ze songů vítězných Helenu Vondráčkovou se skočnou, téměř folklórní písní Malovaný džbánku autorů Jindřicha Brabce a Jiřího Aplta z roku 1975. V roce 1976 už zase „mohl“ Petr Ulrych, a společně s Hanou Ulrychovou získal za píseň Javory (Petr Ulrych – Ladislav Kopecký) cenu diváckých porot a Stříbrnou lyru.

1977 – 1979

Klikněte pro větší obrázekUž v roce 1976 se Lyra přenesla z PKO do sportovních hal, což samozřejmě dělalo problémy z hlediska ozvučení. V roce 1977 se ale poprvé vítězem soutěže nestal zpěvák – interpret, nýbrž hudební skupina, konkrétně bratislavská pop-rocková kapela Modus, vedená klávesistou Jánem Lehotským. Zlatou lyru získala za song Úsmev autorů Jána Lehotského a Kamila Peteraja. Sám textař vítězství komentuje: „Dal jsem jim tento text a Jánkovi jsem řekl – potřebovali byste skladbu, která je optimistická, ale ne hloupě. A ona jednoznačně zvítězila. U publika, všude… A já stále říkám, že to byl ten signální výstřel pro slovenskou hudbu, protože jakoby touto skladbou se začala ona éra, která pak pokračovala po Modusu – přišli Eláni, Peter Nagy, Paľo Habera a tak dále.“ Přesto se ale našli kulturtrégři a dohlížitelé, jimž se nelíbilo neformální kapelové oblečení – trička s nápisem Modus. Což připomíná zpěvák skupiny, Miroslav Žbirka: „Byl z toho potom problém, že jsme nebyli v oblecích. Vím, že existuje nějaký článek v Rudém právu, který nám na rok zkomplikoval život. Bylo tam napsané něco v tom smyslu, že se ‚Modus zhlédl v prvcích kosmopolitních‘.“

V roce 1978 následoval návrat Bratislavské Lyry ze sportovní haly do PKO. Ač Modus přišel s písní Dievčatá osvědčené dvojice Lehotský-Peteraj, soubor trumfla jeho vlastní zpěvačka Marika Gombitová, která vystoupila samostatně s písní Študentská láska. K té hudbu napsal Pavol Hammel, jinak zpěvák skupiny Prúdy a text kdo jiný než – Kamil Peteraj.

Lyry se v osmasedmdesátém poprvé zúčastnila v té době dosti ukřičená zpěvačka Petra Janů i se svou kapelou Pro-Rock. Porotě pak nabídla píseň Motorest (Ota Petřina – Zdeněk Rytíř): „Teď si vemte, že na tom uhlazeným festivalu, kde všichni – tak jako zlato, stříbro a drahé kamení -, jsem přišla já, měla Boubín na hlavě, saténovou kombinézu. A takhle teda socialistickej člověk nevypadá. Tak jsem dostala jeden bod. Ale v každým případě to potom byl nejprodávanější singl tý Lyry. Takže jsem s tím neměla problém.“

Klikněte pro větší obrázekV roce 1979 vyhrál Lešek Semelka se skladbou Šaty z šátků (Semelka–Pavel Vrba): „Já jsem s tím nepočítal, protože, – co si budeme povídat – víme, že tenkrát do všeho velmi vehementně mluvili ti různí machři z ústředních výborů KSČ, a z těch ideovejch komisí. A tam byl předseda tý komise, šéf československé stanice Hvězda, nějakej Kratochvíl, velkej komunista, a ten byl zásadně proti. Pronášel tam takový bláboly, jako že ta píseň je pornografie.“ Jenže jeho vlastní komise ho přehlasovala, a tak naštvaný Kratochvíl prásknul dveřmi a odešel. Ovšem Semelku na Hvězdě nikdy nevysílal.

Stopáž52 minut
Rok výroby 2015
 ST HD
ŽánrDokument