Čech a Němec se nehraje

Slavnou historií se smutným koncem by se dal nazvat osud pražského německého divadla.

A jak už je historie plná paradoxů, ta slavná éra německého divadla začíná po otevření českého Národního divadla a je spojena se jmény, která v evropském divadelním prostoru patřila k nejvýznamnějším - Angelo Neumann, Gustav Mahler, Alexander von Zemlinski.

Kdo dnes ví, že Landes Theater - Zemské divadlo je dnešní Stavovské divadlo? Kdo dnes ví, že dnešní Státní opera bývala Novým německým divadlem, které si pražští Němci postavili na truc Národnímu divadlu?

Málokdo si dnes uvědomuje, že český i německý nacionalismus se v divadelní sféře projevoval především vzájemným mlčením. Česka kritika nepsala o divadle německém a německá nepsala o českém. A když nacionalisté z obou táborů konečně zkřížili zbraně, byla z toho mezinárodní ostuda: čeští herci vyhnali své německé kolegy v roce 1920 z Landes Theatru - ze Stavovského a zabrali je pro činohru ND.

Pražské německé divadlo působilo na ose Berlín-Vídeň. "Gute Prager Deutsch" se stala normou jevištní němčiny. Na jevišti Nového německého divadla se odehrávala slavná pohostinská vystoupení nejslavnějších souborů a hvězd opery i činohry. V Praze se mnozí slavní narodili, v Praze mnozí slavní začínali, Praha prostě byla pro německé divadelníky dobrá divadelní adresa.

A byli to hlavně německy píšící židovští intelektuálové - Max Brod, Otto Pick, E. E. Kisch a další - kteří se ze všech sil po celé období první republiky snažili o plodnou a inspirativní symbiózu českého a německého umění a v nemalé míře se zasloužili i o to, že se svět dozvěděl o Leoši Janáčkovi nebo Jaroslavu Haškovi.

Po Hitlerově nástupu k moci na počátku 30. let to byla Praha, která se stala útočištěm "živlů v Říši nežádoucích"- židovských a demokraticky smýšlejících německých občanů. Kulturní a umělecká fronta Čechů a Němců se sjednotila bez ohledu na mateřský jazyk a společně napsala slavnou kapitolu demokracie, završenou v roce 1936 česko-německým představením Štěpánkovy obrozenecké hry Čech a Němec. O účast v tomto představení soutěžily přední hvězdy českého i německého divadla.

V mobilizaci v roce 1938 potom němečtí divadelníci proklamovali svou "připravenost k obětem nejvyším" ve jménu demokracie.

Po mnichovském diktátu se většina německých divadelníků z Prahy rozprchla - do bezvýznamných divadel v Říši, pokud byli německými občany, do emigrace v Anglii, USA, SSSR, Palestiny, pokud měli pas a peníze. A jiní se zase sešli - v koncentračních táborech nebo na frontě. Na obou jejích stranách.

Ale v Praze se už nesešli nikdy.