Rozhovor s Tomášem Vorlem
Jaká je geneze filmu Z města cesta? Kdy jsi dostal nápad na „netradiční“ pokračování úspěšného filmu Cesta z města?
Nápad byl už před natáčením Cesty z města, protože osudy herců a neherců byl tak košaté a zajímavé, že se to do hraného filmu nevešlo. Například dokument o kočím Hruškovi jsem začal točit už půl roku před natáčením filmu.
Čím si vysvětluješ, že Cesta z města měla takový úspěch? Tématem filmu? Jsou lidé ve městech vážně už tak zdegenerovaní…?
Lidi ve městech jsou zdegenerovaní, lidi na vsi jsou ještě zdegenerovanější. Celá civilizace je v kolapsu a zdá se, že se musí zhroutit. Nic není původní a přirozené a pravé. Když se ocitnete delší čas sami v lese, vše si uvědomíte a nacházíte svou ztracenou identitu. Film Cesta z města přinášel lidem chladivý vítr z českých lesů, vodu z křišťálové studánky, kam laně chodí pít. Proto asi měl úspěch.
Jak dlouho a kde jsi pět hrdinů filmu Z města cesta točil? Kam jsi za nimi jezdil? Pustili tě k sobě do soukromí bez problémů?
Točil jsem v průběhu let 1998, 1999, 2000, 2001, 2002. První záběry vznikly s kočím v lese, poslední v Olšanech na farmě Bolka Polívky. Natáčelo se celkem asi v padesáti místech: Rabštejn nad Střelou, Manětín, Němčice, Olšany, Brdy, Krkonoše, Jeseníky, Praha, Hamburg… Natáčení se všemi bylo dramatické, na nervy. Tramp Kim neustále měnil místo natáčení a svůj kostým, Hruška byl buď moc opilý, nebo málo, Holubová neustále neměla čas, Polívka se styděl, a když viděl, že držím kameru, tak se schoval, nebo zarytě mlčel. Jen se Čtvrtníčkem to proběhlo docela v klidu, než přišla povodeň… Takže jsem natočil přibližně 100 hodin materiálu, ale nebylo jasné, co z toho bude. Střihač Vladimír Barák se půl roku smažil u počítače, až z toho na jedno oko oslepl. Ale nakonec se nám podařilo tomu dát eleganci, takže to funguje všechno dohromady a je z toho celovečeráček.
Pracoval jsi jen sám – byl jsi režisérem, kameramanem i producentem. V čem je to výhodné a naopak – s čím jsi zápasil?
Byl jsem i řidič, kostymér, rekvizitář… Takže celý štáb byl jen jeden člověk – já sám. Byla to absolutní svoboda. Připadal jsem si jako na začátku kariéry, když jsem měl Admiru 8mm na klíček a pobíhal s ní po Bráníku a točil cikány. Teď jsem měl digitální barevnou zvukovou kameru Canon a pobíhal jsem po lesích a stráních. Natáčení byla pro mne jedna velká extáze. To, co se podařilo natočit, by v žádném filmovém ani televizním štábu nebylo možné. Nahá Holubka u splavu, Bolek se hádá s Marcelkou, Kim na potlachu, Hruška kouří trampa…
Předpovídáš „smrt celuloidu“. Kdy nastane a čím si filmový pás zaslouží, že umře v tomto století?
Celuloid definitivně zemřel už v minulém století, jen se ještě bude několik let rozkládat, tak jako psací stroje zreznou a rozpadnou se. Z města cesta je první český, možná i světový, projekt, který je natočen digitálně, zpracován digitálně, promítán digitálně. Nikde ani okénko celuloidu. Jediný nedostatek je, že málo českých kin má kvalitní dataprojektor. Takže spolu s naší premiérou budeme dělat osvětu s názvem „Zánik celuloidu, aneb vítězství toku dat“. Je to vývoj a nic se s tím nedá dělat. Dlouho jsem byl zastánce celuloidu i klasických psacích strojů. Ale dnes na jednom silném kompjůtru napíšete scénář, sestřiháte, ozvučíte a smícháte film, a když tento film v nezkomprimované podobě pustíte na dobrém dataprojektoru, výsledek je stejně kvalitní, jako když promítáte film – a mnohokrát levnější.
Řešíš cestu z města – z města cestu i ve svém životě? Pokoušel jsi se žít v přírodě?
Toto jsem léta řešil a dávno vyřešil. V přírodě žiji, zatímco v Praze pracuji a snažím se to vyvážit, tak půl napůl. Bez nabíjení ohněm, ledovou vodou a tancem ve větru bych v Praze zkolaboval. Bojím se lidí, když jsou rozkmitaní a koukají na displeje, a ne na sebe. Hluk mě k zemi přibíjí, bojím se rychlosti, která se stupňuje do nevnímatelnosti. Proto je Z města cesta střihově sametová, kamerou romantická, hudbou lyrická…
Jaký je tedy tvůj recept na „život blažený“?
Jděte do kina na Z města cestu a uvidíte. Můj příběh je někde mezi těmi pěti.“