Rozhovor s režisérem Ladislavem Moulisem

Dva nebo tři dospělí se dvěma jedenáctiletými kluky – není to pro natáčení dokumentárních filmů trochu malý tým?

Správně by tam měl být celý štáb: režisér, kameraman, osvětlovač, zvukař, produkční a lidé, kteří pomáhají s technickou stránkou natáčení. Vezměte si jen starosti se světlem: třeba ve srubu se svítí petrolejkou a je důležité atmosféru světelně nezbourat. Kameraman by potřeboval mít k ruce osvětlovače, protože nemůže sám přehazovat kabely, kontrolovat světla a pak zase odbíhat ke kameře. Takže při natáčení bez štábu je všechno mnohem složitější. Před odjezdem je nutné vypracovat podrobné seznamy věcí. V divočině už se nedá nic koupit.

V prvním dílu je spousta záběrů, na nichž kluci s tátou a dědou projedou před kamerou na člunu po divoké řece. Jak jste to sám zvládal točit?

Jel jsem na kánoi napřed. Znamenalo to vždy přirazit ke břehu, z vodotěsného kufru vyndat kameru, postavit stativ a udělat záběr, který trval přibližně minutu, někdy jen několik vteřin. Když projeli, zase jsem všechno naskládal do kanoe a doháněl je. Ve filmu se to mihne, člověku to připadá samozřejmé, ale je za tím šílená spousta práce. Na desetivteřinový záběr mnohdy potřebujete půl hodiny, hodinu i víc.

Na řece vás alespoň vezl člun. Ve třetím díle jste ale procházeli zlatokopeckou stezkou v horách a osm dní jste nesli vše na zádech.

Když jsme dělali film o Chilkootském průsmyku, museli jsme omezit především množství baterií. Věděli jsme, co potřebujeme natočit, jenomže jsme netušili, kdy a jak se nám to povede. Viděli jsme třeba nějaké zvíře a já jsem váhal: můžu na něj vytočit pět minut, nebo čtvrt hodiny? Pak mi třeba budou chybět baterie pro nějakou hranou scénu. Nakonec nám baterie došly přesně v den, kdy jsem dorazili do cíle cesty u Benneva jezera.

Kolik věcí k natáčení jste přes Chilkootský průsmyk nesli?

Kolem 22 kilogramů. Museli jsme to očesat na nejnižší možnou míru. My dospělí jsme měli na zádech po třiceti kilech, kluci po patnácti, což v jejich věku (11 a 12 let) bylo docela dost. Řešili jsme rovnici: buď budeme málo jíst a budeme mít víc věcí na filmování, nebo opačně. Takže jsme tam vlastně strádali, protože jsme měli málo jídla, ale mohli jsme déle točit. Tak jako jsme k Bennetovu jezeru dorazili s poslední baterkou, tak jsme měli i poslední polévku.

Byli jste ve spojení s civilizací?

Na řece vůbec ne. Akorát žena Bohouše Fialy (filmového dědy) věděla, kolikátého bychom se měli vrátit. Byli jsme domluveni, že kdybychom se nevraceli asi pět dní, má něco podniknout. Na Chilkootu jsme se pohybovali po stezce, která vede národním parkem. Šli jsme tam už na začátku června. To tam bylo ještě jaro, takže cesta byla ze tří čtvrtin pod sněhem a kromě nás tam nikdo nebyl.

Klukům bylo v té době pouhých jedenáct let. Nebáli jste se, že by se mohlo něco přihodit?

Věřili jsme jim, protože už dlouho předtím jsme s nimi chodili do hor. A takový přechod Malé nebo Velké Fatry vám hodně napoví, jestli kluci něco takového zvládnou. Ale strach jsme pochopitelně měli. Ve druhém díle se děda chytne do pasti a přerazí mu to nohu. A tohle by se tam skutečně mohlo stát velmi, velmi snadno. Když kluci na tábořišti udělali, co měli, začali se honit po lese, šli k řece chytat ryby… Stačilo špatně šlápnout a měli bychom problém. Na řece by asi nezbylo než sednout do lodi a ve dne v noci jet, abychom cestu zkrátili, ale stejně by to bylo několik dní. Při první cestě nevěděli, jestli to budou zvládat psychicky. Jestli se jim třeba nezačne za měsíc stýskat, protože v životě nebyli takhle dlouho z domova. Ale na domov si nakonec ani nevzpomněli.

Zdroj: ABC (7/2005)

Rozhovory