Organizovaný zločin na začátku devadesátých let

Před rokem 1989 bylo Československo dle svých ideologických vůdců bezpečnou zónou obývanou lidmi se socialistickou morálkou. Pokud se náhodou stalo, že některý z jeho občanů porušil zákon, pak se jednalo o narušený živel, nebo o člověka jednajícího pod vlivem nepřátelské kapitalistické ciziny. Popřípadě obojí. Jestliže vynecháme násilnou trestnou činnost, která v podstatě nezávisí na společenském zřízení, potom můžeme říci, že vlivem téměř dokonalého oddělení od západních zemí se kriminalita ve východním bloku vyvíjela specificky. Ke zločinu na západě byl ten domácí v podobném poměru jako například stodvacítka k Volkswagenu. Oboje jezdilo, ale rozdíl byl znatelný ještě dřív než na první pohled.

Opuštěný sovětský vojenský areál Milovice, 1991To, že v Československu nebujel organizovaný zločin západního typu, ovšem neznamenalo, že by neexistoval vůbec – měl podobu korupce nebo veksláctví a neorganizovaná forma hospodářské kriminality se stala téměř normou. Lidé přijali, že se státní či družstevní, zkrátka společný majetek rozkrádá. Bylo málo peněz, ale hlavně málo zboží, takže se bralo vše „nepřitlučené“. Co se nehodilo, to se prodávalo pod rukou. V místě, kde sídlila posádka sovětské armády, čile kvetl obchod dírou v plotě. Zejména u autoparku. Nejčastěji se směňovala nafta za vodku. Při spotřebě sovětských náklaďáků a vojenské techniky se daly barely nafty ulít poměrně snadno. Na větší obchody s ručními zbraněmi nebo municí si ale vojáci a civilisté troufli jen velmi zřídka. Evidence byla mnohem přísnější a tresty drastické. O větší vojenské technice ani nemluvě, neexistovala ani poptávka. Vše se ale radikálně změnilo po listopadu 1989.

Otevření hranic, a to nejen pro československé občany, směrem ven, ale také obráceně, zhroucení starého systému, který znamenal jistotu pro tisíce kádrů komunistického režimu na různých úrovních, velké majetkové přesuny a nepřipravenost policejních složek na nové problémy, to vše vedlo k velmi rychlému vzniku nejen lokálních skupin organizovaného zločinu, ale zejména k napojení na dlouhodobě fungující zločinné sítě zahraniční. Jednalo se především o klasické formy kriminality v podobě prostituce, prodeje drog, vydírání a vybírání výpalného u nově vznikajících podnikatelských subjektů.

Vazby se ale utvořily i na mezinárodní obchod se zbraněmi. Většina východoevropských zemí totiž byla jedním velkým skladem zbraní, ze západního pohledu nikoli těch nejšpičkovějších, ale přesto efektivních. Na zodpovědných místech se navíc často vyskytovali lidé velmi úzce svázaní se starým režimem, kteří se oprávněně obávali o svou budoucnost a chtěli na poslední chvíli využít svého postavení. Uměli využít situace a v nové, přechodné a nepřehledné době zařídit, aby se zbraně a dokonce celé zbraňové systémy dokázaly „ztratit“, odepsat nebo „sešrotovat“. Zkrátka zařídit, aby nikomu a nikde v papírech nechyběly. Jejich možnosti stoupaly tím strměji, čím větší sklady a deponie zbraní ovládali, čím nižší byla morálka a zájem osob, které se o zbraně starali, a naopak, čím vyšší byla jejich náchylnost podlehnout korupci a čím větší chaos panoval v příslušných složkách.

Zahájení odsunu sovětských vojsk

Zahájení odsunu sovětských vojsk

Dá se říci, že z tohoto pohledu znamenal odsun jednotek sovětské armády ze zemí východního bloku učiněný ráj pro obchodníky se zbraněmi. Balení a odsun vojsk, většinou po železnici, znamenal obrovsky náročnou logistickou operaci, během které uhlídat vše, co se nakládá a vykládá, bylo prakticky nemožné. Desítky tisíc vojáků a důstojníků se netajily tím, že se jim domů nechce, úroveň života v tehdejším Československu a Sovětském svazu byla neporovnatelná, všichni byli demotivovaní. Mnoho z nich se proto rozhodlo, během dohlížení na balení desítek tisíc ručních zbraní, milionů kusů munice a tisíců kusů těžké techniky, přilepšit si. Nikoliv neprávem se devadesátým letům přezdívá „divoká“.