Rozhovor s režisérem filmu Miroslavem Jankem
Pro natočení dokumentu Universum Brdečka vás oslovila Tereza Brdečková, dcera Jiřího Brdečky. Jaká byla vaše reakce? Do jaké míry jste byl do té doby jeho dílem dotčen?
V podstatě jsem byl dotčen pouze megahitem dětství, tedy filmem Limonádový Joe. Alespoň tak jsem se domníval. Při prvních průzkumech Brdečky jsem zjistil, že psal také další mé zamilované filmy, jakými je Císařův pekař, Až přijde kocour, že psal komentáře k Zemanovým filmům Vynález zkázy a Baron Prášil. Takže mé dotčení jeho dílem se začalo pozvolna rozšiřovat, a to jsem vůbec netušil, že režíroval 34 animovaných filmů. Adélu jsem zřejmě v těch sedmdesátých letech viděl, ovšem nevěnoval jsem jí nějakou zvláštní pozornost, protože jako chlapec z Podkrkonoší, který právě dorazil do Prahy, jsem byl čerstvě omámen filmy Felliniho, Bergmana, Buñuela a jim podobných. Tajemný hrad v Karpatech jsem neznal, protože to už jsem byl v emigraci. Suma sumárum – věděl jsem, že jde o významného filmového tvůrce, ale vlastně jsem o něm nevěděl nic konkrétního. A jaká byla moje reakce na Terezinu nabídku? No, moc se mi do toho nechtělo, ale nakonec zvítězila zvědavost a chuť hledat nějaký způsob, kterým by se dal film vyprávět. Přečetl jsem všechno, co bylo o Brdečkovi k dispozici, pustil jsem si všechny jeho filmy, a tím pádem probíhal pozvolný ponor do jeho duše.
Váš dokument plyne velmi nenuceně, mimo jiné jako spontánní dialog. Nakolik to byl záměr a nakolik to vyplynulo ze situace?
Byl to záměr, který ovšem vznikl spontánně až během prvního natáčecího dne.
Hodně dokumentů si točíte podle vlastního scénáře, scénář k tomuto napsala Tereza Brdečková. Do jaké míry jste spolu scénář filmu diskutovali a jak jste podobu scénáře ovlivnil vy osobně?
Popravdě řečeno, na žádný můj dokument žádný klasický scénář neexistuje. Ani tento film není výjimkou. Pro mě je scénář na dokument vlastně soubor vědomostí na dané téma v kombinaci s hledáním té správné formy vyprávění. V případě Brdečky ten proces probíhal v podobě mých četných hovorů s Terezou, které ona průběžně přetavovala v text tzv. scénáře. Nicméně obsah i forma se neustále vyvíjely i v průběhu natáčení. Scénář vznikal za pochodu, dalo by se říct. A jak jsem ho ovlivnil? Zvědavostí a důsledností, řekl bych. Klíčové slovo je „hledání“. Druhé, neméně důležité slovo je „nejistota“ nebo „pochyby“. A to myslím obecně.
Rozsáhlá tvorba Jiřího Brdečky zahrnuje skici, storyboardy, animované i hrané filmy. Jaký jste nakonec zvolili klíč pro představení tak širokého díla jedné z nejvýraznějších osobností českého filmu?
Klíč je jednoduchý. Fragmenty z Brdečkových filmů nepoužíváme ilustrativně či informativně, abychom podali důkaz o jeho tvorbě, nýbrž je používáme významotvorně. A to tak, aby ladily s mikrotématy jednotlivých scén, aby je emotivně posilovaly a výtvarně obohacovaly.
Na svých dokumentech pracujete společně s vaší ženou, střihačkou Toničkou Jankovou, jak velký podíl má na vašich filmech? Jaký její konkrétní přínos můžete vyzdvihnout právě v souvislosti s tímto snímkem?
Já jsem sice nahrabal do střižny veškerý archivní materiál, ledacos jsem dotočil, ale film dala dohromady Tonička. Což je ostatně případ všech našich filmů. Máme to takto rozdělené. A přeci Brdečka z naší kolekce tak trochu trčí. Jednak tím, jak byl neobyčejně pracný a komplikovaný – strávili jsme pět měsíců ve střižně –, a jednak počtem střihů, kterých je dle Toničky obvykle něco přes tisíc, zatímco tady snad kolem tří a půl tisíce. Obrazových střihů.
Kolik střihu vůbec snímek obsahuje?
Dohromady se zvukem něco přes pět tisíc. Ale to vypadá, jako že závodíme o největší počet střihů, což ve výsledku je samozřejmě blbost. Tady to je dané způsobem vyprávění. Zvolili jsme styl, který vyžaduje hodně střihů, z nichž ovšem velké množství je i pro odborníky nepostřehnutelných.
Ve filmu, snad kromě jediného, nepoužíváte archivní záběry, byl to záměr?
Ve snaze najít nějaký jazyk pro tento film jsme od začátku vyloučili rozhovory s pamětníky – oni tedy už stejně žádní nejsou – a zároveň jsme se rozhodli nepoužívat dobové archivy, protože by to mohlo vést ke stereotypní ilustrativnosti. A my jsme toužili dostat se dovnitř Brdečky. Potřebovali jsme veškerý filmový čas jenom pro něho. Takže jsme si to takhle zkomplikovali, a to proto, že já věřím pevně na překážky, protože překážky vedou nebo mohou vést k tzv. tvůrčím činům. A když žádné překážky nejsou, je možné si nějaké záměrně vytvořit.
Jak dlouho se film připravoval a natáčel? Co bylo na natáčení nejobtížnější a s čím jste se naopak vypořádal neobyčejně snadně?
Byl to fofr. V létě 2016 mě Tereza oslovila a já začal oťukávat materiály textové a filmové, na podzim jsem hledal a vybíral veškeré archivy a společně s Terezou jsme spekulovali nad tzv. scénářem, od ledna do května jsme volným tempem natáčeli a v prosinci 2017 má film premiéru. Takže celkově rok a půl.
Nejsnadnější bylo natočit velké množství fotografií, dopisů, textů, storyboardů apod. Pokoušel jsem se o primitivní animaci, a to s sebou nese samotu potemnělé místnosti a spoustu času na přemýšlení o souvislostech a o tom, kam dál s tím filmem pohnout. Nejobtížnější žádné nebylo.
Která část z Brdečkovy tvorby vás nejvíce oslovuje a proč?
Humor hraných filmů a obrazotvornost filmů animovaných. Ovšem také několik skvělých dopisů manželce, ale to asi není tvorba, že?
Jiří Brdečka byl kreslířem, publicistou, scenáristou i režisérem. Dokážete po důkladné studii jeho díla říct, jaká profese ho vystihovala nejvíce?
To asi nedokážu. On sám říká: Velice rád jsem si vždycky prohodil tu svoji režijní práci s psaním scénářů.
A na co především byste se Jiřího Brdečky zeptal, kdyby ještě mohl vystupovat ve vašem filmu?
Poprosil bych ho, aby mě naučil karetní hru Černá kočka, a následně bych si s ním jednu partii chtěl zahrát.