Slovo autora
Klikněte pro větší obrázekNapsat scénář k filmu s tématikou domácího násilí je snad nejobtížnější úkol, jaký může autor sám sobě zadat. Možná právě proto, že jde o tak frekventované téma, které se projednává i v parlamentu a není dne, kdy by v novinách nevyšla zmínka o této problematice. Takže vyvstala otázka, jak udělat toto téma zajímavým a nekopírovat realitu? To, co může být atraktivní jako publicistický pořad, vyzní v hrané tvorbě zcela banálně. Pak vyvstala další dramaturgická otázka: jak domácí násilí pojmout? Má být obětí žena nebo muž? Na jaké sociální úrovni má být rodina, v níž se to bude odehrávat? Má jít o teror fyzický nebo psychický? Pokud autor zvolí cestu, která se přímo nabízí - muž bije ženu a ta před ním i s dětmi prchá - nic tím nezíská, jen bude popisovat kalvárii jedné oběti a sdělí to, co všichni už víme: že domácí násilí existuje a někteří lidé jím trpí, převážně ženy. Proto jsem se snažil spíše o vyjádření toho, jak takové domácí násilí vzniká, jak celkem nenápadně začíná narušovat rodinné vztahy a pokud se mu oběť nepostaví zavčas na odpor, může to skončit tragicky. Z těchto důvodů jsem zvolil jako půdorys rodinu, v níž mladá žena intelektuálně převyšuje manžela a vše začne tím, že tato žena, vysokoškolsky vzdělaná matka tří dětí vysloví jediné přání: chtěla by se vrátit do práce, chtěla by se realizovat a žít plnohodnotným životem. Od tohoto okamžiku dochází ke střetu mezi přáním a tvrdou realitou. Mít na krku tři děti, starost o rodinu a k tomu náročné povolání - lze to vůbec zvládnout bez pomoci manžela? Naše hrdinka se snaží, neustále lavíruje, její hra se podobá hadímu tanci. Ochočená kobra taky napodobuje pohyby hudebníka a na první pohled se zdá, jako by se kroutila a vlnila podle jeho melodie. Had však neslyší, pouze kopíruje pohyby toho, koho vidí... Nebudu prozrazovat peripetie příběhu. Věřím, že diváci v něm najdou "to svoje".
Miroslav Sovják