Slovo režiséra

Klikněte pro větší obrázekPřed každým novým dílem z cyklu Oběti řeším vlastně stejný problém: jak příběh odpovídající rozsahem celovečernímu filmu natočit za dobu asi poloviční a prostředky zhruba čtvrtinové než za jakých dnes vzniká průměrný český film. A také řešení je stejné: zapomenout na všechny technické vymoženosti, které dnes umožňují proměnit příběh v podívanou, oprostit vyprávění od všeho, co možná tvoří jeho "barvu a vůni", ale na co zkrátka není čas, a soustředit se na holou podstatu. Při takovém způsobu práce závisí konečný výsledek víc než kdy jindy na hercích. Naštěstí všechny dosavadní Oběti nabídly vždy svým představitelů velké herecké příležitosti. Podobně i Hadí tanec. Co se hlavní role týče, tak jsem dávno před vznikem scénáře, vlastně od první chvíle, kdy padlo téma domácího násilí, myslel na Ivanu Chýlkovou. Šíře jejího hereckého rejstříku od komediálních po dramatické polohy snese u nás srovnání jedině s Ivou Janžurovou. Ivana je prostě herečka, která přesvědčivě zahraje všechno a to bylo v tomto případě mimořádně důležité.

Téma domácího násilí na první pohled evokuje situaci, kdy zlý chlap surově mlátí hodnou ženu. Tak jednoduché to však v životě nebývá a tak jednoduché jsme to nechtěli ani ve filmu. Postavu Olgy jsme neviděli jako zakřiknutou domácí puťku, snažící se vždy zavděčit manželovi, ale jako ženu, která si postupně uvědomuje sama sebe, snaží se měnit navyklé stereotypy a tak se dostává do konfliktu s pořádky, které zavedl a vyžaduje její muž. Ani on však není jen jednoduchý despotický primitiv, ale člověk ctící řád a tradiční rodinné hodnoty. S narušením svého světa, kde všechno má své místo a přesná pravidla, se nedokáže vyrovnat, "ujede" a svůj pád už nedokáže zastavit. Nic není jen černé a bílé a kdo je viník a kdo oběť nelze vždy jednoznačně stanovit.

Hadí tanec se odehrává v intervalu několika měsíců a obě hlavní postavy tu procházejí poměrně zásadní proměnou. Musím říct, že v tomhle ohledu moje očekávání vyšlo na sto procent. Ivana Chýlková i Alois Švehlík v roli jejího muže vytvořili plnokrevné postavy, které před očima diváků sugestivně prožívají dramatické životní okamžiky.
Petr Slavík