Klikněte pro větší obrázek

Rozhovor s režisérem Jaromírem Polišenským

In nomine patris se odehrává v době, kdy jsi ještě nebyl na světě, a přesto se ti podařilo tu dobu nebývale přesně evokovat. Je to náhoda, píle, pomoc poradců?

Náhoda to samozřejmě není, spíš pečlivé studium všech dostupných dobových materiálů, ať už se jedná o fotografie, časopisy, noviny či filmové dokumenty. To je vlastně základ k tomu, abych o této době mohl vyprávět příběh a hlavně, aby byl pro diváka naprosto věrohodný.

Jsou ve filmu nějaké scény, z jejichž natáčení jsi měl strach?

Strach při natáčení jsem měl spíš o zdraví štábu a herců, kteří pracovali v únorovém mrazu. Bylo to velice náročné natáčení. Nicméně všichni pracovali s nebývalým pracovním nasazením a bez jejich obětavosti by výsledek nebyl takový, jaký je.

Nejsou ti ty příběhy z 50. let vlastně už protivné?

Jsou to lidsky tak silné příběhy, že mi ani protivné být nemohou. A musím přiznat, že obdivuju ty lidi, kteří si i v tak těžkých dobách dokázali zachovat čest a čisté svědomí.

Jaké argumenty bys použil, kdybys měl přesvědčovat osmnáctiletého teenegera, aby se na In nomine patris podíval?

Pokud by měl rande, tak bych ho samozřejmě nepřesvědčoval, protože by to bylo stejně zbytečné. Ale pokud by měl 98 minut času, tak bych mu nabídl výlet do padesátých let, na který jen tak nezapomene.

Je něco, čím tebe samotného hotový film překvapil?

Tím jak film silně působí na diváky. Měl jsem možnost zúčasnit se několika veřejných projekcí a musím přiznat, že reakce diváků mě nesmírně potěšily.

Prozraď, pro které místo, záběr, okamžik, pocit máš slabost?

To místo je pořád stejné od prvního přečtení scénáře až po dokončení filmu, divák mu možná ani nebude přikládat tak velký význam a přebijí jej daleko vyhrocenější dramatické scény. Ale je to obraz na policejní stanici, kdy se Goldbricht od Rubeše dozvídá o smrti faráře Toufara, nemůže a nechce uvěřit tomu, co se stalo, otáčí se k oknu a pronáší k Rubešovi, ale taky sám k sobě: "Víš, že žádná vločka není stejná? Každá je jiná. Miliardy sněhových vloček a každá je jiná." A v tom je vlastně zaklet i ten Toufarův příběh. Tisíce lidských příběhů a každý je jiný. Tisíce lidských příběhů denně mizí nenávratně v historii. A my jsme jen jeden z těch lidských příběhů oživili a nabízíme ho divákům ke shlédnutí.

Film ještě neměl premiéru a už dostal na festivalu FILMÁK v Plzni první ocenění. Je to festival dětí a mládeže. Je vůbec možné, aby "děti a mládež" tomu filmu In nomine patris rozuměly?

Ač jsem si myslel, že ne, opak je pravdou. A to je dobrá zpráva do budoucna, aby se to, o čem ve filmu In nomine patris vyprávíme, již nikdy neopakovalo.