Klikněte pro větší obrázek

Rozhovor s autorem Janem Drbohlavem

Proč se mladý úspěšný český scenárista v kapitalismu zabývá něčím tak pradávným a zprofanovaným jako kauza Čihošťského zázraku?

Pro mě to není zase tak pradávné, dokonce ani zprofanované... ale především se jedná o mimořádně silný příběh plný emocí a situací, nad kterými stydne krev v žilách. A co víc, vědomí toho, že se události spojované s takzvaným Čihošťským zázrakem skutečně staly, posouvá ten příběh, tím myslím filmové zpracování, do ještě temnější roviny.

Co vůbec může dnešní pětatřicátník vědět (a co se může dozvědět) o Čihošťském zázraku? Máš opravdu vyčerpávající informace?

Pětatřicátník může vědět a může se dozvědět docela dost - ale chce to trochu práce, toulání se archívy a načítání knížek, které se tématu Čihošťského zázraku věnují. Doufám, že informace, které jsem při psaní měl, skutečně jsou vyčerpávající a tak jsme, snad, divákům ten pohled do minulosti trochu usnadnili - tím, že jsme s Jaromírem Polišenským ty archívy prolezli a knížky pročetli za ně...

Proč by se měl na tvůj trýznivý film dívat nějaký vysmátý teenager?

Já doufám, že pokud se na náš příběh bude dívat nějaký vysmátý teenager, že už pak nebude (aspoň chvíli) tak vysmátý. Že se zamyslí nad tím, co se tady dělo za strašná zvěrstva... a než se zase vysmátým stane, uvědomí si, že má docela štěstí, že žije dnes a ne v době před padesáti léty.

Proč by se měl na tvou fiktivní rekonstrukcí dívat nějaký starý muž, který tu dobu zažil a ví o ní své?

Nebyl bych až takový šovinista, myslím, že by se mohla dívat i nějaká starší žena... Ale vážně - já bych film In nomine patris nenazýval fiktivní rekonstrukcí... a tím vlastně odpovídám na otázku, proč by se měli dívat i pamětníci - jde totiž o fiktivní příběh, který se prostě jenom odehrává na pozadí reálných událostí. A právě příběhy jsou tím, proč se lidé přece na filmy dívají...

Jak jsi spokojen s realizací tvého scénáře? Které místo ve filmu tě, i když jsi autor, nějak překvapilo, které nemáš rád a které si vychutnáváš?

Spokojen s realizací jsem velmi - ale to je ostatně pravidlem u všech mých scénářů, které režíroval Jaromír Polišenský. Spolupracujeme spolu už od školy, vlastně od prvního ročníku FAMU a za tu dobu jsme si ověřili, že máme velmi podobné filmové vidění... Pokud jde o místo, které mě překvapilo, tak to snad žádné, stejně jako neexistuje místo, které bych neměl rád... Naopak míst, které si vychutnávám, je docela dost - jen tak namátkou - Toufarovy výslechy, natáčení v kostele a hlavně scéna v nočním bytě mezi Jirkou Langmajerem a Klárou Issovou.

Titulem In nomine patris by měla tvoje pomyslná trilogie z 50. let skončit. Není ti to líto?

Je mi to líto... respektive bylo by mi to líto, kdyby neexistovala nabídka České televize, i když zatím jen velmi nezávazně formulovaná, že by se z trilogie mohla stát tetralogie, nebo třeba i pentalogie... Jinými slovy, byl jsem osloven, zatím, jak už jsem zmínil nezávazně, abych nabídl nějaké další téma, kterým by tenhle volný cyklus mohl pokračovat. Já jsem takové téma navrhl a teď už si pohrávám s myšlenkami na námět... opět na fiktivní příběh zasazený do velmi reálných a znovu velmi tragických událostí...

O jakých reálných událostech přemýšlíš? Na co by se mohli diváci těšit?

To si zatím nechám pro sebe, je to opravdu všechno ještě velmi neurčité... ale prozradím, že pokud by všechno dopadlo tak, jak si představuji, film by se mohl jmenovat třeba Swingtime. A nebo nějak úplně jinak... Kdo ví...?