Rozhovor s Mirkem Vaňurou

Jak vznikl nápad na cyklus?

Legendy kriminalistiky jsme s mojí ženou Danou nosili v hlavě někdy od roku 2010. Do té doby jsme s naším týmem připravovali magazín o záchranářích a kriminalistech, kde na detektivní případy zbývalo v časovém rozpočtu maximálně 12–15 minut. Pokud ale chcete vyprávět příběh zločinu jako detektivku se všemi detaily a zlomovými okamžiky, potřebujete minimálně jednou tolik času. Prosadit naši myšlenku na skutečné detektivní případy vůbec nebylo jednoduché, ale i díky naší skvělé producentce Jiřině Budíkové se to podařilo.

Bude se něčím lišit druhá řada Legend od té první?

Ve druhé řadě Legend se v čase posouváme trochu více do současnosti. Je tam ale i případ ostravského kriminalisty Luboše Valeriána z přelomu roku 1990/1991. Šlo o sexuálně motivovanou vraždu, jejíž obětí se stala mladá žena a my jsme tento případ vybrali tak trochu do protikladu k případu olomoucké kriminálky. Ten je z roku 2007 a i tady se obětí sexuálního sadisty stala žena. Těch uplynulých 16 let mezi oběma případy ukazuje, jak mnoho se z hlediska ochrany možných obětí sadistických recidivistů změnilo v rámci legislativy a také z toho vyplývá, jak kriminalistům pomáhají nové technologie i zákony.

Jak dlouhý je/byl proces od výběru námětu až po dokončení epizody a co např. všechno obnáší?

Klikněte pro větší obrázek Je pravda, že několik případů, jako například případ Heparinového vraha nebo Matky vražedkyně, jsme plánovali natočit už při přípravě první série Legend. Ostatní epizody jsme si definitivně ujasnili až po tom, co jsem objel jednotlivá policejní ředitelství a shodli jsme se na konkrétních uzavřených případech. Tentokrát jsme se kvůli množství natypovaných případů nedostali například do Plzně, ale já doufám, že brzy se tam nad nějakým zajímavým případem potkáme – už teď mě minimálně dva takové legendární napadají. V okamžiku, kdy je výběr definitivně potvrzený, začínáme studovat dostupné materiály, v rámci obhlídky si projdeme spis a já si vždycky popovídám s vyšetřovatelem případu. To je člověk, u kterého se při vyšetřování vždycky scházejí jednotlivé nitky případu a také si většinou nejvíc pamatuje. Při natáčení se pak snažíme nejen zachytit všechna dostupná svědectví, ale i oslovit klíčové odborníky – znalce v oboru soudního lékařství, psychiatry a psychology, kriminalistické techniky. Psychicky hodně náročný je pro mě okamžik, kdy máme oslovit přímo pozůstalé. No a ve spolupráci s vězeňskou službou žádáme o rozhovor i odsouzené ve výkonu trestu. Ne vždy souhlasí a někdy se ukáže, že už jsou dokonce na svobodě, protože jim trest byl zkrácený. V okamžiku, kdy je natočeno, už nás čeká jen napsat scénář a pokud možno co nejlépe odvyprávět příběh zločinu a vše zpracovat ve střižně do finální podoby.

Podle jakého klíče jste vybírali jednotlivé případy?

Musíte vybrat případ, který naplňuje určitá kritéria – musí zapadat do koncepce celé série, musí být něčím mimořádný, také je potřeba, aby k němu byly alespoň nějaké autentické materiály v podobě videa, fotografií nebo spisu. Je to zdlouhavý proces, ale myslím, že i tentokrát se nám podařilo skloubit obecně známé velké případy s těmi méně známými, ale kriminalisticky velice zajímavými a zásadními.

Co bylo pro Vás na této práci nejobtížnější?

Snažím se udržet si určitý nadhled, protože člověk má pak tendenci vidět černobíle. A pak je to kontakt s rodinami obětí. To jsou pro mě zdrcující setkání.

Který případ z první řady a který z druhý řady byl pro Vás nejemotivnější a proč?

Klikněte pro větší obrázek Jsou to rodinná dramata. Zatímco v první řadě Legend jsem nejsilněji prožíval případ Pavla Peci, tentokrát to byly dva případy. Dahlgren, případ brněnské kriminálky, při kterém americký příbuzný vyvraždil celou čtyřčlennou rodinu svých příbuzných, mě nejvíc zasáhl díky blízkému rodinnému příteli Karlovi Heřmanovi. On nám zprostředkoval, jak báječná rodina to byla a jak její členové drželi při sobě. Smrt si vlastně pozvali k sobě domů a v tom mi případ připadl tak děsivý. Druhé téma, které mě dostalo, byly Matky vražedkyně. Sám mám děti, takže případ mámy z Širokého dolu, která o život připravila své vlastní čtyři děti, je pro mě nepochopitelný i přes psychologickou analýzu nezávislého odborníka.

Policisté nemají moc rádi novináře. Dalo velkou práci přemluvit jednotlivé vyšetřovatele ke spolupráci a jak se Vám dařilo je přesvědčit?

Já myslím, že za ty dlouhé roky, co se mezi kriminalisty pohybuju, už mě po republice docela dobře znají. Sám sebe nepovažuju za investigativního novináře, který se je snaží na něčem nachytat a oni to určitě vědí. Já jejich práci obdivuju a mojí největší motivací je vyprávět příběhy, které jsou o jejich obrovském nasazení a zároveň mohou diváka i v něčem poučit. Navíc s mnoha z nich už jsme spíš přátelé a vztah novinář – kriminalista se posunul do nové úrovně. Je to tak, že se během přípravy epizody občas dozvídám věci, které musím slíbit nezveřejňovat. Týká se to většinou ohledů k pozůstalým, utajení svědků nebo taktických kroků při vyšetřování. Ale na druhou stranu ten novinář ve mně zůstal v tom, že se je vždycky snažím argumenty přesvědčit, aby k žádným tabu nedošlo. A z drtivé většiny jsem úspěšný.

Jak se s nimi pracovalo?

Klikněte pro větší obrázek No, pokud už se mi s nimi podařilo sjednat termín, který nepadl kvůli tomu, že je odvolali k novému případu, šlo to skvěle. S některými, jako právě Luboš Valerián nebo Josef Mareš, jsme už natáčeli i minulou řadu Legend, takže vědí, že potřebujeme trochu víc jejich času. A protože ke zločinu většinou došlo v rámci kraje třeba v té nejodlehlejší vesnici, je to samozřejmě náročné pro štáb i kriminálku. Ale jak už jsem řekl, vždycky nás to pohltí, a tím, že naši kriminalisté mají k případu i silný osobní vztah, bývá návrat na místo činu vždycky emotivní a jim se vybavují další a další detaily.

Na které setkání nejraději vzpomínáte?

Vždy se těším na setkání s lidmi, se kterými už léta natáčíme – Luboš Valerián, Josef Mareš, celá Královéhradecká kriminálka, manželé Šnýdrovi, Milan Šimek z Pardubic, Michal Mazánek. Stejně tak je vždycky milé vidět i vyšetřovatelku z jižních Čech Renátu Mikovou, se kterou jsme natáčeli část epizody o Matkách vražedkyních – mimochodem to, že do Legend patří, potvrzuje i fakt, že letos se stala Policistkou roku.

Při natáčeních se určitě potkáte s řadou vypjatých zážitků a situací. Co Vás zatím „rozhodilo“ nejvíce?

V podstatě každá vražda, děti – to je jasné, ale jinak je zajímavé, že to nikdy nejde dopředu odhadnout, jaký příběh to zrovna bude. Řešil jsem to s jednou psycholožkou a tak vím, že je to podle toho, co zrovna prožívám v osobním životě, koho mám kolem sebe. Když se člověk do příběhu zločinu ponoří, tak zjistí, že vrahem je většinou člověk, který řeší hlavně sám sebe a vysoká míra sobectví tu vždycky hraje roli. Po dopadení se pak dělají na vraha všechny možné posudky a zjistíte, že v nich zase řeší hlavně sám sebe. Ale co ti zavraždění a pozůstalí? V tomhle je naprosto skvělá psycholožka Štěpánka Tůmová, která vlídně, ale nekompromisně, umí vystihnout rysy takového člověka a postavit jeho slova a volby do kontrastu s utrpením obětí a pozůstalých.

Jaké jste měl pocity, když jste odkrýval jednotlivé případy, vracel jste se na místa činu, měl možnost mluvit s pozůstalými nebo případně i se samotnými pachateli?

Klikněte pro větší obrázek Začátek každého natáčení je pro mě hektický. Musím do několika natáčecích dnů sladit natáčecí štáb, kriminalisty a také všechny ostatní respondenty, takže pro mě je to nejdřív záležitost hodně organizační a vlastně produkčně manažerská. Postupně pak ale – jak kladu kriminalistům otázky, poslouchám nebo natáčíme na místě činu – se do případu dostávám víc a víc. Zjistíte, že za každým zločinem se skrývá smutný příběh konkrétních lidí. A v té chvíli mě případ většinou doslova pohltí. Pokračuje to pak tím, že s manželkou Danou dlouze probíráme detaily, motivace vrahů i části výpovědí zachycených ve spisu. Nakonec téměř vždy převáží lítost nad ztracenými životy a přiznám se, že často taky – když to řeknu jemně – i rozhořčení nad vrahy. V tom maximálně soucítím s pozůstalými a respektuju, že většinou vraha odmítají nazvat člověkem nebo lidskou bytostí. Ať už to byl pan Tláskal, kterému tátu zabil heparinový vrah Zelenka, pan Mach, jehož manželku taxikářku ubodal zloděj pro pár korun, nebo maminka a bratr třiadvacetileté Lucie Makovcové, kterou podobný zloděj ubodal neskutečnými 31 ranami, protože byla nepohodlným svědkem. Jejich bolest mě vždycky zasáhne a ještě víc to vnímá moje žena Dana, která je nad scénářem tím hlavním vypravěčem příběhů.

Na svých pořadech spolupracujete i se svou ženou Danou. Jak vznikl váš „tandem“ a vaše úzká spolupráce?

Nechci, aby to znělo jako fráze, protože už jsem to říkal mockrát, ale my si opravdu přáli spolu pracovat. Máme velmi podobnou životní filozofii, jsme schopní si do rána povídat o tom, čím právě žijeme a zajímá nás všechno, co souvisí s hraničními okamžiky lidského života. Osudová rozhodnutí, chyby, krutost, ale i prožitá bolest – myslím, že hodně lidí přemýšlí o tom, jak je svět nastaven a proč se stane to, co se stane. A nesouhlasím s tím, že svět je potřeba si barvit jen na růžovo. Realita je totiž pak mnohem šedivější a lidé to nedávají. V tom jsme s Danou za jedno a proto obdivujeme všechny, kdo se na kriminálce dennodenně zabývají zločinem, kriminalitou a tragickými příběhy. Bojovat se zlem je vyčerpávající, ale dobro je potřeba posilovat.

Nelezete si občas nervy? A když máte odlišný pracovní názor, jak se vám ho daří sladit?

Klikněte pro větší obrázek Tak na tuhle otázku bych asi měl zvolit politickou odpověď. Hodně by o tom mohl vyprávět náš dvorní střihač Viktor Malina. Je s námi ve střižně už skoro 20 let a myslím, že od našich výměn názorů už v poslední době ani neodchází. Na natáčení jsem zase já víc ten producent a spěchám, zatímco Dana s kameramanem Lubošem Stiburkem by ještě udělali další záběr a pro jistotu aspoň třikrát. Když to shrnu – hádáme se spolu o práci dost vášnivě, ale na naši obhajobu to jsou hádky, které ve finále vedou k ještě lepší podobě epizody a to je nejdůležitější, ne?

Co Vás přivedlo k Vaší práci a co Vás na ní nejvíce baví?

Já to mám rozdělené na dvě části. Za prvé mě už od dětství fascinují profese záchranářů a policajtů. Dokonce jsem tehdy vážně přemýšlel, že se na tuhle životní dráhu dám a vysnil jsem si, že budu řidičem sanitky, záchranářem anebo později kriminalistou. Začínal jsem ale moderovat v rozhlase, pak přišla práce pro televizi a to už byl jen krůček k pořadu o záchranářích nebo o kriminálce. Celý ten kolotoč přípravy dokumentů mě baví a dává mi smysl, ale zároveň mám v sobě kus exhibicionisty v tom dobrém slova smyslu. A to je ta druhá část práce, kterou mám rád – moderování a kontakt s lidmi. Takže rád stojím na jevišti, u mikrofonu nebo za kamerou a baví mě lidi spojovat. A je jedno jestli právě moderuju velký společenský večer jako je vyhlášení Šarmantní osobnosti, nebo sedím za mikrofonem na Dvojce anebo se jim před kamerou (a vlastně i za ní) snažím zprostředkovat vyprávění skutečných příběhů v Legendách kriminalistiky.

Nemáte občas strach, když děláte rozhovory s vrahy, apod. o sebe a svou rodinu?

Klikněte pro větší obrázek Mám strach z hodně věcí a lhal bych, kdybych řekl, že mě to nikdy nenapadne. Ale strachu se nesmí podléhat a já se snažím ke všemu ve svém životě přistupovat férově. Pojmenovávám věci tak, jaké opravdu jsou, držím se faktů a snažím se zároveň s tím i ukázat, co každý jednotlivý čin udělá s lidmi, kterých se dotýká. Věřím, že o nějakých morálních zásadách nebo chcete-li desateru, v životě slyšel i ten nejhoršího vrah a chci věřit, že alespoň někdy i jemu dojde, co způsobil. Přál bych si, aby si každý uvědomil, že zodpovídá za svá rozhodnutí, a že žádný sebesmutnější vlastní osud nemůže vést k ospravedlnění toho, že jsem se neovládl, chtěl se pomstít nebo ukojit svoji sexuální potřebu a svým činem způsobil smrt jinému člověku. Znám sexuální devianty, kteří se dobrovolně přihlásili na sexuologii a léčí se, aniž by komukoliv ublížili. Ale nedělám si iluze. Faktem je, že jsou mezi námi i skutečně defektní osobnosti, vysoce sobecké, neschopné empatie a soucitu. Je potřeba na to být připravený, důvěřovat svým instinktům a také umět si v krizové situaci poradit. Já doufám, že Legendy kriminalistiky jsou dobrou lekcí, která může díky svému poselství v podobě život ohrožujících situací, zachránit život.

Co nového chystáte?

Poslední dva roky jsem průběžně hodně natáčel se záchranáři a podařilo se mi s kamerou nasbírat mnoho okamžiků, kdy život visel na vlásku a právě díky záchranářům se ho podařilo zachránit. Chtěl bych ukázat nejen mnoho šťastných konců dramatických příběhů, ale i fakt, že i tihle záchranáři jsou obyčejní lidé a musí fungovat jako dobří rodiče a partneři i přesto, že jim před hodinou někdo zemřel v náručí. Tak to je takové moje skromné přání.

A pozvánka pro diváky druhé řady Legend kriminalistiky?

Na ČT1 si 2. září si po desáté večer určitě pusťte Legendy kriminalistiky!