Tři naháči a slánka z Persie
Před třemi lety objevili nejdelší solnou jeskyni na světě – jeskyni Tří naháčů, zkráceně jeskyni 3N a díky to mu byla část ostrova Kešm v Perském zálivu vyhlášena Národním geoparkem a následně registrovaná v databázi UNESCO. Čeští geologové ve spolupráci s Íránci objevili v íránském solném podzemí celkově už přes patnáct kilometrů solných jeskyní. Letos v dubnu projekt s názvem Namak, persky sůl, pokračoval.
Letošní úkoly byly jasné – zaměřit se na výzkum místních termálních pramenů, změřit pohyb solných pňů, což jsou několik kilometrů široké podzemní sloupy soli a s trochou štěstí objevit opět nějakou novou jeskyni. Čeští vědci jsou na jihu Íránu vítanou návštěvou, společně s místní univerzitou se pokoušejí zlepšit místní ubohé životní podmínky. „V jižním Íránu je spousta solných pňů, které nám komplikují život. Voda, půda, všechno je zasolené, máme málo pastvin, málo úrodné země, tento projekt nám pomáhá najít nejlepší cestu k ochraně životního prostředí a zároveň vyřešit problémy, které tu máme“, vysvětluje přítomnost českých kolegů v Íránu Dr. Naser Asadí.
Čeští geologové začali na jih Íránu jezdit už jako studenti. Tehdy zjistili, že oblast není zajímavá jen pro turisty, ale také pro jejich obor. Každoročně je tu čeká měsíc plný práce v extrémních podmínkách: teploty přes den šplhají v tuto roční dobu ke čtyřicítce, v noci padají na horách pod sedm stupňů Celsia. Balit se musí pečlivě – na solných pních si člověk jen těžko něco koupí. Je taky třeba dát pozor na štíry a jedovaté hady, být připraven na náhlé lijáky.
Sladká voda je v Íránu vzácností. Místní jsou závislí na tenčících se zásobách podzemní vody nebo na nachytané dešťovce, kterou „dochucují“ bakterie. Češi tak chtějí zjistit, odkud se sůl v pitné vodě bere, a vytipovat místa pro nové vrty na sladkou vodu.
Jednoduše řečeno, jižní a jihozápadní Írán by se dal nazvat velkou slánkou. V okolí Perského zálivu vyrostlo během geologické historie na dvě stě solných pňů. Sůl se zde pomalu vytlačuje z hloubek a na povrchu tvoří až kilometr vysoké solné hory, místy i se solnými ledovci. Na jeden z nich, solný ledovec KUHE NAMAK, se vypravili i čeští vědci. „KUHE NAMAK je unikátní solná hora, která se vypíná do výšky 1000 metrů. Na rozdíl od ostatních diapyrů můžeme sůl pozorovat na povrchu, není přikrytá zvětralinou. Spoustu místních solných ledovců tvoří obyčejná kuchyňská sůl a předpokládá se, že se pohybují“, popisuje krajinu Jiří Bruthans z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. A první testy jejich hypotézy taky potvrdili. „Ta hmota soli, která se tlačí ze šestikilometrové hloubky na povrch, tak nestačí doplňovat množství soli, které ubývá tím, jak na peň prší a jak se na něm sůl rozpouští“, dodává Jiří Bruthans. Geologická rovnice je proto jasná – každých sto milimetrů vody, která na povrch pně dopadne, rozpustí až sedmnáct milimetrů silnou vrstvu soli. Ledovce solného pně KUHE NAMAK pomalu začínají mizet z povrchu zemského.
Letošní Expedici Namak zachytil také Objektiv, v nedělním pořadu uvidíte detaily z cesty českých geologů.
Text: Markéta Hýlová, foto: Evžen Janoušek
Převzato z časopisu ČT+