Rozpomínky je titul memoárů dramatika Milana Uhdeho a rozpomínat se na naši lepší minulost budou v tomto díle revue i další hosté, které pozvali moderátoři Jan Lukeš a Jan Schmid. Jsou mezi nimi písničkář Vladimír Merta, režisér Bohdan Sláma či fotografka Zuzana Mináčová

Někdy se v posledních letech zdá, jako by česká společnost žila jen přítomnou chvílí, denními malichernostmi bez vztahu ke své hlubší a důležitější minulosti. Historici sice kutají v archivech a vynášejí na světlo nové a nové podrazy a křivárny z minulosti, jako by se tím ale současně tak trochu bagatelizovalo úsilí těch, kteří si v téže době zachovali charakter a tvořili dílo, k němuž se můžeme i teď hlásit. Proces zapomínání je přirozenou lidskou vlastností, nezbývá proto než současně vyzývat i k rozpomínání, k cílené rekapitulaci minulosti, ke (znovu)objevování pozitivních hodnot, které konstituují ducha a povahu společnosti i její kultury. Primární zaměření našich myslí pouze na profit a prospěch se v tomto smyslu ukazuje jako cesta do slepé uličky, z níž nás vyvede jen obrození empatie, soucitu a vzájemné solidarity. Knihy a jejich autoři v tomto dílu revue k tomu spontánně vybízejí.

Spisovatel: Milan Uhde

Milan Uhde Dramatik Milan Uhde (* 1936) uveřejňoval v posledních letech na různých místech, nejčastěji v Divadelních novinách, části svých pamětí, počínaje dětstvím, dospíváním a vstupem do literatury v Brně, přes léta disidentská za normalizace až po politickou kariéru v devadesátých létech. Jeho texty vyšly teď po letech souborně pod názvem Rozpomínky. Co na sebe vím (2013) a ten titul a podtitul je příznačný a výstižný: Uhde je v nich místy až flagelantsky otevřený, sebezpytný, drásající si jako kajícník rány i tam, kde by jiný raději mlčel. To spolu s dobrou pamětí a suverénním literárním stylem, dramatickým a pateticky rétorickým zároveň, činí z memoárů Milana Uhdeho mimořádně přitažlivé dílo, které klade také nejednu otázku po morálce a charakteru v českém prostoru posledních víc než padesáti let.

Nakladatelský počin I: Vladimír Merta

Vladimír Merta s Janem Lukešem Vladimír Merta (* 1946) je odedávna považován za guru české písničkářské scény, zároveň je ale mužem mnoha dalších talentů a možností. Vystudoval architekturu na ČVUT (1970), pak scenáristiku a režii na FAMU (1976), kromě písňových textů píše i prózu, věnuje se publicistice, skládá, režíruje atd. Za normalizace byl on sám i jeho dílo v oficiální nemilosti, zároveň však v neoficiální oblibě, takže se jeho texty staly předmětem hned několika ineditních sborníků. Jeho kypivá tvorba pokračuje i po listopadu 1989, teprve teď se však podařilo po dlouhých letech realizovat v nakladatelství Galén „první souborné a autorizované vydání“ písňových textů Vladimíra Merty. Ujali se ho editoři Lubomír Houdek a Jan Šulc, jmenuje se Mimo čas (2013) a má 1 008 stran. Olbřímí svazek je ovšem pouze milníkem na trvající cestě, protože Merta je permanentní improvizátor, který nearchivuje, stále své texty variuje, zapomíná a znovuobjevuje a píše další a další. Vyzkoušíme si to přímo ve studiu, kam přijde od střihu dokumentu pro ČT o „šedé zóně“, a nad svazkem svých textů zaimprovizuje přednes kteréhokoli z nich. Budeme tedy potřebovat mikrofony na kytaru a zpěv.

Nakladatelský počin II: Milan Hanuš

Milan Hanuš (* 1955) vystudoval teorii kultury v Olomouci (1978), působil jako filmový kritik a teoretik, od roku 1996 působí v revue Prostor, dnes jako její šéfredaktor. Prostor založil v roce 1982 jako nezávislou samizdatovou revue Aleš Lederer, po listopadu vycházela čtvrtletně, posléze půlletně jako „společensko-kulturní revue“ zaměřená na filozoficko-kritickou reflexi nejrůznějších problémů naší současnosti. V listopadu 2013 vychází jubilejní 100. číslo a to, stejně jako už více než třicetiletá historie revue, bude příležitostí k bilančnímu rozhovoru s Milanem Hanušem.

Téma

Jiří Padevět Nakladatelství Academia vydává edici průvodců nejrůznějšími oblastmi přírodních i společenských věd. I ředitel firmy Jiří Padevět (* 1966) do ní v roce 2010 přispěl Cestami s Karlem Hynkem Máchou. Teď v koedici s Archivem hlavního města Praha publikuje v řadě další pozoruhodný svazek: Průvodce protektorátní Prahou. Místa – události – lidé (2013). Jedná se o osmisetstránkovou knihu stopující čtvrť po čtvrti všechny významné pražské události za Protektorátu Čechy a Morava od března 1939 do května 1945, vše doloženo bohatě faktograficky a obrazově. Jde tedy o „historii lidí spjatých s domy a místy“, jak píše v předmluvě historik Robert Kvaček, o unikátní pohled do místopisného zázemí okupační moci, obyčejných lidí, kolaborantů i odbojářů. Rozhovor s Jřím Padevětem povedeme v budově Academia ve Vodičkově ulici, za zády s Lucernou, Štěpánskou a vedle Václavského náměstí, kudy všude za protektorátu doslova kráčely dějiny.

Lenka Sobotová Lenka Sobotová (* 1970) vystudovala anglistiku a bohemistiku na FF UK (1989-1996), anglistiku též v Bostonu (1993–1994), pracovala jako redaktorka překladové literatury v Argu, od roku 2008 je redaktorkou v nakladatelství Reader‘s Digest. Sama též překládá, má za sebou na patnáct přeložených knih (Singer, Wintersonová, Trevor, Treimanová aj.), většinou pod dřívějším příjmením Urbanová (byla manželkou překladatele a prozaika Miloše Urbana). Teď debutovala též jako prozaička, a to povídkovou knížkou Ilustrátorka a jiné obrázky (2013). V centru jejích próz jsou většinou ženy, které skepticky obhlížejí svou minulost, konfrontují své někdejší představy o životě s realitou a snaží se z ní najít alespoň nějaké východisko. Čas dnešních dnů se v nich jeví jako čas omšelých a otrlých lidských vztahů, v nichž ani vzpomínky na lepší minulost nemohou zjednat nápravu.

Bohdan Sláma Bohdan Sláma (* 1967) patří k našim nejúspěšnějším filmovým režisérům, v poslední době působí též jako vedoucí katedry režie na FAMU. A jisté pedagogické zacílení lze vyčíst i z jeho knihy Povolání režisér. Rozhovor Bohdana Slámy s Milošem Formanem (2013). Vznikala loni v USA jako dialog dvou mužů, které od sebe věkově dělí 35 let, rozumějí si však jako lidé i jako filmoví tvůrci. Hybatelem vzájemného dialogu je ovšem evidentně Sláma, formulující často svými otázkami fakticky i Formanovy odpovědi. To může některé čtenáře poněkud mást, pokud si ovšem neuvědomí, že Forman se jakémukoli uměleckému teoretizování bránil odjakživa, takže to, co kniha přináší, je spíše svědectví o velkém instinktu, kterému dal Bohdan Sláma přátelskou literární podobu.

Přesah: Zuzana Mináčová

Honzové a Zuzana Mináčová Fotografka Zuzana Mináčová (* 1931) je v posledních dvou desetiletích neodmyslitelně spojena především s MFF Karlovy Vary, její dráha začala však už před rokem 1948, kdy nastoupila do fotooddělení Slovenského filmu v Bratislavě. Teď ji zrekapitulovala v rozsáhlé knize Život fotografky (2013), která kombinuje vyprávění o jejím životaběhu s množstvím fotografií vlastních i cizích, dokumentárních, reportážních, portrétních i umělecky stylizovaných. Život Zuzany Mináčové byl namnoze životem ve stínu domácích i světových filmových hvězd, také ale životem poznamenaným deportací ve třinácti letech do Osvětimi a později zas, v 90. letech, útěkem před protižidovskými náladami ze Slovenska do Čech. Dnes tu žije s muzikologem Igorem Wasserbergerem, v roce 1997 se ve fotografické Rekonstrukci rodinného alba vrátila ke svým předkům a jejich osudy se zase staly základem filmu jejího syna Mateje Mináče Všichni moji blízcí (1999). Odkud asi čerpá Zuzana Mináčová svou celoživotní vitalitu?

Stopáž53 minut
Rok výroby 2013
 P ST
ŽánrMagazín