O chovu exotických zvířat

Proč chovat či nechovat exotické živočichy

Klikněte pro větší obrázekKaždý člověk předtím, než si pořídí jakéhokoliv živého tvora, by si měl položit otázku, proč jej vlastně chce. Nejprve by si měl ujasnit, zda mu má nahradit v městském bytě kousek přírody, nebo snad hledá „jen“ kamaráda, společníka, či je naopak vybraným zvířetem do té míry fascinován, že jej také touží chovat (vlastnit). Jako druhá věc k vážnému zamyšlení se nabízí praktická stránka chovu daného zvířete: časová a finanční náročnost, obtížnost samotného chovu, nároky zvířete na životní prostředí a teritorium (prostor), dlouhověkost, způsob podávání a druh potravy, případná alergie, samozřejmě možná nebezpečnost vybraného tvora a v neposlední řadě rovněž ochrana daného druhu a s tím spojená legislativa (nutnost registrace apod.).

Tedy rozumný člověk se ponoří do knih a internetu, aby o vybraném budoucím zvířeti zjistil co nejvíce informací, rodiče takto „postiženého dítěte“ pak mají možnost přihlásit svou ratolest do některého z chovatelských kroužků, aby si dítě nanečisto a za odborného dozoru vyzkoušelo chov na vlastní kůži. Vždy se dá k danému zvířeti najít přijatelná alternativa – místo tygra mohu doma chovat kočku, místo anakondy třeba poměrně nenáročnou užovku červenou, vadí-li mi krmení hmyzem, vyhledám ještěra-vegetariána…

Nikdy bych si však zvíře neměl pořizovat jen proto, abych druhým ukázal, jaký jsem frajer a že vlastně na to mám. Mezi základní předpoklady dobrého chovatele je třeba vypíchnout především empatii, tedy vcítění se do zvířete, myslet především na něj a zařizovat vše, co se jej týká z hlediska zvířete, nikoliv z našeho lidského pohledu. Pak se nám nestane, že své chyby budeme svádět na zvíře – za jakékoliv projevy „nevhodného“ chování může vždy chovatel, protože neporozuměl dobře řeči těla svého mazlíčka, anebo zanedbal základní péči o něj.

Dalšími nutnými vlastnostmi je trpělivost, důslednost, láska bez podmínek, orientace v životním příběhu zvířete (tím se myslí – různé životní etapy, např. mláděcí věk, nemoc, kontakt s ostatními zvířaty, březost, porod, stáří apod.). je vhodné si zapsat vedle sebe na papír do dvou sloupečků všechna plus i mínus, které z chovu pro nás vyplývají, a pokud nás mínusy neodradí, přejeme mnoho úspěchů.

autorka: Nataša Velenská, vrchní chovatelka plazů ZOO Praha

1. Suchozemské středomořské želvy

Stále větší oblibu si poslední dobou získávají menší druhy suchozemských želv, zvláště pak středomořských, jako jsou želva zelenavá, žlutohnědá, větší vroubená a k nim se řadí i želva stepní.

Tyto želvy se k chovu hodí hned z několika důvodů: dají se bez újmy na jejich zdraví chovat v létě na zahradě, balkoně či terase, ale stejně tak v domácím Klikněte pro větší obrázekprostředí v teráriu, většinou je mohou chovat i alergici na „chlupy“, nejsou tak časově nároční jako psi a koně, dobře se v případě dovolené „hlídají“ a pro línější chovatele mají i výhodu zimního spánku. Ale – potřebují především teplo – není možné je chovat jen tak volně po bytě. Ve vnitřním chovu potřebují terárium se substrátem a světelným i tepelným zdrojem, který dovoluje vybrat si želvě tu nejvhodnější teplotní hladinu. Tedy pod „čerpací“ tepelnou stanicí by měla být teplota mezi 40–45 °C, ale v nějakém rohu by zase neměla překračovat 25 °C. „Provozní“ teplota (aby její organismus fungoval, tak jak má) těchto souputníků dinosaurů se pohybuje kolem 30 °C a želva si tedy sama volí výhřevné, nebo naopak chladné místo tak, aby si tuto ideální teplotu těla udržela. Želvě svítíme zhruba 12 až 13 hodin denně.

Miska s vodou je nutností, stejně tak jako dostatek balastního krmení – ale pouze rostlinného charakteru. V letním období tedy ideální potravu představuje trhané luční lupení, v přechodných obdobích jara a podzimu, popřípadě zimy míchanice, jejíž hlavní složkou tvoří krájené čínské zelí (co nejzelenější listy), nasekané kvalitní seno, nahrubo nastrouhaná mrkev a minerální přípravek. Želvy totiž na rozdíl od jiných plazů musí kromě kostry budovat i svou typickou kostěnou schránku – krunýř. Dostatek vápníku zajistíme i sépiovými kostmi. Pamlsky v podobě sladkého ovoce se úplně vyvarujeme, nebo je podáváme velmi zřídka, maximálně jednou týdně.

Venkovní chov se sice na první pohled jeví jako méně náročný, ale není tomu tak – existují různé triky, jak uměle zvýšit teplotu, aniž bychom vydali více peněz – např. tmavou barvou na ohrádce, bezprůvanovými zákoutími, skleníčkem či podobnou boudou, výběhem exponovaným jižním směrem v nejteplejším koutě zahrady apod.

Želva by měla mít vždy zabezpečené místo k odpočinku – nějakou skrýš – boudu, ale hlavně také stín, neboť želvy si nedokážou sami bez pomoci Klikněte pro větší obrázekchladných míst zajistit snížení tělesné teploty. Ohrádka by měla být dostatečně vysoká, aby přes ní želva nepřelezla, ale rovněž i dostatečně (asi 40–50 cm) hluboko zapuštěná do země, aby se želva nepodhrabala. Za deštivého počasí, či poklesu teplot se želva může sama rozhodnout pro přezimování a doslova přes noc se z výběhu „vypaří“ – bude pravděpodobně jen zahrabaná.

A nakonec jen připomenutí – želva je běh na dlouhou trať – může se dožít až sta let!

2. Chameleoni

Snad nejpodivuhodnější tvorové v říši plazů, kteří v podstatě vypadají jako Klikněte pro větší obrázekvlastní karikatura. Každý chameleon jako by se řídil heslem, že chameleon viděný je chameleon sežraný, proto jej příroda vybavila hned několika vymoženostmi, které podtrhuje i velmi pomalý, a tím nenápadný pohyb. Nezávisle na sobě se pohybující oči, které jako periskopy prozkoumávají okolí takřka v celkovém úhlu 360 °, avšak má-li se chameleon trefit, musí zacílit obě oči shodně na kořist. Nohy, které mají vždy dva a tři prsty srostlé do podoby kleští, Klikněte pro větší obrázeka tento úchop dále umocňuje chápavý ocas. Jazyk vystřelující až do délky těla pracuje na principu střelby peckou, s tím rozdílem, že vlastně pecka zůstane na místě a vpřed letí prsty, navíc je na konci vybavený zvláštním „prstíkem“. A snad nejvíce proslavená chameleonní vlastnost – barvoměna, která však spíše než jako maskování slouží svým majitelům coby prostředek vzájemné komunikace, vyjadřování nálady a pocitů, ale i mu pomáhá při termoregulaci (přehřátý chameleon co nejvíce zbledne a staví se ke zdroji tepla Klikněte pro větší obrázekčelem, naproti tomu studený chameleon ztmavne a nastaví se co nejvíce zploštělým bokem po způsobu slunečních kolektorů). Každý druh chameleona má svou vlastní řeč barev a geometrických vzorců, proto např. červená barva u chameleona jemenského znamená vrcholné naštvání, zatímco chameleon Parsonův jí vyjadřuje pocit spokojenosti. Chovatel chameleonů musí vzít v potaz, že chameleoni vyznávají takový „hmyzí“ způsob života – tzn. žijí velmi krátce, obvykle kolem dvou let, ale např. chameleon jemenský se může v lidské péči dožít až 6 let. Protože chameleoni patří mezi plazy, musíme jim v teráriu poskytnout různou tepelnou hladinu v rozmezí od 20 do 45 °C na výhřevném místě. Chceme-li chovat chameleona volně v pokoji na Klikněte pro větší obrázeknějakém stromku – je zapotřebí mu zajistit zdroj tepla – zavěsit na přístupné místo patřičně silnou žárovku. Všichni chameleoni beze zbytku jsou hmyzožraví! Někteří se mohou naučit přijímat i kousky sladkého ovoce, ale jen jako pamlsek. Hned z několika důvodů je praktické a výhodné naučit chameleona přijímat hmyz z pinzety – máte přehled o příjmu potravu (a tím i ušetříte peníze za krmný hmyz), hmyz před podáním obalíte v životně důležitém minerálním prostředku, vytváříte vzájemný vztah, zvíře si tímto způsobem kdykoliv „přivoláte“, máte přehled o zdravotním stavu a fyzické kondici jednotlivých živočichů a prodloužíte svému miláčkovi život, protože starému chameleonovi to už patřičně „nestřílí“.

3. Had střední velikosti

(užovka červená, užovka čtyřpruhá, korálovky, hroznýšek pestrý apod.)

Snad žádné jiné zvíře člověka tolik nefascinuje a zároveň neděsí jako had, neboť se dokáže celý najednou „svléknout“ z kůže, spolknout kořist obřích rozměrů na posezení tak, že si „vyhodí“ čelist z pantů, aby tlamu zeširoka otevřel, a to až na Klikněte pro větší obrázektakřka 180 °, snadno se pohybuje i bez nohou a sleduje nás bez mrknutí oka. Pro středně velké a malé druhy hadů je nejvhodnějším příbytkem terárium ve tvaru klasického kvádru, v případě pozemních hadů postavených na délku, jedná-li se o hady stromové, tedy spíše na výšku. Velikost samotného příbytku nehraje až tak stěžejní roli jako účelné vnitřní zařízení – plochu terária několikanásobně zvětšíme vhodným vyvětvením, vsazenými kamennými plochami do stěn, rozčleněním dna pomocí různě poskládaných kamenů, kořenů apod. Větrání pak můžeme volit boční, stropní či jejich Klikněte pro větší obrázekkombinaci, ale musí být vždy dostatečné – po porosení by se mělo do půl hodiny odmlžit. Vzduch v teráriu by neměl být stojatý a zatuchlý, ale zároveň se musíme vyvarovat průvanu. Teplota hraje u plazů vždy zásadní roli, měli bychom tedy hadovi nabídnout teplotní rozmezí od 20 do 45 °C. Krátkodobé podchlazení hadi bez újmy na zdraví přežijí, ale přehřátí bývá fatální. I když se většina hadů nevyhřívá na přímém slunci, ale potřebnou teplotu „čerpají“ spíše dotykem s teplými místy, přeci jen by nějaký světelný zdroj mít měli. Teplo zajistí lampy či topné kameny. Vlhkost zase větší miska s vodou, která poslouží nejen na napití, ale také na zchlazení – nebo před svlékáním. Hady krmíme zpravidla po vykálení a četnost krmení se řídí i věkem, mláďata se obvykle svlékají jednou měsíčně, kdežto dospělí starší jedinci také pouze jednou za rok. Většina hadů patří mezi tzv. „škrtiče“, tzn. kořist zabíjí tak, že ji těsně obmotá do smyček těla. Klikněte pro větší obrázekPřesto se tito aktivní lovci dají poměrně snadno naučit na přijímání mrtvé kořisti – myšete, myši, potkáněte a jiných hlodavců. Tento způsob má mnoho výhod – můžete krmení koupit již zmražené a mít je tedy podle potřeby okamžitě k použití, snadné skladování v mrazáku, hadovi nehrozí poranění od „bojovné“ kořisti, injekční jehlou můžeme do potravy lehce vpravit vitamíny nebo léky. Krmení před podáním samozřejmě rozmrazíme. Chystá-li se had svlékat, tzv. zakalí se (namodralé oči, zmatnění pokožky těla), potravu nepodáváme. Při manipulaci hadi velmi nepříznivě reagují na studené ruce, otřesy a rychlé pohyby. Spokojený had obvykle lehává stočený ve volných závitech na oblíbeném místě. „Jezdící“ had se v teráriu necítí dobře. Zato kmitající jazyk je naprosto v pořádku, had jeho pomocí prozkoumává bezprostřední okolí. Hadi jsou převážně samotáři, ale lze je bez problémů chovat i ve skupinách. Běžně se dožívají 12-15 let, rekordně i přes dvacet.

4. Opravdu velcí hadi

Klikněte pro větší obrázekNejprve si ujasníme, co myslíme vlastně velkým hadem – do této kategorie spadají všichni hadi dorůstající délky nad 3 m, tedy krajta mřížkovaná, tygrovitá, tmavá, písmenková, či anakonda velká, ale již např. i hroznýš královský dorůstající běžně 2,5 metru by se mohl k této kategorii přidružit (alespoň podle častých nabídek chovatelů, kterým se zdá, že příliš vyrostl). V první řadě si skutečně, ale opravdu skutečně musíme rozmyslet všechna pro a proti, která vyplývají z chovu velkých hadů: nejenže tito tvorové se dožívají kolem 20 let, Klikněte pro větší obrázekale manipulace s velkým hadem je nesmírně obtížná (3metrový had může vážit 30 kg a o metr delší již 70 kg) a mnohdy se nedá zvládnout v jednom člověku (hada, který nemá žádný „výstupek“, není vlastně za co chytit, masa jeho těla se vám v ruce přelévá a těžiště se neustále mění, takže i 30 kg těžkého hada, ať jakkoliv hodného, sami nezvládnete a v případě, že se jedná o kousavého „zlouna“, musíte počítat nejméně s jedním člověkem na metr hada!), velký had také potřebuje hodně velké terárium, popřípadě akvaterárium, tedy je náročný na prostor, pro člověka, který neví, do čeho se vlastně pouští, se může takovýto had stát neovladatelným a kousavým, a v neposlední řadě i porce krmení musí být dostatečně velké – nestačí jen potkani, ale často přecházíme na morčata, slepice, králíky a jiné větší obratlovce.

Velké úskalí spočívá v neznalosti skutečných dospělých rozměrů konkrétního jedince, neboť mláďata zapůsobí dekorativností, a přitom se zdají být již Klikněte pro větší obrázekpoměrně mohutná, takže můžete nabýt pocitu, že již velkého hada kupujete, ale nedovedete si představit další jeho skutečný nárůst mohutnosti. Jestliže vás neodradily tyto překážky, pak tedy byste opět měli zajistit v teráriu patřičné teplotní hladinu kolem 30 °C, dostatečně velkou mísu na vodu (lepší je bazének Klikněte pro větší obrázeks výpustí), do které se had musí vejít – potřeba koupání není pro něj rozmar, ale životní nutnost, zvláště před svlékáním! Čím je had starší a přijímá větší sousta, tím se prodlužují intervaly mezi jednotlivými krmeními, mláďata krmíme jednou týdně, zatímco u dospělých se interval posouvá až na tři týdny. A mám pro vás tip na závěr: chcete-li chovat velkého hada bez těchto rizik, pořiďte si „obra“ v miniprovedení, tedy např. krajtu královskou.

5. Leguáni

Těm, kterým vadí krmení živým hmyzem, ale přesto touží po přátelském větším Klikněte pro větší obrázekještěrovi, bychom doporučili leguána zeleného jako nejznámějšího představitele těchto býložravých drbacích „draků“. Zvláště samci se honosí impozantními tělesnými znaky – trnitými hřebeny, roztažitelným hrdelním lalokem, nápadnými zvětšenými lícními štítky. Většinou se jedná o obyvatele vlhkých a horkých tropů.

Nejsnáze se chovají ve vysokém proskleném teráriu s poměrně malými větracími otvory, ale taktéž je lze držet ve skleníku, zimní zahradě a po určitých úpravách i volně v bytě, i když v tomto případě by byly namístě pouze procházky pod Klikněte pro větší obrázekbedlivým dozorem. Ubytování musí ještěrovi poskytovat dostatek různých tepelných hladin od 20 do 45 °C, a protože pro něj automaticky funguje spojení „světlo se rovná teplo“, měli bychom mu umožnit vyhřívání pod silným zdrojem s UVB zářením. Leguáni zelení jsou obyvatelé korunového patra, kteří jen velmi neradi slézají na zem, proto by jejich ubikace měla být více než dostatečně vybavena množstvím vodorovných silnějších větví. Silné, dlouhé a ostré drápy pomáhají tomuto ještěrovi, aby se snáze udržel v mokrém větvoví, ale mohou při neopatrné manipulaci dosti bolestivě poškrábat či zranit.

Protože se jedná o býložravého ještěra, krmíme jej výhradně jako vegetariána, v létě mu předkládáme různé druhy lučních bylin a květů, ale také větve ovocných či nejedovatých stromů a keřů. V zimě mu pak nabízíme směsku, jejíž základ tvoří zelené listy čínského zelí, nakrájené seno, nastrouhaná mrkev a další zelené lupení (květákové, kedlubnové, brokolicové listy apod.), to vše promíchané s minerálními přípravky. Vyvarujeme se „kyselých“ rostlin Klikněte pro větší obrázekobsahujících kyselinu šťavelovou, která zapříčiňuje odbourávání a odplavování vápníku z těla. Jakékoliv ovoce by nemělo přesahovat 5–10% hranici denní krmné dávky a může vám velmi dobře posloužit jako pamlsek pro upevnění vztahu a při ochočování nebo nalákání volně vypuštěného ještěra v bytě zpět do terária. Mláďata velmi ráda přijímají živý hmyz, tvaroh a jiné živočišné bílkoviny. Žádné živé rostliny v teráriu nesmí být jedovaté.

Leguán se také velmi rád koupe, proto uvítá větší a hlubší misku na vodu nebo dokonce bazének. V létě raději odoláme pokušení nechávat leguána na zahradě, neboť i jen krátkodobé vystavení teplotám pod 7 °C je pro něj smrtelné. Leguáni zelení jsou velmi citliví na noční poklesy pod 17–18 °C. Leguán zelený v přírodě, a tedy i u nás doma, tráví až 96 % svého času zdánlivou nečinností, 3 % souvisí s pohlavní aktivitou a jen 1 % připadá na potravu. I když v přírodě obývá jeden strom až desítky těchto ještěrů, v teráriu se nejlépe osvědčil model společného chovu v páru, maximálně v triu. Býložraví ještěři se dožívají 20 a více let.

6. Malí a střední hmyzožraví ještěři

Klikněte pro větší obrázekJedná se o velmi oblíbenou kategorii plazů jak z hlediska atraktivnosti zvířat, tak i velikosti terária a jeho efektivního zabudování do obytného prostoru. Vhodným vyvětvením, rozčleněním vnitřního prostoru a úpravou stěn lze životní prostor i zdánlivě menšího terária neuvěřitelně a několikanásobně zvětšit, zároveň tato kategorie ještěrů zahrnuje zvířata nedemolující jak vybavení, tak Klikněte pro větší obrázekživé rostliny, takže terárium se může stát opravdovou oázou klidu v městských bytech a svou estetikou povýšit na roveň obrazu, či jinému uměleckému dílu. Nejznámějšími představiteli této kategorie jsou: agama kočinčínská, bazilišek, felzumy, větší druhy anolisů. Všechna tato zvířata jsou vysoce komunikativní a zároveň dekorativní, zvláště pak hřebeny a přilby samců, barevné kombinace anolisů a felzum.

Jejich největší nevýhoda spočívá v krmení živým hmyzem, ať jej již představují cvrčci, sarančata, švábi apod., neboť jej také musíte po nějakou dobu v bytě uchovávat v patřičném prostoru a krmit. Opět doporučujeme naučit zvířata přijímat potravu z pinzety. A stejně jako u všech plazů nesmíme zapomínat na Klikněte pro větší obrázekteplotní rozmezi v teráriu mezi 20–45 °C a v případě živých rostlin i se speciální lampou, která však vydává více světla, ale má nižší spotřebu energie, proto ji můžete využít jako světelného zdroje i pro zvířata a některou z dalších výhřevných žárovek nahradit topným kamenem. Protože tato zvířata jsou vodomilná, potřebují větší misku s vodou, nebo přímo bazének. Vhodným nastavením žárovek a jejich kombinací s výhřevnými „čerpacími“ stanicemi tepla si můžete dopředu „pojistit“ oblíbená místa odpočinku ještěrů. Na osázení Klikněte pro větší obrázekpoužívejte jen nejedovaté rostliny, neboť např. agama kočinčínská si ráda semtam „smlsne“ i na zelené potravě (zelené listy rostlin, sladké kousky ovoce). Zavřením očí signalizují zvířata neochotu k „rozmluvě“ s vámi a velmi často a ráda trucují, např. při jakémkoliv stěhování a občas i při přidání dalšího obyvatele terária. Bohužel jejich trucování se projevuje naprostou lhostejností k okolí a nezájmem o potravu a může trvat i tři týdny. Jedná-li se o dobře předtím živeného jedince, klidně jej nechte, ale pravidelně jej zkoušejte oslovovat a nabízet potravu. Obvyklá délka jejich života se pohybuje mezi 15–20 roky.

7. Žáby

Pokud se rozhodnete pořídit si domů nějakou tu žabku, budete si muset o daném druhu zjistit co možná nejvíce informací - o jeho životě v přírodě, čím se živí, jaký biotop obývá atd.

Klikněte pro větší obrázekMezi nevhodnější kandidáty pro chov v bytových podmínkách patří bezesporu žáby z tropických oblastí. Pestrobarevným pralesničkám Dendrobates leucomelas, auratus a Phyllobates vittatus, které dorůstají do délky 3 cm, postačuje celoskleněné terárium obdélníkového tvaru (s délkou min. 50 cm). Důležité je větrání v horní a čelní části - aby byla zajištěna cirkulace vzduchu. Pozor však na přílišné vysychání! Vlhkost udržujeme okolo 90 % pravidelným rosením. Obecně u obojživelníků platí: rosit několik dní odstátou vodou, čistou Klikněte pro větší obrázekdešťovou vodou, ale ne v oblastech se zvýšenými exhalacemi (kyselé deště) nebo vodou osmotickou! Neměla by chybět ani mělká vodní nádržka s čistou odstátou vodou, neboť žabky absorbují vodu pokožkou a kloakou. Na dno terária můžeme použít přírodní materiál jako např. rašelinu s mechem, dubové listí a hrubší říční štěrk. Bohatě osázíme rostlinami. Zvláště vhodné jsou bromélie, které poslouží jako úkryt i zásobárna vody. Jedno z největších úskalí v chovu těchto krásek je obstarávání dostatečného množství drobné potravy. Krmit se totiž musí alespoň obden muškami rodu Drosophylla nebo čerstvě vylíhnutými cvrčky. Nezapomeneme přidat vitamíny a minerály, především s větším podílem vápníku. K osvětlení je možné použít zářivky, které umístíme vždy v dostatečné vzdálenosti nad teráriem, aby teplota uvnitř nikdy nepřesáhla 28 °C.

Další vděční chovanci jsou australské rosničky Pelodryas caerulea a Litoria infrafrenata. Jsou to až 10 cm velké a zavalité žáby a podle toho musíme připravit i prostorné a alespoň 80 cm vysoké terárium s několika silnými větvemi, které instalujeme horizontálně nebo úhlopříčně. Žabky je budou rády využívat k lezení i k odpočinku. Z rostlin lze použít jen tuholisté a houževnaté druhy –Monstera, Phyllodendron apod. Vlhkost vzduchu udržujeme mezi 60–80 % při teplotě 24–30 °C. Nutná je větší nádoba s vodou a rosení. Krmíme velkým hmyzem, např. sarančaty, cvrčky, šváby a občas i menšími hlodavci. Pozor na přílišné překrmování – hrozí obezita!

Ropuchy obrovské Bufo murinus a kubánské Bufo peltacephalus jsou dlouhověcí Klikněte pro větší obrázekživočichové a v dobrých podmínkách se mohou dožít i přes 20 let. Ubikace pro ně musí být nejméně 1 m dlouhá, protože dorůstají do velikosti až 20 cm. Jako substrát postačí směs rašeliny a písku s mechem nebo dubovým listím. Udržujeme ho stále vlhký, ale ne podmáčený. Misku s vodou pravidelně čistíme a krmíme obdobně jako velké rosničky. Žáby mají velice citlivou pokožku, kterou vylučují v případě obrany mnohdy jedovaté látky. Právě z toho důvodu je nikdy nebereme holou rukou (abychom jim ani sobě nezpůsobili zdravotní újmu).

Rozmnožování žab je rozsáhlá kapitola chovu a liší se druh od druhu. Pokusit se o ně může opravdu zkušený chovatel. Výroba dešťové komory, přizpůsobení podmínek, které vyburcuje u žab sexuální chování, odchov pulců a posléze malých žabek, by vydalo na několik publikací. Navíc mnoho druhů ještě v zajetí rozmnoženo nebylo. Fascinující svět žab a vkusně zařízené terárium, mohou vnést do našich domovů trochu té tropické krásy.

8. Vodní želvy

Klikněte pro větší obrázekPro zjednodušení zahrneme do této kategorie nejen typické vyznavače vodního prostředí, ale i semiakvatické želvy, které si libují převážně v mělkých vodách, či dokonce ponejvíce v „bahně“. Nutno hned na začátku předeslat, že tyto želvy jsou téměř vždy v bytě trochu „cítit“. Podle druhu zařídíme jejich ubikaci buď zcela jako akvárium s vymezeným ostrůvkem, nebo jako akvaterárium. Neustálá výměna vody želvy stresuje, proto raději zařídíme vodní část tak, že na dno dáme kamínky, kačírek, lávový štěrk, písek, nebo jiný akvaristický substrát, který zároveň funguje jako magnet na různé nečistoty a kaly, a samozřejmě filtr. Protože vodní želvy jsou obvykle „pažravé“, tzn. téměř vše chtějí ochutnávat, měli bychom filtry, topítka a další elektrické přístroje zabezpečit tak, aby se k nim želvy prakticky nedostaly a kousáním je nepoškodily a vlastně si i neublížily. Naučíme-li dokonce želvy přijímat potravu na souši, ušetříme si práci s udržováním čistoty vody.

Vodní a „polovodní“ želvy jsou převážně masožravé, ale protože žádné pravidlo Klikněte pro větší obrázekneplatí stoprocentně, tak i zde najdeme celou řadu vegetariánů, obvykle se jedná o velké říční želvy (např. batagury, dlouhohlávky apod.). Býložravé želvy, které upřednostňují lupení a listy, krmíme denně, ostatní – „plodožrouty“ a „masožravce“ stačí krmit dvakrát týdně. Můžeme jim podávat různé pelety, granule, ryby, žížaly, mrtvé hlodavce, kočičí konzervy apod., nikoliv však jen čistou svalovinu (nakrájené maso), nebo si pro ně připravit speciální želatinový puding, který má tu výhodu, že do něj dáme všechny ingredience včetně minerálů apod., které chceme do želvy dostat. Je velmi obtížné dodat Klikněte pro větší obrázekvýhradním vegetariánům všechny důležité minerály a další vyváženou stravu jen čistě ze zeleného listového krmení, proto je velmi důležité naučit tyto želvy přijímat želatinové krmení v malých dávkách alespoň jednou týdně. Stejně tak si i většina typických „masožravců“ s chutí zpestří jídelníček občasným kouskem ovoce nebo listové zeleniny, v létě lupením, proto osázení akvária volně přístupnými rostlinami většinou končí jejich likvidací ze strany želv.

Klikněte pro větší obrázekA protože u plazů je teplota skutečně jeden ze základních životních požadavků, voda by měla být vyhřívaná na 25–28 °C a na souši by také mělo být nějaké „umělé“ slunce, třeba v podobě žárovky nebo topného kamene. Pozor! Tito tvorové se dožívají se nejméně 50–60 let.

9. Strašilky

Chov většiny druhů strašilek je poměrně snadný a péči o ně dokáže zvládnout i dítě školou povinné. Důležitá je především volba vhodné velikosti insektária, potravy a dodržování správné vlhkosti. Jako insektária se hodí skleněné lepené nádrže stavěné na výšku, s menší základnou s předními dvířky. Vždy v nich musí být zajištěno větrání v podobě zabudovaných pruhů pletiva, nejlépe ve stropě. Jako pletivo je vhodný tzv. muší rozměr, popřípadě nerezavějící včelařské pletivo. Nelze doporučit plastové pletivo, protože některé druhy strašilek jsou schopné prokousat se umělou hmotou.

Klikněte pro větší obrázekVelmi důležitý je rozměr insektária, a to zejména jeho výška. Obecně platí, že minimální výška insektária pro strašilky by měla být troj- či lépe čtyřnásobkem délky těla dospělé samice druhu, který v něm chceme chovat. Je to nutné pro úspěšné svlékání.

Vlhkost v insektáriu určuje v prvé řadě volba materiálu. Čím více plochy tvoří sklo, tím méně ubikace vysychá, a tím větší vzdušná vlhkost se v ní dá udržet. Plochy tvořené pletivem naopak usnadňují větrání a tím i vysychání. Kromě toho je dobré – pro bezproblémové svlékání a možnost napití – rosit denně insektárium rozprašovačem, zejména u mladých jedinců.

Substrát na dně nemusí být žádný. V takovém případě je však nutné insektárium často čistit. Je možné dát na dno pouze papír, noviny či papírové ubrousky. Čištění se tak usnadní. Je také možné použít například kokosové vlákno, rašelinu nebo písek smíchaný s rašelinou, a to v poměru 1:1. V chovech s druhy, které kladou vajíčka do země, je nutné substrát mít.

Osvětlení nádrže není nutné. Strašilky jsou až na několik málo výjimek převážně noční či soumrační tvorové a světlo nepotřebují. Většina druhů strašilek se chová při běžné pokojové teplotě (20- 25 °C). Je však nutné vyvarovat se teplot nad 35 °C, kterých je možné dosáhnout například v létě v insektáriu postaveném na osluněném místě.

Malé nymfy je lépe chovat v oddělených, většinou menších insektáriích. Ve společnosti dospělců se sice snáze naučí přijímat potravu (pokračují na požercích větších jedinců). Mladé nymfy však bývají vlhkomilnější než větší jedinci, takže je často výhodné chovat nymfy do určité velikosti ve skleněných nádobách a až později je přemístit.

Klikněte pro větší obrázekPotřebujeme-li odjet na delší dobu a nemáme-li možnost zajistit ošetřování chovatelského zařízení, dáme do insektária velké množství potravy, větrání omezíme na minimum a insektárium umístíme do místnosti s teplotou okolo 15 °C. Chov tak vydrží 2 až 4 týdny.

Strašilky jsou výlučnými býložravci. Převážná většina druhů strašilek jsou oligofágové, druhy specializované na celou skupinu rostlinných druhů. Mnoho takových strašilek je v chovu schopno přijímat růžovité dřeviny. Protože v našich klimatických poměrech je důležité, aby potrava byla dostupná i během zimy, jsou tyto druhy krmeny obvykle ostružiníkem, který přetrvává zelený i přes zimu. V létě je možné druhy přijímající ostružiník krmit i maliníkem a růží, nejčastěji šípkovou. Není vhodné používat ke krmení rostliny z blízkosti chemicky ošetřovaných ploch – mohou způsobit ztrátu celého chovu. To samé platí pro rostliny rostoucí v blízkosti rušných silnic a průmyslových zón. Z naší flóry přijímá řada druhů strašilek listy např. ptačího zobu (Ligustrum), břečťanu nebo dubu. Záleží na konkrétním druhu strašilek. Jsou-li strašilky navyklé na určitý druh potravy, není dobré jej měnit. Jakmile je potrava v insektáriu ožrána nebo začíná žloutnout, zasychat nebo černat a plesnivět, je třeba dodat novou. Živnou rostlinu můžeme u většiny druhů dávat do nádobek s vodou, čímž prodloužíme její životnost. Pozor, některé druhy strašilek nebo mladé nymfy se však mohou utopit, proto je třeba nádobku zakrýt, například vatou nebo jiným materiálem. Nádobky musí být stabilní, aby se nevylily.

Mnoho druhů strašilek je partenogenezních, to značí, že ke svému rozmnožení nepotřebují samce. Samice kladou vajíčka, ze kterých se opět líhnou samice. Samice různých druhů odkládají vajíčka různými způsoby. Nejčastěji je pouštějí, podobně jako trus, ze živných rostlin dolů a vajíčka se pak vyvíjejí na povrchu půdy. Některé druhy zasunují vajíčka do půdy, jejich samice mají k tomu uzpůsobený konec zadečku. Jiné druhy zasunují vajíčka do škvírek v kůře nebo Klikněte pro větší obrázekdo ohbí listů. Celá řada druhů strašilek má vajíčka v okamžiku vykladení lepkavá a umísťuje je do štěrbin, na listy a stonky živných rostlin, nebo na pletivo a stěny insektária. Je potřeba se informovat, jakou strategii chovaný druh používá. Vajíčka v chovu je vhodné vybírat měkkou pinzetou ze zbytků úlomků rostlin a trusu strašilek, který se hromadí na dně insektária. U suchomilných druhů je ale možné vajíčka nevybírat a nymfy se bez problémů líhnou i v takto nečištěném insektáriu. Vajíčka druhů strašilek, která vajíčka lepí, nemůžeme odebírat, protože se při odtrhávání od podkladu poškodí. Vajíčka většiny chovaných druhů je nejlépe inkubovat v plastových krabičkách, ne však v hermeticky uzavřených a s propíchanými větracími otvory na nejméně 1-2 cm vysokém podkladu čistého písku nebo rašeliny. Tento podklad mírně zvlhčujeme tak, aby se voda dostala v malém množství na dno nádobky a půdním substrátem vzlínala nahoru. Vajíčka by se přitom neměla namočit. Mírně vlhký substrát má spíše udržovat vzdušnou vlhkost než smáčet odspodu vajíčka. Pokud jsou vajíčka v přílišném vlhku, často zplesniví. Někdy ani to nemusí negativně ovlivnit líhnivost vajíček, jindy plíseň pronikne do vajíček a zničí celou snůšku. Otevřenou krabičku s líhnoucími se vajíčky přemístíme do malého insektária s živnou rostlinou. Vylíhnuté nymfy si samy přelezou.

10. Varani

Ještěří predátoři varani byli vždy chovateli považováni za šlechtu mezi ještěry. Pokud bychom se za nimi chtěli vypravit do přírody, museli bychom volit trasu od Klikněte pro větší obrázekAfriky přes Asii až po Austrálii. Jestliže se rozhodneme chovat varany, musíme mít na paměti, že skutečná chovatelská vyšší odbornost je nutná. Ani jeden z takřka 50 druhů se nehodí pro začátečníky, ani jako typický domácí mazlíček, poměrně vysoká pořizovací cena naštěstí proseje případné zájemce. Kromě prostornějšího, obvykle dobře vyvětveného Klikněte pro větší obrázeka zarostlého terária, je další nezbytnou životní podmínkou horko a vlhko (dopřejeme mu komfort různých teplotních hladin v rozmezí od 20 do 45 °C). Pouštní druhy potěší přes den rozpálený písečný povrch, ale v prostoru, kterému dostatečné větrání nedovolí, aby se zapařoval, zatímco tropické druhy Klikněte pro větší obrázekvyžadují prostředí opačné – vysokou teplotu musí doprovázet vysoká vzdušná vlhkost (tu nám pomůže udržet „prales“ živých rostlin). Většina varanů má v lidské péči sklon k přetloustnutí, v přírodě si totiž musí každé sousto zatraceně zasloužit. Protože jsou vytrvalými běžci a plavci, navíc spoléhají na vynikající zrak a čich, dokáží ulovit a pozřít takřka vše od hmyzu po větší savce.

Narozdíl od hmyzožravých druhů, které se snažíme krmit často několikrát týdně, Klikněte pro větší obrázekplatí, že čím větší varan, tím větší sousta bychom mu měli dopřávat, ale zřídka. Králové mezi varany, tedy komodští draci, pak zcela fungují na principu „hodokvasu a půstu“. Vždyť 47 kg varan komodský dokáže pohltit kořist o váze 45 kg. Jestliže chceme varany chovat opravdu dobře, a dokonce je i rozmnožovat, neměli by ztratit svou štíhlou, avšak trochu agresivnější kondici. Mnoho chovatelů – amatérů bohužel velmi často raději volí hodného, dobromyslného „špekounka“, zapomínaje na to, že tloušťka varanovi výrazně Klikněte pro větší obrázekzkrátí život a vyřadí jej z reprodukce. Při krmení se řídíme heslem: Jez do polosyta. Samozřejmě individuální podávání kořisti, ať již různého hmyzu (cvrček, šváb, saranče), nebo usmrcených savců (myšat, myší, potkanů apod.) pomáhá vytvářet soulad mezi chovatelem a živočichem, což usnadňuje samotný chov a umožňuje bezpečnou manipulaci s ještěrem.

11. Kudlanky

Většina kudlanek (mimo některé pouštní druhy) není příliš náročná na prostor. Postačí jim terárium o výšce zhruba trojnásobku délky jejich těla. Splnění této podmínky hraje rozhodující roli při svlékání. Zásadní podmínkou je oddělený chov. Vybavení terária je spíše jednodušší – vhodné větvičky, po kterých mohou kudlanky lézt a zavěsit se na ně během svlékání (kudlanky se svlékají kvůli růstu). Klikněte pro větší obrázekSubstrát není pro chov nezbytně nutný. Dá se ale použít písek, rašelina, směsi obojího, štěrk, ale také perlit, papírové ubrousky aj. Důležité je větrání. Teplotu a vlhkost v nádrži volíme podle druhu. Obecně jsou kudlanky živočichové teplomilní a heliofilní. Z tohoto důvodu by se měly nádrže osvětlovat žárovkami nebo vystavovat slunečnímu záření. Správnou vlhkost zajišťujeme rosením vlažnou vodou, kudlanky se při této příležitosti často napijí. V příliš vlhkém prostředí zbytky potravy hnijí, naopak v přílišném suchu se kudlankám často nepodaří se správně svléknout. Substrát volíme podle daného druhu. U druhů, kterým vyhovuje vyšší vlhkost užijeme jako substrát rašelinu nebo perlit, udržující v době svlékání vzdušnou vlhkost. Teplota ve dne by se měla pohybovat mezi 24–26 °C s možností vyššího výhřevu pod světelným zdrojem, zvláště u pouštních druhů. V noci může teplota poklesnout na 20–22 stupňů. Rosíme podle potřeby, zpravidla však dvakrát až třikrát týdně, v období svleku častěji.

Kudlanka sleduje svou kořist velmi dobrým zrakem (kudlanky mají stereoskopické vidění), mimo dvou základních očí se nacházejí na temeni hlavy tzv. ocelli – temenní očka – Klikněte pro větší obrázekto jim zajišťuje přesné zamíření na kořist a dokonalý odhad vzdálenosti. Ve zlomku vteřiny zaútočí na nic netušící kořist. Ta skončí v sevření ostnatých končetin zcela bezmocná. Kudlanky krmíme kořistí vhodnou k jejich velikosti. Nejmenší nymfy krmíme malými nymfami cvrčků, sarančat. Postupně začínáme zkrmovat i větší nymfy cvrčků, sarančí a kobylek, mouchy, housenky a podobně. Mladé nymfy rostou velice rychle za předpokladu, že mají dostatek potravy a vhodnou teplotu. Dospělá kudlanka o velikosti 6–8 cm je schopna spořádat až deset dospělců cvrčka.

Pro rozmnožování je nutné umět rozeznat pohlaví, to lze již u poměrně malých nymf, ale vyžaduje to trochu praxe. Obecně to lze poznat podle počtu zadečkových článků (sternitů) následovně: sameček jich má vždy více – viditelných sternitů bývá až devět, samička 7 a méně. Rozdílné je i utváření a tvar těchto článků. U dospělců kudlanek lze samce od samice rozeznat na první pohled podle slabší konstituce, samičky bývají mohutnější a působí větším dojmem. U mnoha druhů jsou samice větší. Kudlanky jsou pověstné svým sexuálním kanibalismem, proto je vhodné samičku v průběhu páření rozptylovat častým krmením, chceme-li si samce ponechat. Nezapomeneme ji samozřejmě nakrmit před pářením. Na páření se hodí samci starší tří týdnů od dospělostního svlékání, samice zhruba po 14 dnech od dospělostního svlékání. K páření umístíme kudlanky buď volně do místnosti, například na nějakou rostlinu nebo do prostornějších terárií. Samotný akt může trvat i několik hodin. Sameček se k samičce blíži velmi opatrně a někdy značně dlouho a pečlivě si měří vzdálenost, jakoby si byl vědom toho, že jediná chyba ho může stát život. Ve vhodné chvíli na samičku naskočí, pomocí krátkého skoku s roztaženými křídly. Po několika dnech až týdnech (podle druhu) od páření vytvoří samice ootéku (kokon s vajíčky), těch může jednou odpářená samice vytvořit pět, ale také mnohem více. To záleží na druhu a přísunu potravy. Ootéku obvykle umisťuje samice kudlanky na větvičky nebo na pletiva. Necháme je na místě při teplotě okolo 28 °C. Občas je porosíme. Obvykle se, zhruba za měsíc, ale někdy také dva, začínají líhnout nymfy.

Autor: Jan Konáš

12. Morče, křeček, křečíci a pískomilové

Nejběžnější exotičtí hlodavci v našich domácnostech. Ačkoliv se z písemných zpráv starého Orientu dozvídáme o bílých myškách jako o asi prvním hlodavčím mazlíčkovi, v současnosti obsadilo jejich místo bezesporu morče. Málokdo by jej Klikněte pro větší obrázekspolečně s křečkem zlatým, různými druhy oblíbených křečíků a pískomilů označil za exotické zvíře, ale domovina morčete leží v Jižní Americe, další jmenovaní hlodavci jsou starosvětskými obyvateli (nejčastěji Asie a Afriky). Takže zatímco stále větší počet divokých druhů otevírá dveře našich domovů, ti stávající se v čím dál vyšší míře zapojují do šlechtitelských programů, a to nejen z hlediska barevných mutací, ale též forem s různým typem srsti, nebo dokonce v dnešní době alergií i bezsrstých variet. Ať již máme svého „chlupáče“ jakkoliv ochočeného, přesto hlavně pro jeho bezpečnost (i když pověstný hlodavý chrup umí udělat své) jej nikdy nenecháme pobíhat mimo ubikaci (skleněné terárium, ohrádka, klec, kotec, vitrína, voliéra apod.) bez dozoru. Důležitou součástí každé nádrže jsou základní bytové doplňky – úkryt (boudička, kořen, půlka kokosového ořechu atd.), hygienicky nezávadný substrát (současný trh nám nabízí celou škálu přírodních materiálů poměrně dobře absorbující pachy, nikdy nesmí obsahovat prach a ostré malé částečky způsobující záněty očí), podestýlku, Klikněte pro větší obrázeknapáječka (raději než pouhou misku s vodou), krmítko (např. jesličky na seno, misku na zrní apod.) a nějaké „tělocvičné nářadí“ a „hračky“ jako prostředek proti nudě a pro udržení zdravé kondice (různé přelézačky, žebříčky, hromádky kamenů, větve a jiné překážky, které prostor vhodným uspořádáním rozčlení a zvětší. Počet zvířat v jedné nádrži se řídí hlavně jejich sociální orientací – morčatům je lépe ve společnosti, křeček je naopak bručounský samotář, křečíci a pískomilové dávají přednost párovému nebo Klikněte pro větší obrázekrodinnému soužití. Všichni tito hlodavci mají v podstatě stejný jídelníček – kořenovou zeleninu, zrní, tvrdé pečivo, seno, luční lupení, větvičky atd. Nezapomínejme, že hlodavcům rostou hlodáky po celý život, a proto si je nutně potřebují obrušovat! Tvrdé potraviny jim nevadí, stejně tak jako nenakrájená zelenina. Vyvarujeme se sladkých a tučných pokrmů (např. piškotů, sladkého ovoce), křečkům a křečíkům musíme denní dávku zpestřit o živočišné bílkoviny, pokud nám vadí podávání hmyzu, nahradí jej sýr, tvaroh, vařené vejce či kousek masa. Jestliže se na nové zvíře nebo na mazlíčka v nějaké výjimečné situaci (připouštění, rvačka, po porodu) bojíme sáhnout, raději jej přemisťujeme Klikněte pro větší obrázeknebo zvedáme pomocí např. zahnání nebo podebrání do sklenice, než bychom volili kožené rukavice, v nichž nemáme cit, a zvíře tak omylem nešetrně stiskli. Při případném hraní a mazlení s námi se vždy řídíme chutí a náladou zvířete. Věková hranice se pohybuje od 2 (křečíci) do 8–10 (morčata) let, podle velikosti hlodavce, menší druhy žijí kratší dobu.

13. Sklípkani

Jako chovanci jsou sklípkani velmi nenároční. Dá se říci, že jsou ideálním typem domácího miláčka pro lidi zapomnětlivé, často pobývající krátkodobě mimo domov a s nedostatkem času. Sklípkani totiž dovedou dlouhodobě hladovět – v přírodě většinou něco uloví jen občas a nepravidelně – a protože většina druhů se od své nory vzdaluje jen několik centimetrů při výpadu za kořistí, která náhodou cestuje okolo a zavadí o její ústí, spokojí se s velmi malým životním prostorem, aniž by tím nějak strádali.

Klikněte pro větší obrázekJed sklípkanů vznikl proto, aby ochromil a natrávil potravu. Sklípkani, kteří jsou pro člověka a teplokrevné obratlovce vůbec toxikologicky významní (a tudíž by s nimi neměl zacházet začátečník nebo laik) jsou hlavně stromové druhy Starého světa, ale i některé africké zemní druhy. Kromě kousnutí mohou sklípkani některých druhů znepříjemnit život svým chovatelům vyčesáváním žahavých chloupků ze zadečku. Zejména alergici by se proto měli vyvarovat druhů, které jsou značně dráždivé a při vyrušení reagují tímto způsobem. Ale i klidné druhy mohou tyto chloupky samovolně „pouštět“, takže po manipulaci s pavoukem si nebudeme sahat do očí či na jiné sliznice a raději si ruce opláchneme.

Vlastní chov sklípkana vyžaduje ubikaci, která by u pohyblivých stromových Klikněte pro větší obrázekdruhů měla být spíš orientovaná do výšky a prostornější (dno 40×40 a výška 60–80 cm pro dospělého jedince či pár). Vybavit ji lze silnějšími větvemi, kůrou nebo umělými či živými rostlinami; na dno dáme asi 3 cm vysokou vrstvu rašeliny, zeminy nebo kokosového substrátu a misku s vodou. Zemní druhy (kromě největších) vystačí s teráriem tvaru kostky o hraně 25–30 cm s hlubší vrstvou substrátu (až 10 cm), umělým úkrytem (vydutá kůra, keramická jeskyňka, květináč, kokos atd.) a miskou s vodou. Všichni pavouci, a tedy i sklípkani jsou sice přeborníci v hladovění, ale voda je pro ně nepostradatelná. Také substrát udržujeme mírně vlhký, u suchomilných pouštních druhů alespoň v jednom rohu. Větrání musí být zajištěno malými otvory nebo síťkou. Otevírání ubikace musí být dobře zajištěné, sklípkani mají velkou sílu.

Mláďata sklípkanů potřebují ještě méně prostoru – až na výjimky tvořené některými jihoamerickými stromovými druhy. První rok vystačíme s krabičkami od filmů (v dobách digitální fotografie však stále hůře sehnatelnými), nebo jim podobných krabiček, které jsou ze třetiny zaplněné substrátem a ve víčku mají malý otvůrek pro výměnu vzduchu. Jak rostou, postupně je „přesazujeme“ do větších a větších sklenic nebo plastových krabiček. Péče o sklípkany se vůbec podobá péči o květiny – udržování mírné vlhkosti substrátu je nejdůležitější; v uzavřeném prostoru vydrží substrát vlhký nejméně 3–4 týdny. Většina sklípkanů dobře prospívá při krmení laboratorním hmyzem – cvrčky, šváby, potemníky a sarančaty, větší druhy občas uvítají i mládě myši nebo potkana. Klikněte pro větší obrázekNěkteré druhy sice dovedou usmrtit a pozřít i dospělou myš, ale je to pro pavouka riskantní a celkově zbytečná exhibice. Mláďatům dáváme hmyz, který je asi poloviční velikosti než pavouk. Při krmení platí důležitá zásada: pokud pavouk kořist neuloví (a zejména tehdy, když má silně zbytnělý zadeček a matné barvy), musíme ji zase odebrat. Pokud by se sklípkan svlékal v přítomnosti cvrčka nebo švába, mohla by se snadno kořist změnit v lovce a měkkého a bezbranného pavouka smrtelně zranit. Potravu pavouk sežvýká, vysaje z ní všechny tekutiny a kuličku rozlámané kutikuly odloží.

Jako všichni členovci se sklípkani svlékají, aby mohli růst, a tuto proceduru podstupují i dospělé samice. Samci po dospělostním svlékání žijí několik měsíců až dva roky a potom umírají, pokud je už dříve neuloví některá ze samic, kterým se dvoří. Mláďata se při vydatném krmení svlékají několikrát za rok, dospělé samice jednou za rok i za delší dobu. Před svlékáním jsou barvy pavouka světlejší a matnější a zadeček bývá silně zaplněn, samotné svlékání probíhá většinou v poloze na zádech.

Autor: Jan Novák

14. Velký papoušek

Kdo vlastně jsou velcí papoušci? Velcí papoušci jsou druhy, které si nejsou příliš podobní, žijí na odlišných kontinentech, dokonce i v různých biotopech, mohou Klikněte pro větší obrázekbýt pestrobarevní i jednobarevní, mohou mít chocholku i nemusí, zkrátka jedná se o druhy, které jsme si pojmenovali „velký papoušek“, protože jsou to papoušci větší velikosti, ale zejména vynikají svou inteligencí. Do této skupiny řadíme největší papoušky, kterými jsou jihoamerické ary s dlouhými ocasními pery, australské kakadu, u kterých převažuje zbarvení bílé nebo černé, druhově pestrou skupinu navzájem podobných amazoňanů nebo vyhlášeného afrického imitátora papouška šedého – žako.

Jsou i další zástupci, ale jejich chov je již náročný a nejsou mezi chovateli příliš rozšířeni, jako je např. novozélandský nestor kea. Zdá se, že chov výše zmíněných papoušků není náročný oproti nestorovi, ale tomu tak vůbec není. Klikněte pro větší obrázekPořízení velkého papouška bychom měli zvážit minimálně stejně tak jako pořízení psa. Velký papoušek jako domácí miláček vyžaduje každý den mnoho času, protože v přírodě žije v hejnu nebo v trvalém páru, a když na sebe vezmeme tuto zodpovědnost spojenou s vlastnictvím papouška, je nutné si předem uvědomit, co chov takového papouška znamená. V první řadě se velcí papoušci dožívají poměrně vysokého věku. Průměrný věk je kolem 35–50 let, ale jsou i případy, kdy se papoušci dožili až 80 let. Když si tedy pořizujeme velkého papouška, musíme počítat s tím, že jej pravděpodobně zdědí naše děti. Ale co tedy takový chov obnáší?

Je nutné si zajistit dostatečně prostornou klec, aby si mohl alespoň roztáhnout křídla a počítat s tím, že budeme papouška pravidelně pouštět ven. Krmivo Klikněte pro větší obrázeka voda jsou samozřejmostí, ale ne všechno našemu papouškovi prospívá. Často si majitelé berou papoušky ke stolu a oni pak ujídají z talíře, což je jistě velkým zdrojem zábavy pro člověka. Víme ale dobře, co takové společné stolování může způsobit našemu papouškovi? Jednoznačně mu zkracujeme život! Papoušci by neměli rozhodně dostávat slané, kořeněné, smažené, pečené atd. I potrava, kterou papoušci dostávají, může být ve větším množství škodlivá. Takové piškoty, vařené vejce, luštěniny, oříšky, tvrdé pečivo, to jsou komponenty, které krmí zkušený chovatel, který zná potřeby svých papoušků chovaných v páru, ale rozhodně by neměly být krmeny domácím mazlíčkům v neomezeném množství. Vždycky je dobré se poradit se zkušeným chovatelem nebo specializovaným veterinářem, který doporučí vhodnou krmnou dávku složenou ze směsi kvalitních zrnin, ovoce a zeleniny, a též je vhodné podávat granulované krmení, které je nutričně vyvážené. Mnohdy je samozřejmě velmi těžké odepřít našemu papouškovi pro nás zdánlivou laskominu, ale musíme si Klikněte pro větší obrázekvždy uvědomit, že mu rozhodně neprospíváme, a když už se hledá veterinář, může být pozdě. Pořízení papouška přímo od chovatele je vlastně tou nejjednodušší cestou, seznámíme se blíže s chovem, poznáme rodiče našeho papouška, zjistíme, čím správně krmit, vezmeme si kontakt na veterináře, který zajišťuje veterinární péči v chovu, a vlastně máme na koho se obrátit, když si nebudeme vědět rady. Je tu i další aspekt, který je velmi důležité zohlednit, máme totiž jistotu, že náš papoušek byl již odchován v evropských podmínkách, a tudíž se nebudeme nepřímo podílet na nelegálním obchodu se zvířaty. Takový pašovaný papoušek může být sice levnější než papoušek od dobrého chovatele, ale investice se nám zcela jistě mnohokrát vrátí v méně častých návštěvách veterináře nebo nutností pořídit jiného papouška, protože…

15. Potravní specialisté

Klikněte pro větší obrázekNejen pro chovatele-labužníky se hodí tato specifická skupina chovanců v našich teráriích, která jde napříč pestrým spektrem plazího světa. Některé, spíše z nedostatku jiných možností, můžeme různými „triky“ přesvědčit, aby přijímali náhradní potravu. Např. v přírodě výhradně „žabožravé“ hady přeučíme na hlodavce tak, že jim potravu „naparfémujeme“ žabím pachem. Se změnou potravních návyků krátkověkých mravencožravých ještěrů typu pouštních Klikněte pro větší obrázekagamek a ropušníků obvykle v první generaci bojujeme. Zato jejich mláďata již nemají problém s přijímáním drobného náhradního hmyzu, počínaje cvrčky přes mladá sarančata a šváby po moučné červy. I většina v přírodě ještěrožravých a zejména hadožravých hadů, jako jsou např. velmi oblíbené korálovky, ochotně přijímá hlodavce, jakoby to byla jejich přirozená kořist. Musíme však mít na paměti, že někteří plazi sice ochotně přejdou na náhradní stravu, ale „zaplatí“ za to horším zdravotním stavem, či si tím úplně nebo částečně zablokují schopnost rozmnožování. Například poměrně dravá podrostová asijská želva Spenglerova, která v přírodě slupne „cokoliv“ pohyblivého v přiměřené velikosti, jestliže je v lidské péči krmena převážně Klikněte pro větší obrázekovocem, klade nedodělaná vejce, ze kterých se líhnou neživotaschopná mláďata. Podobně je na tom i vodní želva šnekožravá. Oproti tomu želva dlaždicovitá má jídelníček složený převážně z hub, ale i mezi těmi si vybírá zejména hlívu ústřičnou, sem tam přikousne i banán či jiný sladký mazlavý plod. Z ještěrů se rozhodně patří jmenovat dracénu krokodýlovitou – která strukturou tělního pokryvu připomíná krokodýla – a jejíž široké a mohutné čelisti slouží jako dokonalý louskáček na hlemýždě. Vášnivé rybáře potěší množství hadů, živících Klikněte pro větší obrázekse rybami, např. užovka maurská, tzv. „vodní“ užovky rodu Thamnophis a Nerodia apod. Toto krmení však v sobě skrývá tu záludnost, že nepodáváme-li přímo živé ryby, musíme zajistit pravidelný přísun vitamínu B. Jeho nedostatek se projevuje silnými svalovými křečemi a může vést až k smrti. Nejen pro chovatele ptačí droboty se hodí vejcožrout, had živící se výhradně ptačími vejci. Nevadí mu vejce neoplozená, což se dá lehce poznat po jejich prosvícení, avšak velmi vážné následky pro něj mohou znamenat vejce zkažená – proto mu předkládáme jen zaručeně čerstvá vejce.

16. Malý papoušek

Klikněte pro větší obrázekSnad každý zná andulku podle jména a většina z nás se s ní někdy setkala, při návštěvě známých, v odchodu se zvířaty nebo z vlastní chovatelské zkušenosti v dětství či dospělosti. A je to tedy vlastně papoušek? Ano, má typické znaky všech druhů ptáků systematicky zařazených do řádu papoušků, kterých je více než 350 druhů. Základními rozpoznávacími znaky papoušků je zahnutá horní čelist zobáku s pohyblivým kloubem, šplhavá noha se dvěma prsty směřujícími dopředu a 2 dozadu a ve většině případů pestrobarevné opeření. V případě andulky se jedná o nejrozšířenějšího papouška v chovu v lidské péči napříč kontinenty. Dnes již existuje cíleným šlechtěním mnoho barevných mutací, takže zájemce o chov si může vybrat téměř jakoukoli barvu, na kterou si vzpomene. Ale samozřejmě není jenom andulka neboli papoušek vlnkovaný a v domácích chovech se vyskytuje celá řada malých a středních papoušků, a to jak v klecích a voliérách zájmových chovatelů, tak i v nejtěsnějším soužití v roli domácího mazlíčka.

Velmi oblíbeným rodem jsou agapornisové, papoušíci z afrického kontinentu, kteří jsou neobyčejní svým pestrým zbavením a čilostí. Při pozorování páru stráví chovatel spoustu času jejich sledováním a určitě se bude výborně bavit a ještě může poodhalit trochu ze soukromého života papoušků. Zmínil-li jsem se o andulce, nemohu opomenout australské papoušky obecně, protože tento vzdálený kontinent je domovem desítek druhů papoušků střední velikosti, kteří zde žijí v tisícihlavých hejnech v otevřené krajině i v blízkosti lidských obydlí. Klikněte pro větší obrázekDruhým nejoblíbenějším papouškem je korela chocholatá, kterou nejlépe charakterizuje úzká chocholka na temeni hlavy. Podobnou chocholkou se pyšní už jen blízcí příbuzní kakaduové, a málo známí a v chovech vzácní papoušci chocholatí z Nové Kaledonie. Korela chocholatá má dobře vyvinutý pohlavní dimorfismus=pohlavní dvojtvárnost, což umožňuje snadno rozpoznat samce a samičku. Zdaleka ne u všech papoušků je možné od sebe snadno rozlišit samce a samičku, a chceme-li se pokusit o chov některého z těchto druhů, je dobré využít moderních metod veterinární medicíny a nechat si stanovit pohlaví papouška analýzou DNA, k čemuž nám postačí kapka krve nebo i vytržené peříčko. Ještě jistější metodou je endoskopické vyšetření, kdy zkušený veterinář uspí papouška a podívá se přímo na pohlavní orgány. Tato metoda se může zdát někomu trochu příliš invazivní a nebezpečná, ale papoušek je do 30 minut po zákroku zase jako „rybička“ a navíc nám veterinář řekne, jestli je papoušek v pořádku i po zdravotní stránce.

Klikněte pro větší obrázekV případě plánovaného chovu v bytě si musíme vždy pečlivě zvážit, jaký druh chceme chovat a jestli je vhodný pro bytové podmínky nebo raději na zahradu do voliéry. Některé australské papoušky – rosely, papoušky nádherné, červenokřídlé, královské je určitě lépe chovat ve voliéře na zahradě. Jsou to druhy, které rádi létají, a naopak jejich výhodou ve středoevropských klimatických podmínkách je, že dobře snáší naši zimu a můžeme je tudíž chovat celoročně venku. Na rozdíl od jihoamerických papoušků rodu Aratinga, kteří vyžadují přes zimu teplo. Mluvíme-li o aratingách, hned nás musí napadnout spojitost papoušci a hluk. Některé druhy jako aratingy nebo alexandři mohou být často velice hluční a v bytových podmínkách se můžeme dostat i do fáze řešení mezisousedských vztahů. Vždyť aratingy chovají domorodí indiáni jako hlídače na okraji vesnic, a ty spolehlivě zahlásí nevítanou návštěvu, ať se jedná o člověka, nebo zvíře. Při volbě druhu papouška je potřeba také zvážit jestli ničí dřevěné konstrukce a budeme muset koupit nebo zhotovit klec či voliéru pevné konstrukce, abychom nebyli nemile překvapeni únikem. O životě a chovu malých a středních papoušků se dají popsat desítky stránek, ale zážitek z četby nikdy nebude srovnatelný s osobní zkušeností, kterou nám přinese chov papouška a jeho pozorování. V případě těchto chovatelsky méně náročných druhů se dá říci směle do toho, ale vždy je potřeba získat před vlastním chovem základní informace o tom či onom druhu.

17. Malí býložraví ještěři

Čukvalu zavalitou i trnotepa skalního bychom mohli označit za „sluneční“ plazy, Klikněte pro větší obrázekneboť tito ještěři jsou opravdoví milovníci horka a slunečních lázní. Přes poměrně vysoké náklady na pořízení, resp. vybavení terária, které spočívá hlavně v zajištění dostatečně silné a výkonné „palby“ žárovek a speciálních lamp s UVB zářením, se přesto těší velké oblibě nejen mezi renomovanými chovateli, ale i jako domácí mazlíčci.

Mnozí lidé chtějí chovat ještěry, ale vadí jim krmení hmyzem nebo dokonce různými hlodavci, byť mrtvými. Oba tito ještěři splňují požadavek na vegetariánství, navíc jsou inteligentní, vysoce ochočitelní, přátelští a denní Klikněte pro větší obrázektvorové. Jsou typickým příkladem konvergence, což znamená, že ačkoliv patří k příbuzensky vzdáleným druhům (čukvala je novosvětský (americký) leguán, zatímco trnorep je starosvětská agama), stejný životní styl v podobných přírodních podmínkách je vytvaroval vzhledově témeř k nerozeznání. Přesto se ve svém způsobu pasivní obrany odlišují, oba sice spoléhají na to, že se tak dokonale vpasírují do puklin, štěrbin a jiných přírodních skulin, ale trnorep se ještě „zazátkuje“ pomocí svého trnitými prstýnky obehnaného ocasu, kdežto Klikněte pro větší obrázekčukvala se pomocí vnitřních vaků nafoukne jako balonek, aby skutečně zůstala „nevyšťouratelnou“. Oba druhy se přes den doslova „vypékají“ na rozpálených kamenech přes 50 °C horkých, v teráriu tuto jejich životní nutnost vyřešíme vyvýšenými místy pod opravdu silnými zářiči a topnými kameny. Jako substrát se nejvíce hodí písek, který by měl být ve vyšší, klidně 10–20cm vrstvě, uspořádaný tak, aby horní plocha byla suchá, kdežto spodní část vždy mokrá. Zvířata přijímají vlhkost i pokožkou, a právě noční styk s vlhkým substrátem je další nezbytnou životní podmínkou. Ke krmení nabízíme v létě různé luční byliny doplněné o květy nejedovatých rostlin, po zbytek roku krmíme klasickou míchanicí (základem je čínské zelí, nahrubo nastrouhaná mrkev, kadeřávek a další zelené lupení, vše promíchané s nastřihaným senem a minerálním přípravkem. Dožívají se dvaceti let.