Historik Jan Boris Uhlíř: Protektorát ani zdaleka neznáme tak, jak bychom měli

Obdobím protektorátu se ve své práci zabýváte dlouhodobě (samozřejmě nejen jím), jak jako historik vnímáte snahu tvůrců Dovolené v Protektorátu přiblížit tento dějinný úsek divákům formou historické reality show?

Od počátku jsem tuto snahu vnímal pozitivně, jako zajímavý nápad. Protektorát ani zdaleka neznáme tak, jak bychom měli – a já vítám každou možnost, která povede ke vzbuzení zájmu o toto klíčové období našich moderních dějin. Realizace reality show, jejímž cílem je přiblížit divákům období let 1939–1945, s sebou přinesla celou řadu netušených, povětšinou provázaných problémů, které historik při svépráci běžně neřeší. O to více si vážím práce celého realizačního týmu i trpělivosti tvůrců v situacích, kdy odborný poradce odmítal kompromisní řešení.

Do jaké míry jsou reálie v Dovolené v Protektorátu věrné skutečnosti a do jaké míry jde o uměleckou licenci a zkratku? Diváci budou zkoumat každý detail…

Při realizaci jsme se snažili o co nejvěrnější pojetí. Věnovali jsme se detailně bankovkám, tisku, vyhláškám, rozhlasovým projevům, přídělům potravin, potravinovým lístkům, stejnokrojům, rasovému zkoumání – zkrátka všemu, s čím se naše rodina mohla a měla v „běžném“ protektorátním životě setkat. Diváci tedy uvidí kopie reálných bankovek, plakátů a vyhlášek, uslyší autentické vysílání protektorátního i zahraničního rozhlasu a budou svědky začerňování nevhodných textů ve školních učebnicích či zatemňování. Maximálně jsme se snažili o docílení autentické atmosféry, včetně např. razie gestapa. Samozřejmě, že určité zkratce se nebylo možno vyhnout.

Jsou ještě v dnešní české společnosti patrné dozvuky období protektorátu? Které to jsou?

Nacistům se podařilo zlikvidovat téměř polovinu špičkové české inteligence. Zmizelo téměř 80 000 Židů, absolutně byla vyhlazena česká cikánská populace, drtivá většina českých Němců skončila v odsunu. Třetí republika neměla s Masarykovým Československem prakticky nic společného. Znárodněním velkých podniků stát deklaroval, že schopní a schopnější budou potrestáni. Morálně zdecimovaný stát, jehož páteř byla nalomena Mnichovem, se trestuhodně a naivně přimknul k velkému bratrovi, ačkoliv z Ruska nikdy nic dobrého nepřišlo. Přehnaná vstřícnost k primitivnímu a bezbožnému bolševismu uvrhla poválečné Československo do dalšího období temna, jehož dozvuky jsou jasně patrné dodnes. Období let 1945/1948–1989 nás fatálně všeobecně poškodilo do té míry, že tento handicap budou vyrovnávat minimálně další dvě generace…

Jakou historickou zkušenost, nebo poznání bychom si jako národ měli z tohoto období uchovat?

Žádná země, která se Třetí říši postavila se zbraní v ruce, nebyla vymazána z mapy. Odpor Poláků v roce 1939 znamenal takové memento, že Moskva si na počátku 80. let minulého století netroufla tento krok zopakovat. Naše přijetí Mnichova naopak přímo vybízelo ke vstupu dalších okupačních armád, k němuž skutečně došlo o pouhých 30 let později. V roce 1938 jsme byli nejlépe vyzbrojeným státem na světě – a své zbraně jsme předali Třetí říši, aby s jejich pomocí porazila Polsko, Dánsko, Norsko, Belgii, Holandsko, Francii, Jugoslávii, Řecko… Nebýt kanálu La Manche, tanky české výroby v německých barvách by se v roce 1940 projížděly po Londýně. Když už jsme nebyli součástí Habsburské monarchie, měli jsme tedy volit takové spojence, kteří nás považovali za partnery, nikoliv za uměle vytvořený stát, o kterém vlastně nikdo nic neví. Být spojencem morálně zcela rozložené Francie a Sovětského svazu rozhodně nebyla žádná výhra.

Ve kterých oblastech jste spolu s tvůrci Dovolené v Protektorátu museli udělat kompromis co do historické věrnosti? A na kterých reáliích jste musel trvat a prosadit si je?

Kompromisů bylo třeba, ačkoliv nikdy ne zásadních. Některé situace bylo třeba řešit v náznacích – jedná se například o ilegální vysílání, útěk příslušníka odboje za hranice, rasové zkoumání či domácí školní vyučování. Problém s chronologií nastal ve chvíli, kdy vedle sebe zůstaly viset např. vyhlášky z roku 1939 a 1941, což bylo v reálu nemožné. Bylo třeba hlídat především chronologii, aby se tisk a vyhlášky neobjevovaly předčasně, aby odpovídala denní doba rozhlasového vysílání, aby nebyla zaměňována jména protektorátních ministrů… Vždy jsem trval na maximální autenticitě (znaky na přilbách četníků, označení vozidla gestapa atp.) i na vlastním reálném vnímání konkrétních situací (mix zvuku). Bylo nutno vyloučit situaci, kdy slyšíme střelbu z automatických zbraní a pak se v záběru vynoří četníci s puškami a zatčeným…

Projekt Dovolená v Protektorátu se zaměřuje na dopad „velkých“ historických událostí na život obyčejných lidí. V čem byla pro Vás tato optika zajímavá?

Domnívám se, že byla jediná možná. Přelomové události, na něž musela naše rodina bezprostředně reagovat, znamenaly vytržení z monotónní šedi běžného pracovního dne a diváky navíc časově orientovaly. Pro mne byla zajímavá interakce s paní režisérkou, která mnohdy zvolila z připraveného materiálu tu část, kterou bych nejméně očekával. Vždy jsme se však bez problémů shodli na použití maxima autentických materiálů a já jsem rád, že zazní např. nejen hlas Edvarda Beneše, ale také Emila Háchy či Emanuela Moravce, s nimiž by se běžný divák prakticky neměl za jiných okolností možnost se seznámit.

Jak se podle Vás popasovala současná rodina s úskalími tehdejší doby?

I když věděli, že jde vlastně o hru, byli si vědomi možnosti jejího ukončení při nedodržení pravidel. Jsem přesvědčen, že se do protektorátního období vžili překvapivě rychle a že jejich reakce se – zvláště ve vypjatých okamžicích – ničím nelišily od reality. Jejich potýkání se s relativně primitivními podmínkami venkovské usedlosti ostatně posoudí divák sám. Podle mého názoru prošli všemi nástrahami překvapivě dobře. Stres z řešení neočekávaných situací se však nepodepsal pouze na nich, ale na celém realizačním štábu, včetně odborných poradců.

Rozhovory