Václav Kopta: „Major Alois Špalek je aparátčík a blb.“

Jak byste charakterizoval postavu, kterou v seriálu Svět pod hlavou hrajete?

Jméno postavy je major Alois Špalek. Je to typický představitel nomenklaturních struktur začátku osmdesátých let minulého století. Je to člověk, který se k policii nedostal pro svoje kvality, ale protože měl dobrý dělnický původ.

Dá se na takové postavě vůbec najít něco, co by měla společného s Vámi?

Aparátčík a blb? Ne! I když ten popis zní jako komická figurka, tak s oběma režiséry jsme domluveni, že ho tak nechceme prvoplánově vykreslovat. Pokud se mezi partou takových lidí vyskytuje, tak to vyplývá z toho, že oni všechno to absurdum mysleli vážně. My to hrajeme úplně vážně, jako kdybychom točili třeba Majora Zemana nebo Okres na severu. Pokud z toho vyplyne nějaká komika, tak bude situační a mrazivá, protože ta doba taková prostě byla.

Co Vás vlastně přesvědčilo přijmout roli v seriálu Svět pod hlavou?

Klikněte pro větší obrázekZ předešlé spolupráce jsem se znal s Markem Najbrtem a věděli jsme o sobě, co jeden od druhého můžeme očekávat. Nemusel jsem procházet ani castingem. Věděli jsme, že tato postava by mi mohla sedět. Ten projekt je výjimečný, je v něm výtečné obsazení. S mnoha herci jsem už pracoval, ale poprvé jsem se potkal s Tomášem Jeřábkem a musím říct, že jsem z něj nadšený. Je to jeden z mála herců, který dokáže zahrát ještě většího blba než já.

Připravoval jste se na roli nějak speciálně?

Jestli myslíte, zda jsem chodil studovat komunismus do nějakého archivu, tak to ne. Bohužel já mám takový archiv v hlavě. Mám spoustu hmatatelných důkazů, jak se režim dokázal vypořádat s lidmi, kteří mu nekonvenovali. Jedním z nich byl můj strýc Petr Kopta, který si odseděl svoje už v padesátých letech a po podpisu Charty 77 strávil zbytek života v maringotce, ač byl vynikajícím překladatelem a básníkem. Vzhledem k tomu, že jsme s mou ženou Simonou podepsali petici Několik vět a oba jsme strávili dlouhé hodiny při výsleších na Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici, tak já si pamatuji i ty týpky, kteří se nás snažili vyplašit.

Zobrazuje seriál minulost autenticky?

Klikněte pro větší obrázekPokud se někdo umí podívat na minulost bez růžových brýlí, tak jsou to právě režiséři Marek Najbrt a Radim Špaček. Vzpomeňme třeba Špačkova Pouta. To je úžasný film, ze kterého mě mrazí ještě dneska. Ve Světě pod hlavou se žádné Pelíšky nekonají, a to nemyslím nijak pejorativně. Je to jiný žánr.

Jak se lišila práce režisérů Marka Najbrta a Radima Špačka?

Pro oba je spojujícím leitmotivem pečlivost a zodpovědnost, se kterou k tomuto projektu přistupují. Myslím, že tím nakazili i hereckou část realizačního týmu. Bez veškerého patosu říkám, že aspoň v našem policejním týmu mezi námi vzniklo velmi silné pouto.

Název je odvozen od písničky Jany Kratochvílové. Vy jste uznávaný textař. Je nějaká píseň z této doby, kterou máte rád?

Klikněte pro větší obrázekPřiznám se, že jsem ten název pochopil, až když jsem viděl hrubý sestřih prvního dílu, kdy hlavní hrdina padá do kómatu a do toho zní V stínu kapradiny. Obecně si ale myslím, že osmdesátky byly v československé hudební produkci dost nešťastná etapa. Navíc já jsem se díky kamarádům z Hanspaulky zajímal už o jižanský rock, nebo naopak z druhé strany jsem hrál s Romanem Holým a Petrem Maláskem, kteří mě přivedli k funku a k nové vlně.

Hlavní hrdina se v ději vrací o třicet let zpátky. Lákal by Vás takový návrat?

Návrat určitě ne, ale chtěl bych nahlédnout s platnou zpáteční jízdenkou na jedno odpoledne na Barrandovské terasy v roce 1933, v době, kdy vše bylo zalito sluncem, dámy zkracovaly sukně a na Barrandově točila Adina Mandlová s Oldřichem Novým a Hugo Haas se připravoval režírovat. Do osmdesátek bych se nechtěl vrátit ani na to odpoledne, to říkám zcela upřímně. Jsem rád, že to je pryč.