Režisér Ján Sebechlebský: Svoboda je, když bez tragických následků můžete říct ne
Jak jste se dostal k námětu filmu, četl jste knihu Jiřího Stránského?
Oslovil mě Jiří Stránský. S jeho dcerou Klárou Formanovou píšeme scénář k filmu o politické vězenkyni Julii Hruškové a on nám dělá konzultanta. Taky se mu líbil dramatický seriál z prostředí azylového domu pro týrané ženy a děti Tajné životy, který jsem natočil pro RTVS. Jiří Stránský usoudil, že jsem pro jeho rodinný příběh asi vhodný kandidát. Knihu jsem si samozřejmě přečetl. Novela Balada o pilotovi mě zaujala reflexí doby těsně po druhé světové válce, ale taky dramatickou dějovou i vztahovou linkou. Taky jsem měl tu čest, že jsem točil pro cyklus GEN portrét o stíhacím pilotovi RAF, generálovi Františku Fajtlovi, a téma mi bylo blízké.
Jaké pro Vás bylo z jeho scénáře a knihy vycházet? Byl to spíše můstek, nebo přímo adaptace?
Balada o pilotovi obsahuje několik rovin. V literární novele se minulost střídá s přítomnosti, popisují se myšlenkové pochody postav, slova probouzí čtenářovu představivost. My jsme museli vytvořit zážitek pro diváka a na to slova samotná nestačí. Na rozdíl od literatury se film odehrává v toku času a není možno si v něm „listovat“.
Rozhodli jsme se, že budeme film vyprávět tak, aby se odehrával v co nejvíce v situacích a divák se tak mohl vžít do cítění a myšlení postav. Taky jsme si dali omezení, že nechceme používat retrospektivy a mnoho vysvětlujících slov. Zredukovali jsme počet postav. Balady byly původně lidové písně, a tak film začíná předehrou jako v opeře: Noční mlhou zahalenou oblohou letadlo Junkers 52 s cestujícími na palubě zápasí o své přežití…
Jak vypadala Vaše spolupráce s Jiřím Stránským?
Intenzivně. Nikdy předtím jsem nezažil tak činorodého, inspirujícího a neúnavného tvůrce. Spolupráce vypadala tak, že jsme se dohodli, které důležité situace z novely zachováme nebo vypustíme a které musíme nově vytvořit. Nahodili jsme si obrazy společně a pak přepisovali a přepisovali. Velikou výhodou bylo to, že Jiří Stránský tu dobu zažil, a já jsem se stále ptal, jak to tehdy bylo. Některé motivy z jeho vzpomínek jsme pak použili hlavně v situacích s Pavlíkem a Lidkou. Scéna Vánoc je hodně inspirována jeho vzpomínkami z dětství.
Film vycházel ze skutečných událostí a příběhu tchána Jiřího Stránského. Dostal jste se k archivům, deníkům nebo k jeho příbuzným?
Vzácným pro mne bylo osobní setkání se synem Karla Balíka, ve filmu se jmenuje Pavlík. Žije v Kanadě a do Čech nejezdí často. Tátův pilotní průkaz pořád nosí ve své peněžence. Když jeho táta odešel do války, bylo mu teprve pár měsíců. Když se po šesti letech táta vrátil, tak ho samozřejmě nepoznal. Ve filmu se mu představuje. Měl jsem k dispozici obrazový i písemný rodinný archív z té doby. Závěť, kterou Karla ve filmu najde a čte, je kopie skutečné závěti Karla Balíka a slova, která slyšíme, jsou citace z ní.
Většina filmů o letcích RAF se zabývá buď jejich působením za války, anebo naopak jejich nespravedlivým osudem po roce 1948. Váš příběh se odehrává mezi těmito roky, čím je pro Vás toto období důležité?
Bylo to období euforie z vítězství nad krutým nepřítelem, kdy se zároveň z Československa plíživě stávala kolonie Sovětského svazu. Stačí, když se podíváme na filmové týdeníky z té doby. Lidi byli unavení z války, a proto si to neuvědomovali. Mysleli, že válka skončila. Sovětská tajná služba unášela československé občany ruské národnosti a prezident Beneš neprotestoval. Naopak jim vycházel vstříc. Letci RAF, kteří byli po napadení Polska internováni v gulazích, věděli, jakých zvěrstev jsou Sověti schopní, proto byli pro ně ohrožením. A to je i příběh našeho letce Emila Malíka.
Jaké je podle Vás nejdůležitější téma nebo poselství Balady o pilotovi?
Emila politika nezajímala. Stal se vojákem z nutnosti. Odmítl spolupráci se sovětskou NKVD a stálo ho to život. Svoboda je, když bez tragických následků můžete říct ne.
Jaký podle Vás Emil Malík byl?
Před válkou byl slavným civilním pilotem, nalétal milion kilometrů. Uprchl do Polska, kde bojoval proti Němcům, ale Sověti ho zajali a zavřeli do gulagu. Po napadení Sovětského svazu Němci si ho našla NKVD a požadovala, aby jim zakreslil do leteckých map všechna evropská letiště. Udělal to, protože v tu chvíli měli společného nepřítele, nacisty. NKVD to brala jako příslib budoucí spolupráce. Z gulagů československé zajatce vysvobodil až generál Píka. Stalin dal podmínku, že cizí letci nesmějí zůstat na sovětském území. Lodí kolem Afriky se letci doplavili do Anglie. Emil Malík létal u RAF Transport Command, převážel letadla z Kanady, létal s vojenskými spojeneckými špičkami, vezl Churchilla na Jaltskou konferenci, Beneše do Moskvy za Stalinem k podpisu spojenecké smlouvy. Emil se nejlépe cítil, když seděl v letadle a létal. Neměl rád zbytečné řeči. Miloval svou vlast, rybolov, ženy a svou rodinu.
Kromě historických a politických kontextů je v příběhu důležitá linka vztahu Emila a Karly Malíkových, jak jej vnímáte?
Šest válečných let se na jejich vztahu hluboko podepíše. Karla svému muži zazlívá jeho rozhodnutí odejít do zahraničního odboje a ještě víc ji raní jeho předválečné nevěry, o nichž se v lágru od manželek jeho kolegů dozví. Emil by se rád vrátil k normálnímu mírovému životu, ale ne za každou cenu. Je to někdy až nepochopitelný vztah dvou protikladných osobností. Oba se snaží manželskou krizi překonat a postupně se jim to i daří, ale jejich vztah je velice křehký.
Do těchto klíčových rolí jste obsadil Davida Švehlíka a Lucii Žáčkovou. Proč?
Protože se k sobě hodili. Oba jsou výborní herci. David a Lucie se na role pečlivě připravovali a spolupráce s nimi je radost. To se týká všech herců, kteří v Baladě účinkují.
Příběh se odehrává v poválečné Praze. Jak těžké je v dnešním městě najít vhodné lokace?
Je to velice náročné, protože většina budov je zrekonstruovaná a obsahuje prvky současnosti. Na televizní film není tolik peněz a času, aby se mohly udělat potřebné stavební úpravy nebo abyste mohli zastavit dopravu.
Co je vůbec pro režiséra nejtěžší při práci na historickém filmu?
Nejtěžší je vytvoření uvěřitelné iluze světa, ve kterém se příběh odehrává. K tomu si musíte nastudovat mnoho historických materiálů, ale taky najít klíč, jak to převést do audiovizuální současné podoby. Najít míru stylizace ve všem.
Hudbu k filmu složil Jan Maxián. Jakou roli pro Vás hudba ve filmu hraje?
S Janem Maxiánem spolupracuji často a velice rád. Nechtěli jsme, aby balada – tragický to žánr – byla hudebně truchlohra od začátku až do konce. Chtěli jsme, aby to mělo vůni, vášeň a cit. Pro mne jsou ve filmu taky ruchy, včetně ticha a hudba slov. Hlášení z rozhlasu, křik prodavače na tržišti nebo rachot leteckých motorů obsahují tempo, rytmus i melodii.
Film Balada o pilotovi se řadí k projektům reflektujícím osmičková výročí. Proč bychom si podle Vás měli takové příběhy připomínat a čím by pro nás měl být příběh Emila Malíka mementem?
Každý den si alespoň na chvíli vzpomenout, že svoboda a mír v současnosti nejsou samozřejmost.
Co myslíte, že by v takových dobových filmech mělo být akcentováno – historická přesnost, nebo efekt podpořený uměleckou licencí?
Myslím, že na prvním místě je příběh, který musí zaujmout, oslovit diváka nějakou novou zkušeností, které bude věřit. Bez této podmínky historická přesnost nebo umělecká licence film nezachrání. Když příběh funguje, cesta už se většinou najde.