Olga Sommerová: „Matky jsou jako lvice“

Co bylo motivací, hlavním impulsem, proč jste si toto téma vybrala k natáčení?

Jsem svědkyní soudních peripetií, časté ignorance sociálních pracovnic a zoufalé finanční a psychické situace svých mladých přítelkyň, které žijí na hranici životního minima, neustále ve stresu, jestli budou mít příští měsíc na zaplacení nájmu či na jídlo pro děti. Připadá mi absurdní, že v naší blahobytné společnosti jsou děti, (statisticky jich žije 400 tisíc v neúplných rodinách), vystaveny chudobě, kdy například matka nemá na kroužky, na jejich sportovní, intelektuální a umělecké rozvíjení, jinými slovy těmto dětem je zapovězeno přispět svými talenty k budoucí kvalitě národa. Ty ženy vaří z ničeho – brambory, kolínka, omáčky. Matky jsou lvice a svá mláďata chrání, ony si nějak poradí, počítají každou korunu, šetří tak, že si to vůbec nedovedeme představit, ale ten stres poznamenává celou rodinu. A v čem je jádro problému? V tom, že soudy za přispění policie a zákonodárců nejsou schopny donutit krkavčí otce k tomu, aby plnili svou zákonnou povinnost. Přitom alimenty, určené soudem jsou směšné – jeden, dva, tři tisíce měsíčně. Ty matky lvice si naberou tři práce, zatímco tatínkové nejsou schopni zaplatit dva tisíce měsíčně? A pokud jsou občas odsouzeni, stejně nenastoupí do vězení, a když ano, tak děti stejně nedostanou peníze na živobytí. Bezmocnost státu je alarmující!

Ve Vašem filmu vypráví své příběhy devět matek a jeden otec samoživitel…

Devět matek a jeden otec – to odpovídá statistickému údaji o procentuálním počtu žen a mužů, kteří se sami starají o své děti. Roman má čtyři děti, takže je hrdinou par excellence, protože výchovu svých dětí zvládá s bravurou. Jenomže v jeho výpovědi se zračí zoufalství z postoje státu, tedy sociálních úřadů, které mu přidělují almužnu, a on dennodenně bojuje s dětmi o přežití.

Jak jste své hrdinky vybírala, a nestyděly se o své situaci otevřeně mluvit na kameru?

Když jsem dala na facebook výzvu, aby se mi ozvaly samoživitelky, byla jsem zahlcená jejich dopisy. Jak by se mohly stydět, když jsou plny zoufalství ze starostí o své děti a rozhořčení nad nespravedlností státu, který pardonuje nezodpovědné otce, a je lhostejný k dětem, které jsou budoucností národa?

Dokument Šmejdi u nás nedávno dokázal zahýbat příslušnou legislativou. Mohly by podobně zafungovat i Samoživy? Co podle Vás může nebo má dokument měnit?

My dokumentaristé jsme daleci toho, abychom věřili, že naše filmy mohou změnit svět. Ale svoji práci děláme proto, že chceme přinést zprávu, že chceme vyvolat společenskou diskusi, že chceme zasáhnout alespoň některá srdce svých diváků. A já si přeju pohnout našimi zákonodárci, pro které máme připravena DVD tohoto filmu, aby se jeho prostřednictvím dostali přímo do rodin, o jejichž všednodenní a emocionálně zoufalé situaci nemají tušení. Abych pravdu řekla, moc nevěřím tomu, že vezmou to kovové kolečko, vsunou ho do přehrávače a budou hodinu sledovat, jak se v této zemi daří samoživitelkám a jejich dětem, přestože by to bylo jistě zajímavější, než jen pročítat zákon o zálohovém výživném. Navzdory všemu ale věřím, že tentokrát se zákon podaří prosadit, i když v roce 2001, 2005, 2007 nebyl přijat. Žádný strom neroste do nebe. A žádná nespravedlnost nemůže mít věčné trvání.