Samota jako umění (2002)

Známé fejetony Ludvíka Vaculíka inspirovaly režiséra Břetislava Rychlíka k jejich ztvárnění v televizní podobě.

Cyklus, v hlavní roli s dnes už klasikem české literatury, pokračuje autorovým příspěvkem z 20. června 1994 nazvaným Nad jezerem škaredě hrát.

Autor se v něm zamýšlí nad tezí: „Samota jako umění“.

Až se odsud vrátím, sotva ještě budu mít někdy možnost být rád sám. Už se teď lépe nepoznám a nezdokonalím. Měl jsem v životě několik dobrých samot, jež mě domluvou a dobrou vůlí pobídly k něčemu dobrému, či dokonce správnému. Oproti psychologům já totiž myslím, že člověk se vůči lidem a lidstvu nejvíc zosobní, když je dost sám. Uznávám však i názor opačný, ten správný, dobrý pro jiné lidi – že ve styku s lidmi se člověk správně zváží a vřadí se do společnosti užitečně. Tak to se mi nelíbí, protože stykem s lidmi člověk pořád od něčeho upouští a upravuje se, aby se zalíbil nebo uplatnil, čekaje uznání.

Myslím, že sotva kdo má osobě představu nízkou a hodnou zavržení. S plánem a programem své osobnosti jde člověk mezi lidi většinou už ztroskotané, nebo od základu dávno horší. Všechno je proti němu, musí se držet. Ustupuje jen dobrému důvodu nebo dobrému člověku.

Jedna užitečná věc ze samoty – pracuj a dělej všechno jak za odměnu, jakou by sis sám udělil, nečekej však od nikoho žádnou, a všechno, co dostaneš, mile tě překvapí. Také musíš dát pozor, abys odměnu postřehl a poznal, může přicházet v nezvyklé a nečekané podobě a úplně odjinud, jak se tady právě děje mně.

Samota má svůj chod a řád, který je třeba postřehnout a podřídit se mu. Například – smutek přijmi a nechej ho působit. Nemůžeš-li usnout, nedři se s tím. Běž něco dělat nebo jdi do tmy. Poddaně a oddaně. Ven choď za každého počasí, protože dobré je každé. Když tě přepadnou výčitky svědomí, pober je do poslední smeti, čímž se vyzpovídáš alespoň sobě. A že jsi si neuložil trest, to nějak velice nevadí.

Však už víš co, do samoty si má člověk vzít určité pomůcky a nářadí. Například gumáky nebo gramatiku. Nebo nic, ani co potřebuje. Je to příležitost zkusit dělat něco, co ještě nedělal – kreslit, vyřezávat, studovat hřbitovní kulturu kraje.

Vím, co mi namítnete, že prosazuji individualistickou morálku proti společenské. Tuto vaši soudružskou námitku znám od svého vstupu do KSČ. Proti tomu já myslím takto: V člověku jsou sklony dobré i zlé, on si v nezávislosti od sebe přeje dobré, a je to společnost, k níž musí zpravidla klesnout. Vždyť to, čemu se říká společenská morálka, je havarijní stupeň, na němž se lidé zarazili na svém pádu. A pořád se snaží prorazit si v mravní zídce cestičky směrem dolů, ne nahoru. Kdo razí nahoru je většinou směšný, marný a společensky většinou neúspěšný.

Ne, společnost vás nepovzbudí k dobru, jen samota. Moje umění samoty však bohužel klesá. Ne, že bych ji neunesl, ale zdá se mi tak dobrá, že je mi líto být v ní sám. Chci z ní dát něco i svým lidem, promýšlím a črtám si rozvrh, kdy budu s kým sám. Například teď jsem prošel temnou pustou cestou tady u jezera Stammbergského, pod mocnými stromy nevídané výšky i obvodu kmene. Ty buky, duby, javory viděly několik Ludvíků Bavorských, teď vidí mne… a nic.

Náhle jsem vyšel na louku končící v jezeře, nad ní se lámou šedé hory. Chtěl jsem se otočit a vrátit. Ne, toto mně samotnému už nepatří. A nač je mi to už tak pozdě. Chtělo se mi vrátit pro někoho, kdo to má vidět včas. Ty zdejší stromy jsou mohutné, četné a tak vlivné, že si dělají vlastní podnebí. Proč u nás stromy tak živoří? Ty staré mocné stromy odsouvají všechny drobné příhody posledních dějin, překračují staletí.

Jsem tu několik týdnu. Nevím, co se děje u nás a nechybí mi to. Co se děje v této zemi se mě osobně moc netýká. Tak žiju v území a čase nikoho, to je zajímavý stav. Je to také významný příspěvek k samotě. Když vyjdete ze svého bytu a domu, začínáte být tělesně sami. Když vyjdete z obce ven do polí, začínáte být sami i duševně. Vyjdete však i z událostí a z obvyklých dějů, a odtrháváte se směrem k vesmíru a jeho věčnosti.

Když jsem se sem vypravoval, čekal jsem od své samoty víc. Čekal jsem také, že se vyberu ze sebe, že do svých myšlenek a pocitů vpustím to, co normálně odstrkávám – ať dobré či horší. Ne, nedošlo na to, jsem už moc socializován. Začínám moc dělat kompromisy. Například jsem si mínil vzít sem housle, jež celý život byly mým nářadím v samotách. Udělal jsem však jednu chybu – natočil jsem si na magnetofon, jak hraji a poslechl si to. Ne, já nehraju, jak si myslím, že hraju. Nechal jsem housle doma a cítím to jako zradu. Kdy budeme spolu zase samy, šeptají si doma housle?

Tak jsem od sebe sebekriticky, podle měřítek společností, odloučil část svého vědomí, ale i část svého úkolu a programu. Ani německý zpěvník mi tu bez houslí neříká tolik, kolik v něm je. Kdyby to šlo se mnou takto dál, nebyl bych 100% ten, kdo jsem, nýbrž jen několikaprocentně kdosi, kým mne chce mít společnost. To je dalekosáhle varovné.

Stopáž9 minut
Rok výroby 2003
 ST 4:3
ŽánrDokument