Fejeton o nezájmu většiny národa i médií o lidové kulturní dědictví (2002)

Taková hloupost nenapadne nikoho, že by architektura byla zájmem jen stavitelů, malířství věcí malířů, hudba hudebníků. Naproti tomu lidové umění hudby, zpěvu, tance a krojů se v zaběhnutém předsudku považuje často za věc staromilců, etnografů, souboráků.

Většina džínové generace cítí k folklóru až opovržení a v koleji jejího nevychovaného vkusu jede servisní personál rozhlasový a televizní. Ve vysílání se nikdy neobjeví lidová hudba souřadně jako jeden z hudebních směrů a žánrů, vždycky jenom ve zvláštním chlívku – pozor, folklór!

Stane se, že se člověk zúčastní události, jež má sice veliký, ale ohraničený význam. Vedle něj však pozná jev širší a vážnější. Tak při oslavách 100. výročí národopisné výstavy českoslovanské, jež se konaly v Praze na Žofíně od 13. do 19. května 1995, jsem večer propadal chvílemi názoru až katastrofickému. Pocit degenerace pražských Čechů. Nebo Čechů vůbec? Oni se opravdu připravují rozplynout?

Já sám si s výrazem folklór neumím poradit, přijímám ho jako označení nauky o lidovém umění, odmítám ho však jako název pro něj. Ano, to slovo je zatíženo kulturní politikou komunismu, jež si na lidovém umění dělala alibi i ve svých zločinech. Přesto se divím nedovtipnosti lidí, kteří folklór považují za výpěstek toho režimu. Pro lidové umělce byla tehdejší státní podpora někdy spíš hanbou. Kompromitovala je, berouc jim lstivě nevinu, s níž zpívali, hráli a tančili jak před 100 lety. A budou to dělat dál. Za komunismu se přece propagovalo i jídlo. Komunismus padl, a přece jíte dál.

Národopisná výstava československá v roce 1895 rozprostřela před užaslými návštěvníky celé území lidové kultury v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v rozmanitosti, kterou předtím neznali ani všichni ti, co ji připravovali. Byl to jeden z činů národního sebevědomí.

Právě nezájem kulturních zpravodajů o tuto letošní stoletou povodeň lidové kultury byl mírou jejich úpadku. U stoleté vody byla by televize denně s několika zpravodajskými kamerami. V sále na Žofíně neměla jedinou. Hmotné umění, jako právě architektura, má existenci pojištěnu svou hmotou. Nepřijdete-li dnes, přijdete zítra. Umění, které a jaké se v tom květnovém týdnu ukázalo na Žofíně, to byl chrám pro ty, kdo byly pro jeho vztyčování, a je zas pryč. Zedníci si ho roznesli domů, kde mají své kaple. Jako se některé poklady otvírají na Velký pátek, tento se otevře zase za 100 roků.

A vy, zpravodajové novin a časopisů, kteří sledujete kulturní efemeridy pro vědomí týdne, dne a roku, poznáte vy, co má cenu 100 let? Musím však říct, že pro člověka, jenž by žofínské dění sledoval každý večer, byl by to zážitek skoro nesnesitelný. Jak pohled do propasti, kterou s úlekem uvidíte před svýma nohama, když se roztrhne mlha všednosti, a vy poznáváte, jak velice jste sešli z cesty.

Má-li průměrně citlivý otrlec zbytek instinktu, tedy v něm funguje účelně. Vede ho dál od každého vjemu, jež by mu rozryl vědomí. Ve společenských scénách a písních, které předvedly skupiny všech regionů, se jak v rodovém zákoně připomnělo, co je láska, svatba, rodina, dobrá práce i radost, ale také z čeho jsme pořád živi, že nikoliv z benzínových pump.

Slovenský pořad dal Čechovi zvláštní ránu. Na výstavě před sto lety vyjadřovalo vystoupení Slováků programovou touhu po spojení. Letos obnažilo krutý čin rozloučení. Členové některých skupin byli vnuky lidí, kteří tu účinkovali před 100 lety. Když se loučili, řekli, že za 100 let se tu sejdou prostřednictvím svých vnuků zas. To už budou Češi chatrnější kostry, rozleptaní a rozmazaní v Evropě. Ale náš sál bude zas plný.

Stopáž9 minut
Rok výroby 2003
 ST 4:3
ŽánrDokument