Fejeton o kavárně Slavia (2002)

Co jsem pro toto jaro mohl udělat, udělal jsem - dal se ostříhat a šel si sednout do Slavie. Ale z barevných kloboučků, co se pohupovaly venku, nepodpořil mě žádný. Pravda, neseděl jsem na nejlepším místě, u okna k nábřeží. Tam seděl mladý strážník. Měl, na rozdíl ode mě, svěží černý knír, u pasu mladičkou pistolku v pouzdře sněženkové barvy, a zatímco sypal cukr na svého hustě vršeného turka, jeho čepice barvy sasanek pozorovala z okenní desky mostní křižovatku, na níž přeskakovala tři státem uznaná světla.

Posadil jsem se opodál a uvažoval: mám toto označit za příznak rozporu policejní moci? Strážník opouští stanoviště a docela zamyšleně míchá si kávu, či za důkaz jejího úplného vžití - poslušnost na ulici stačí udržet jeho čepice za sklem kavárny? Obě téze možno rozvést, ale vliv na chod křižovatky měly by jak sezónní úvahy o vzhledu jakéhosi Gorbačova na chod Kremlu. Ty kloboučky kulatě červené a zelené, či ploše bílé a žluté jsou půvabné. I některé obličejíky pod nimi, také letošní, nové a nevýznamné.

Bohužel nic z toho by svým nynějším zrakem neviděl profesor Černý, i kdyby seděl u Kolářova stolu, kdyby nezlikvidovaného při nedávné opravě kavárny. Ba ani Kolář to neuvidí, protože pochybuju, že by se pražská jarní móda dostala tak rychle do Paříže. Apropo, co říká Paříž o novém muži v Kremlu? A protože Paříž je to samé co Limanité, požádejme číšníka o ten světový list. Ne, cizí noviny my nedostáváme, kroutí hlavou. Ale mívali jste, divím se. Vždyť profesor Černý v nich někdy hygienicky listoval! Lituju, říká číšník, já jsem tu od adaptace, neznám žádné zdejší osobnosti. Snad pan vrchní ví více, třepl ubrouskem po stole a šel mi pro dvě deci rulandského. A já si zatím prohlížím přelud na stěně proti mně.

Strážník platí černou kávu, bere bílou čepici a za dvě minuty stojí u přepínače světel na mostě. Vidím stromoví bez listí na ostrově, horu Petřín, bez raket možná, a v dalším rámu obrázek Hradčan. Za svého venkovanského dětství bral jsem je za symbol svobodné naší republiky. Tu jsou v pravé podobě - nejen bez zoubkování, ale i bez ceny v haléřích, bez sluneční aury a bez přetisku, jaký by jim už 40 let patřil.

Pardon, ozve se nade mnou, kolega říkal, že vás zajímá zdejší kulturní společnost. Bohužel to snad je minulost. Sem přijde sotvakdo třeba od naproti. Oni mají teď v divadle svůj klub. Ano, já vám rozumím, pokrčil rameny a zaznamenav odkudsi signál k placení odcházeje dodal: To víte, něco se ztrácí, a něco zas vzniká v životě. Historická kavárna. Ten číšník z přeludu obsluhoval možná Rilka, Wolker tu musel potkat Teiga, Vančura Olbrachta, Seifert tu, když chtěl, našel Nezvala, Smetana, ten Bedřich, měl tu dokonce partu do karet. Já tu ze své generace narazím na někoho jen náhodou, a z mladší nikoho už neznám. Například kdo jsi ty - mladičká tlustice v háčkovaném bílém plédu, jež mám zakrýt, jak ti brada splývá s břichem v černé sukni šité zlatým dvojstehem? A kým chce se zdát a čím proboha bude tvůj přítel asi dvacetiletý, jenž si dekoračně čte v knize a rukou, v níž drží tlustý doutník, mne si hned čelo, hned týl, vědomě rád rozsýpá kolem sebe popel, velikolepě přesouvá živé rysy svého obličeje, minutu hledí v knihu, vteřinu na panorama venku, a své společnici na všechno, co drobně chvilkama propoví, roztržitě říká: No no, to já vím, to znám.

Zaujat tímto, nevnímal jsem rovnoměrný drkot hovoru za mnou, až teď mě upoutá věta: A ona ta Herta König, to byla velmi známá literární dáma. Taková Braunerová německá, byla to moc milá frajle. Ona ho měla ráda a on byl ženatý, vykládá holohlavý mužík červených líček, kdežto kostnatý mlčoch mu jen přikyvuje a v rukou občas obrátí nějakou knihu, rád by si už asi četl. Zahlédnu její název - Die böhmischen Länder. Vidím, že bych tu musel vysedávat časté půldny, aby má pozorování měla pevnou váhu. Už za ty dvě hodiny se společnost kolem mne proměnila. Číšník právě odklízí pouzdro od doutníku štědře pohozené na stole, k němuž teď sedl mladý muž a dívka. Mlčí oba, dívají se na řeku, na Petřín a na obdivuhodné, trpělivé Hradčany. U kulatého stolu sedí v šeru muž, má motýlka a škrobené kalhoty, klobouk odhodil před sebe na stůl, hledí jako nevidomě, zdá se smutně podnapilý a jeho bradka je rozcuchána. Ze světlého pozadí roku 1900 hledí sem číšník v rozpačitém postoji. Na stůl před mužem usedl zelenavý přelud ženy, nahý jako ona, hmotná v rukou, tu však průzračná, takže je skrz ní vidět věšák s pláštěm a celou všednost toho, co muže přivedlo sem.

Ten tzv. Kolářův stůl, praví Zdeněk Urbánek na zavolanou, to byl původně stůl Černého. Ten kdyby obráceně položili na gramofon, ten by povídal - jak třeba Lhoták drží roztažené noviny, to právě umřel Stalin, a tamhle, ukáže na stěnu s přeludem, visel portrét Gottwalda. A tam přes šířku stránky byla fotka Ústředního výboru. Tenkrát nosili všichni ještě ty strohé uniformy a Lhoták povídá: Tady píšou Ústřední výbor, ale já bych to nazval spíš „výstřední úbor“. Za pár, doslova dní, tam už pokyne k přeludu visel Zápotocký. Na obraze osvětleném teď měkkým jasem odraženým z Vltavy zajímá mě záhada. Co myslíš, pravím, snaží se ten muž ten přelud přivolat a zadržet, či spíš před ním utíká a on ho pronásleduje? Zdeněk praví: No, ono nejspíš to bude tak, jak to bývá, že to nerozeznáš.

Stopáž9 minut
Rok výroby 2003
 ST 4:3
ŽánrDokument