Rozhovor s producenty filmu – Richardem Němcem a Petrem Plewkou

Proč jste se rozhodli realizovat Cestu vzhůru, co bylo hlavním impulzem?

Richard Němec: S nápadem realizovat film Cesta vzhůru mě oslovil Petr Plewka. Okamžitě mě nakazilo jeho nadšení. Již z toho, co jsem o Radkovi věděl, bylo jasné, že je to zajímavý člověk, výrazná osobnost s velkým charismatem a zároveň, že jeho životní příběh nabízí drama. V žádném případě jsme neplánovali točit tzv. expediční nebo outdoorový film, které mají svá specifika. Naším záměrem bylo přivést na film o horolezci i diváka, který o horolezectví a lásce k horám nic neví, nerozumí jim, ale třeba se to snaží pochopit.

Jaké jsou počátky vzniku tohoto projektu z pohledu producentů?

Petr Plewka: O Radkovi jsem věděl díky mojí ženě, ale nikdy jsem neměl příležitost k osobnímu setkání, natož k myšlence na dokument. Inspirace přišla za jízdy po hradecké dálnici… V tu dobu byly v kinech snad tři dokumenty a já míjel big boardy, ze kterých na mně koukali jejich hrdinové, z nichž nejvíc vynikal potlučený Váňa. Moje žena měla zrovna na telefonu Radka a tak se mi to nějak spojilo v hlavě a najednou tam na mě koukal místo Váni Radek. Vlastně si teď uvědomuju, že byl ten výjev docela podobný s naším filmovým plakátem. Byla to prostě lákavá představa. Pak mě ještě celou jízdu žena přesvědčovala, ať do toho jdu. Zavolal jsem Richarda Němce, o kterém jsem věděl, že miluje hory a produkuje skvělé dokumenty. Od začátku nám bylo jasné, že to nebude jednoduché. Tušili jsme za tím neopakovatelné dobrodružství, to nás lákalo i přes množství komplikací, které jsme si také uvědomovali. Vlastně každého, kdo do projektu v průběhu naskakoval.

Richard Němec Richard Němec: Počátky byly dlouhé a těžké. Bylo kolem nás hodně nadšených lidí, ale problém byly, jak už to bývá finance. Částečně to je i tím, že film o sportovci někteří lidé nevnímají jako velké umění, ale jako něco mezi přenosem hokeje a medailonky sportovců vysílané o jeho přestávkách. Navíc se Radkovi díky zdravotním komplikacím několikrát odsunul odjezd na expedici a tím i nám natáčení. V tu chvíli bylo opravdu obtížné přesvědčovat zejména komerční partnery bez jejichž přispění by film nevznikl. Vážíme si jich, že zůstali u Radka a následně někteří pomohli i vzniku filmu.

Radek Jaroš je introvertní osobnost, jak náročné bylo dokumentovat jeho život a jaká byla první reakce na chystaný film?

Petr Plewka: Jeho první reakce? Přes telefon. „Tak jo. V pondělí jsem v Praze, můžeme se potkat“. Radek už byl v té době mediálně velmi zdatný. Celý svůj život je zvyklý přijímat mnohem větší výzvy.

Richard Němec: Nevím, jestli je Radek introvert, se svým okolím umí komunikovat velmi zdatně, na expedici byl přirozeným šéfem, který vše řídil. Na média je zvyklý a umí s nimi vycházet. V tom je ale právě úskalí. Na Radka namíříte kameru, a on má okamžitě mediální reflex, který je možná dobrý pro televizní debatu, ale u dokumentu je to spíše na obtíž. Dlouho jsme na tom pracovali jak my, tak režisér David. Chtělo to jistou dávku trpělivosti, ale i tak si to své největší soukromí nechal pro sebe. Velkou výhodou v tomto bylo natáčení přímo na vrcholcích hor bez naší účasti. Pokud tedy na to chlapci měli sílu a energii, natáčeli nám naprosto unikátní a autentické záběry. Shodli jsme se i s horolezci, když film zhlédli, že neznají žádný film, kde by byl takto autenticky zachycen výstup a hlavně atmosféra mezi lezci. V tom je film unikátní.

Snímek vznikal tři roky, strávili jste s Radkem Jarošem hodně dnů, v čem Vás jeho osobnost inspiruje?

Cesta vzhůru Richard Němec: Radek mě osobně inspiruje svojí vůlí a tahem na branku, cestou vzhůru až na vrchol. Někdo může namítat, že tím trpí jeho okolí, ale na druhé straně není velkých výsledků, pokud by s tím nesouviseli oběti. Nikdo přeci nečeká, že dosáhne nějakého opravdu vysokého cíle zadarmo. Pak mne také zaujala jeho chování v horách. V místech, kde má většina lidí problémy, a to i horolezců, on se pohybuje jako doma. Hory mám rád a tohle obdivuji.

Byl jste s Radkem Jarošem a celým štábem na K2, jak tento unikátní výstup probíhal Vašima očima?

Richard Němec: Je velká pravda, že jsme měli obrovské štěstí na počasí. Prý nejlepší za dvacet let. Během loňského léta na K2 zahynul pouze jediný horolezec Španěl Miguel, který sestupoval s Miskou z vrcholu. Navíc celá expedice byla skvěle zorganizovaná, Radek ve formě, kluci sehraní, vše klapalo jak dobře namazaný strojek s jasným cílem. Celý ten podnik včetně pobytu a cestování po nestabilním Pákistánu je dost velké riziko, takže jsem rád, že vše dobře dopadlo. Pokusili jsme se zachytit výstup na K2 v roce 2014, kdy tam přijela sehraná parta a jak bylo řečeno, měla kliku na počasí.

Radka Jaroše doprovází na jeho expedicích jeho horolezečtí přátelé Miska a Tráva, jakou roli sehráli oni dva v dokumentu?

Richard Němec: Radek je hlavním hrdinou filmu, o něm se točí. Nicméně velká část se odehrává právě na expedici K2 a tam se ze všech chlapců stává takový zajímavý mechanismus. Vědí, že spolu musí spolupracovat, jsou na sobě závislí. Je to zvláštní vztah, který někteří dokonce nazývají manželstvím, takže si to dokážete představit… Je to trochu jako pionýrský tábor, kde jsou na chvíli zapomenuty stavy a statuty z údolí. Parta kluků na horách, ale při tom může jít o život. Zajímavé je, že každý z nich je jiný, proto i pro náš film zajímavý.

Jakou jste s režisérem Davidem Čálkem zvolili obrazovou koncepci snímku?

Cesta vzhůru Richard Němec: Původním záměrem bylo zaobírat se komplexně celou Korunou Himálaje. Za tím účelem jsme od Radka získali k prostudování celý jeho archiv. Nakonec ale i námi natočeného materiálu z expedice i příprav bylo tolik, že jsme se rozhodli zůstat u Radka dnešního se vším, co má za sebou. Základní osou filmového příběhu je časová linka mezi expedicí na Annapurnu, kde Radek brutálně omrznul až po expedici na K2. Z archivů nakonec zůstala intro sekvence, která spíše pocitově ukáže Radka, co má za sebou a jedna tajná „vodácká“ archivní lahůdka.

Co se obrazové koncepce týče, rozhodujícím momentem pro nás byla technika. Potřebovali jsme kvalitní kameru s filmovými skly, protože jsme věděli, že děláme film pro velké plátno. Vedle ní jsme potřebovali malé kamery, na které budou točit sami horolezci v místech, kam se mi nedostaneme. Skvělou kombinací pro nás byly kamery Canon. Jednak v Čechách neznámá a při tom podle mého nedoceněná kamera C300 výborný poměr cena/váha/výkon a k tomu nízká spotřeba. David byl z kamery tak nadšen, že si hned po natáčení jednu koupil. Doplněk pro lezce do výšek – výborné malé kompakty G15 a G16 také od firmy Canon. Malé, do ruky, skvělý čip a snadné ovládání i v rukavicích. A k tomu malá spotřeba, což je v místech, kde nejste na síti také důležitý argument.

Kolik jste měli natáčecích dnů a jak jste zajistili natáčení v Himalájích?

Richard Němec: Natáčení bylo poměrně technicky náročné a to zejména s ohledem na extrémní podmínky. Už sehnat členy štábu, kteří by to přežili ve zdraví, se ukázalo jako problém. Navíc vše musí být zabalené tak, aby vydrželo náročný transport, prach, otřesy na zádech mul, vlhko, možnost pádu. Transport do základního tábor probíhal pěšky, takže nebylo ani prakticky možné kontrolovat techniku, tak jak jsme na to zvyklí u nás. Kameraman měl u sebe základní výbavu, vše ostatní putovalo s nosičem nebo mulou. Vše bylo komplikované i proto, že nebylo prakticky koho se zeptat. Seriózní filmové natáčení se ve velehorách nerealizovalo již pár dekád a od té doby šla technika hodně kupředu. Vedle natáčení filmu jsme také realizovali seriál pro Stream, kdy jsme data vysílali přímo ze základního tábora K2 přes satelit, což byl poměrně oříšek. Upřímně všem doporučuji, ohlédněte se po poskytovatelích této globální služby i mimo ČR, hodně ušetříte.

Honza „Tráva“ Trávníček Dalším specifikem je pak elektrická energie, na které je štáb závislý. Na doporučení horolezců jsme používali technologii americké firmy Goal Zero, která poskytuje jednak solární panely a pak také akumulátory – zdroje energie. Nakonec vše dopadlo tak, že než by si každý nabíjel sám, dali jsme všechny přístroje dohromady a vytvořili malou solární elektrárnu se čtyřmi panely, která postupně nabíjela všechny zdroje, počítače, telefony, kamery aj. Funkce ředitele elektrárny padla na mne, protože jsem jako jediný byl díky své práci vázán na základní tábor. A když zašlo slunce, popadl jsem zdroj, plechovku piva a šel nabít elektrárnu do nepálského tábora.

Poměrně velkým problémem je bezpečnostní situace v Pákistánu. Pár měsíců před plánovanou expedicí proběhl teroristický útok na letiště a pákistánská ambasáda přestala vydávat víza. Nakonec jsme je obdrželi až po intervencích dva týdny před odletem, což je poměrně dost krátká doba na organizaci všeho potřebného. V tu dobu jsem toho moc nenaspal, ale ničeho nelituji, nakonec jsme odletěli a v tom chaosu zůstali na pražském letišti jen tužkové baterky, které je stejně možné ještě levněji koupit i ve Skardu.

Jak jste získali finance na film?

Richard Němec: Možnosti financování dokumentárního filmu v ČR jsou poměrně limitované. Fond má omezené prostředky, televize své rozpočty. Setkali jsme se s vstřícným přístupem a zájmem o téma i místo natáčení, ale prostředky jsme získali z veřejných zdrojů ve výši obvyklé pro typický český dokument s rozpočtem kolem 2 miliónů Kč. Náš „výlet“ byl díky vzdálenosti, délce natáčení i technické náročnosti trochu dražší než natáčení někde za Prahou a v takové situaci nebyla jiná možnost než financovat film ze soukromých zdrojů a dokonce i formou crowdfundingu, který byl v té době ještě v plenkách. Naše kampaň na Startovac.cz byla napínavá až do konce, ale nakonec se nám díky „filmovým šerpům“, jak jim říkáme, podařilo vystoupit na pomyslný vrchol a film dotáhnout do konce.

Kolik natočeného materiálu jste měli k dispozici ve střižně?

Expediční elektrárna Richard Němec: Tolik, že ani nevíme. David je zvyklý točit poměrně hodně, ale než materiál přijde do střižny, projde jeho předběžnou výběrkou. Co vypadne, k tomu už se nikdo nevrátí… K tomu připočtěme, že na hoře vedle nás točili i čtyři horolezci, měli jsme k dispozici také archivy Radka Jaroše, který má zaznamenány výstupy na všechny osmy, takže je jasné, že materiálu bylo opravdu dost.

Co bylo nejnáročnější na postprodukci tohoto snímku?

Richard Němec: Některé tvůrčí debaty byly náročnější, ale to k tvůrčímu procesu vzniku filmu patří. Velkou radost mi ale na tomto filmu dělá hudba a zvuková koncepce.

Proč jste vybrali název Cesta vzhůru, byly i jiné varianty?

RN: Ano, bylo jich více. Ale žádná nebyla tak dokonalá a jednohlasně schválená, aby předčila marketingovou hodnotu názvu Cesta vzhůru, se kterým je film spjat – a to i včetně crowdfundingu – již více než tři roky.

Jaká je plánovaná distribuce filmu u nás a jaké máte festivalové plány?

David Čálek Richard Němec: Původně jsem měl v plánu film distribuovat ve své distribuční společnosti Verbascum Imago. Nakonec jsem se i pro duševní zdraví rozhodl spojit se zkušenou firmou CinemArt. Spojili jsme síly. S ohledem na to, že v projektu mám své peníze a také máme dlouhodobé kontakty s partnery filmu, věnuji se marketingu a propagaci. Celkově to ale je myslím dobrá spolupráce, ze které mám radost. Příběh Radka Jaroše je příběhem našeho národního hrdiny. Ve světě Radka moc neznají, to ovšem není důvod se o jeho zahraniční distribuci nepokoušet. Budeme zkoušet kanály jak klasicky filmové, tak outdoorové.

Na čem teď pracujete, jaké jsou Vaše další filmové projekty?

Richard Němec: Dokončit se ctí celý projekt Cesty vzhůru včetně DVD a zahraničních prodejů.

Rozhovory