Rozhovor s Andreou Jarošovou

Vydala jste dvě knihy o svém otci, co bylo tím hlavním impulsem k jejich napsání?

Hory, má panenko jsem začala psát, protože mě nepustili k maturitě, takže jsem měla čas. Zároveň pro mě byla tátova fascinace horami celkem záhadou, proto mi přišlo dobré čistě z hlediska duševní hygieny porovnat si naše přístupy k životu a pokusit se nahlédnout do světa toho druhého.

Určitě znáte reakce čtenářů, v čem je pro ně osud Vašeho otce fascinující?

Fascinující pro lidi je jeho odhodlání a vytrvalost, s jakou šel za svým snem, bez pochyb o tom, jestli na to má nárok. Málokdo si to dovolí a málokdo je ochotný dát do toho tolik energie. To, že si vybral zrovna hory, je už celkem jedno. Co je výjimečné, je jeho energie a čistý styl, tento přístup je pozoruhodný v jakémkoliv oboru.

Když se začal točit celovečerní dokument Cesta vzhůru, v jaké fázi jste byla oslovena a jak vypadal scénář?

Byla jsem oslovena hned na začátku. Inspirací pro vznik filmu byla i moje kniha Hory, má panenko. Scénář se hodně měnil, v jedné fázi to vypadalo, že to film bude spíš o mně, než o tátovi, a každý den děkuji bohu za to, že z toho sešlo…

Ve filmu jsou zachyceny velmi intimní chvíle v nemocnici, jak jste oba s otcem v těchto scénách zvládali přítomnost kamery?

Šla jsem do natáčení s rozhodnutím být autentická a otevřená, s důvěrou, že toho nikdo nezneužije. Kamery mi nevadí, ale spíše bezmoc, jak se záběry se naloží ve střižně, to je nepříjemné. Znovu bych už do toho nešla.

Dokončujete Katedru scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU, to znamená, že se cítíte lépe za kamerou. Jaké to bylo naopak před kamerou po boku svého portrétovaného otce?

Jako scenárista za kamerou nebývám. Před kamerou je mi dobře, protože jsem ješitná. Být sama za sebe těžké nebylo, náročná byla role, kterou jsem měla v dokumentu plnit, to znamená, tahat z táty informace.

Mimochodem z filmu se zdá, že je velmi náročné pro štáb odkrýt introvertní osobu často ukrývající své emoce, jakou je Váš otec, neměla jste podobný dojem i při psaní svých knih?

Neměla. Diktafon na stole nepůsobí tak hrozivě jako štáb několika lidí. Kdo byl někdy před kamerou tak ví, že kamera může působit tak, že chce sežrat člověku duši. Tím, že byl režisér zároveň kameramanem, si trochu zkomplikoval situaci. Na tatínka se musí jako na srnku.

Pod hraným snímkem Martin a Venuše (2012) jste podepsána jako spoluscenáristka, máte tedy již filmové zkušenosti, v čem Vám naopak vyhovovala práce na dokumentu Cesta vzhůru?

Mám dokument radši než hraný film a natáčení mi připadá jako zábavný proces. Baví mě, když nic nejde podle plánu, fascinuje mě sledovat, jak se věci nečekaně pokazí nebo se najednou stane kouzlo, kde by ho nikdo nečekal. Oblíbila jsem si i štáb a bylo to celé příjemné natáčení. Jestli mi něco překáželo, tak je to již zmiňovaná bezmoc, jak se film ve střižně skládá dohromady. Ty stovky hodin materiálu mají v sobě tisíce variant a mě napadají desítky, co by mě bavily.

V dokumentu je zachycen silný moment rodinné oslavy, kdy na kameru říkáte, že až kvůli natáčení filmu jste se všichni sešli. Váš otec obětoval rodinu i své zdraví pro své milované hory, jak jste se s tím vyrovnala Vy osobně?

Myslím, že na to rozhodnutí měl nárok. Možná, že děti z takových rodin vylezou trošku pocuchané, ale s vědomím, že svět je plný možností. A mají celý život čas dát se zase dohromady. Jsem za to vše ráda.

Jaký je to pocit mít otce za „hrdinu“, jak se s tím od malička žije?

Já bych s tím hrdinstvím tolik nešermovala. Je to inspirace, že věci jsou možné a to není vůbec málo. Jsem za to vděčná.

Jaké jsou Vaše další spisovatelské plány, co chystáte?

Právě dokončuji pohádkovou knížku o malém znuděném pyromanovi, který se z bezpečnostních důvodů vypraví do hor. Název zní V lavině a je určena pro velmi zlobivé děti a odvážné rodiče. Těším se na křest knihy, který proběhne dohromady s tátovou knihou K2 – poslední klenot mé Koruny Himaláje.