Rozhovor s Radkem Jarošem

Kdy a kde se zrodil nápad natočit Váš portrét?

Sám pořádně nevím, ale tuším, že to bylo po mé expedici na Annapurnu v roce 2012. První impuls, pokud se nepletu, byl od ženy jednoho z producentů. Dělal jsem pro její firmu řadu přednášek pro děti a firemní zákazníky, tak se o mně dozvěděla nejdřív. Pro média a veřejnost jsem se stal hodně zajímavým až po mých omrzlinách na mé třinácté vylezené osmitisícovce Annapurně.

O tvorbě své dcery Andrey, která o Vás napsala dvě knihy, jste prohlásil, že vám oběma pomohla strávit společné chvíle a poznat jeden druhého. Probíhalo to podobně i u filmu a odrazila se realizace snímků na vztazích v rodině?

Pokud se něco odrazilo, tak naštěstí jenom pozitivně. Tím že žijeme rozstrkaní po celé České republice, intenzivněji jsme se díky natáčení potkávali, ale nic dramatického se nestalo. Navíc pracujeme oba na dalších knihách. Ta moje bude příběh z poslední osmy: K2 - poslední klenot mé Koruny Himálaje a Andrea píše pohádkový příběh V lavině.

Před třemi roky se začal chystat celovečerní dokument Cesta vzhůru, nakolik se scénář proměňoval během natáčení?

Původní záměr byl zcela jiný a hodně vycházel právě z knihy dcery Andrey Hory, má panenko. To se hodně změnilo, stejně jak se obměnil i filmařský štáb. Když jsem viděl první verzi, trochu jsem byl překvapen, myslel jsem, že film bude více mapovat mou Korunu Himálaje, ale těžiště snímků je v posledních dvou expedicích. Netvrdím, že je to špatně, ale musel jsem se přeorientovat. Navíc je pochopitelné, že režisér David Čálek mě vnímá jinak než by mě viděl jiný tvůrce, každý tam dává kus svého vidění světa. Muselo se slevit z nároků, protože na film se nepodařilo sehnat dostatek peněz podle původních představ. Ale svět umělců je jiný než svět byznysu…

Co bylo na filmovém projektu nejobtížnější a naopak co Vás při realizaci mile překvapilo?

Radek Jaroš Pokud vím, obtížné bylo sehnat peníze, aby se dokument vůbec realizoval. Potom následovalo úžasné nadšení lidí, kteří přispívali po menších částkách včetně mých sponzorů, kteří mě provázeli Korunou Himálaje. Bohužel na expedici se nepřipojil žádný nový subjekt.

Mile mě překvapilo, že účast štábu na expedici K2 nepřinesla žádnou komplikaci zdravotní ani mezilidskou. Celkově zde byla fajn atmosféra. Jen smůla byla, že jsem během expedice měl skvělou formu, tak jsem se hodně pohyboval na stěně sám bez parťáků a chybí nám „pořádné akční záběry“. Točili jsme v místech, kde většina lidí bojuje o život jenom díky tomu, že je tam jen třetina kyslíku. A na některých scénách je to opravdu znát. Ten, kdo na film půjde, musí počítat s tím, že nejde o akční film, ale o dokument, kde se míchají i moje vztahy, trápení, radost. Diváky čekají krásné záběry z míst, kam se dostane jen několik desítek lidí z naší planety.

Ve filmu jsou zachyceny velmi důvěrné chvíle v nemocnici (nekompromisní detaily kamery – po amputaci prstů), jak jste se v těchto momentech vyrovnal s přítomností kamery?

Radek Jaroš V těch chvílích mě to bylo úplně jedno a některé si vůbec nepamatuju, pořád ještě působila narkóza, tak jsem se při prvním zhlédnutí vcelku bavil a smál. Moje přítelkyně na mě nevěřícně koukala, jestli jsem se nezbláznil. A jinak mi to nevadilo, byly situace, kdy jsem byl při operaci při vědomí a fotil jsem i natáčel sám. Byli jiné situace, kdy jsem o kameru nestál, chtěl být sám, tak jsem to dal najevo, z čehož byl kameraman smutný, že s ním nechci spolupracovat.

Snímek je prokládán Vašimi záběry, jak probíhala domluva, co kdo na K2 bude točit?

Už před expedicí jsme byli jasně domluveni, že filmaři nad základní tábor nepůjdou, dál budeme točit sami, aby neohrozili sebe a tím v důsledku i nás a celkově mojí pátou expedici na K2. Ale udržet na uzdě ambiciózního režiséra Davida Čálka byl problém. Nakonec jsem mu dovolil výlet do do 6 000 m a myslím, že se zde dost bál, tábor byl pod palbou kamení z vrchu a nebylo tam moc bezpečno.

Ve filmu je velmi emotivní scéna z K2, kde vidíme pohřebiště na vrcholku hor, kde mluvíte o svých zemřelých kamarádech a své bývalé lásce, jaké to bylo odkrýt se před kamerou?

Radek Jaroš Tady šlo právě o situace, o kterých jsem již mluvil a myslím si, že jsem byl k sobě i filmařům tvrdý a moc jsem se neodhalil. Rozhodně ne natolik, jak tyto věci cítím. Jsou moje a na kameru se neumím a asi ani nechci projevit.

Jste patnáctým horolezcem na světě a prvním Čechem, který vystoupil na všech čtrnáct světových osmitisícovek bez použití kyslíku. Jaký je to pocit být okolím vnímán za „hrdinu“, jak se s tím žije?

Není to jednoduché a ani jednoznačné. Jako hrdina se necítím, to jsou pro mě jiní lidé, kteří riskují, nasazují životy a pracují pro jiné. Já jsem vždy dělal věc, která mě bavila a naplňovala. Je pravda, statisticky vzato, že dožít se až finále, jsem moc šancí neměl. Jsem rád a spokojený. Nejvíc mě těší, když se hlásí lidé, že jsem jim pomohl. Například jedna maminka zrovna byla s ročním miminem na operaci srdce, my bojovali o vrchol, oni o život. Říkala, že když to dokážeme my, ona s dítětem to dokáže rovněž. Takové příběhy mě ohromně posilují. Občas jsem na sebe i hrdý, naposledy když jsem získal Cenu Jiřího Gutha-Jarkovského za rok 2014 od mistrů světa a olympioniků (cena udělovaná Českým olympijským výborem za nejlepší sportovní výkon).

Prý připravujete samostatně novou knihu o K2, jak bude vypadat? Jste vášnivý fotograf, bude i tato publikace obsahovat Vaše nádherné fotky?

Radek Jaroš Křest knihy se uskuteční 2. října tohoto roku na Luční boudě, ale zatím knihu mám více v hlavě než na papíru. A fotit jsem se naučil trochu na horách, fotografie samozřejmě použijeme, i když občas mám pocit, že fotím čím dál hůř…

Jaké budou Vaše další cesty, na jakou expedici se chystáte?

Zalíbilo se mi období kralování. A tak se chystám v následujících letech na cestu za Korunou Světa za nejvyššími vrcholy všech světadílů. Láká mě na ní i poznávání jiných krajů, lidí a kultur. Určitě tam budu hodně fotit a filmovat. Rád bych expedici na kopec spojil ještě s jiným cílem.