Rozhovor s Bolkem Polívkou
Po Pelíškách a Musíme si pomáhat je Pupendo vaše třetí spolupráce s Janem Hřebejkem. Jaká byla?
Já nechci říct, že jako obvykle, i když to by bylo asi nejstručnější… Ale ono je asi dobře, když se pracuje se stejnejma lidma delší dobu… Já vždycky věřím na divadla, které jsou vlastně divadly těch lidí, kteří jsou ochotni a schopni spolu spolupracovat, kteří do toho mají chuť - a tady vzniklo něco podobnýho, i když u filmu je to dost neobvyklé… Stejná parta pracuje sice na různých dílech, ale už není důležitý mnoho řečí, protože každý víceméně ví… To se mi líbí. Zkráceně bych řekl: lovilo se ve smečce. A navíc, nedá se vůbec říci, co je nejlepší, protože každý ten film je úplně jiný…
Kde jste hledal inspiraci pro postavu sochaře Máry?
Já znám spoustu výtvarníků a kamarádím se spoustou z nich, ale když jsem hrál v Pupendu sochaře Máru, myslel jsem na Honzu Brože, který bohužel už nežije a který měl ateliér v Olšanech a vlastně kvůli němuž jsem do Olšan přišel. Často jsem na něj myslel, protože má taky dvě děti, manželku a seznámil jsem se s ním právě v těch 80. letech. Je to pro mě osobně taková pocta Honzovi Brožovi, sochaři českému.
Manželskou dvojici s Evou Holubovou vytváříte už podruhé. Stane se z vás legendární pár, jako byli třeba Mastroianni a Lorenová?
No ale ti se nevzali. (smích) No, tak my si s Evou rozumíme velice dobře, ale samozřejmě to má tóny jak harmonické, tak disharmonické. Vím, že Eva mě ráda ironizuje, je tam hodně humoru, takže myslím, že se máme rádi, ale máme se rádi s takovýma mřížkama jakýsi ironie nebo sarkasmu.
Je režisér Hřebejk ochotný přijímat na place vaše improvizace, nebo se spíše drží scénáře? Jaké jsou ve filmu vaše nápady?
No to se snad takhle nedá říct… Ale dobrý režisér, a Honza Hřebejk k nim patří, takovým jemným sítem - a já vždycky říkám, čím je to síto jemnější, tím je to lepší - propouští věci, které se hodí. Je ochoten přijmout improvizaci, když je pro film užitečná.
Hodně takových jemňounkých věcí tady vzniklo s tím nejmenším mým filmovým synem. Tomu dítěti můžete některé věci naznačit, ale ono reaguje spontánně, takže nejvíc té improvizace bylo s ním.
Ve filmu Dědictví se vám Jiří Pecha zjevil jako anděl, v Pupendu jste ho objevil u popelnice. Je to opravdu člověk-zjevení?
Ani ne… No ale… (úsměv) Bylo to právě po zátopách, a my jsme točili na Balatonu. Peca, když uviděl tolik vody, tak, aniž si to uvědomoval, byl z toho vyděšený, těžko se do vody dostával. Museli jsme použít mnoho a mnoho všelijakých dospělých úhybných psychologií, abychom ho tam dostali. Bylo mi ho v tu chvíli líto, protože nejenom že vody bylo moc, ale byla taky studená, a ještě navíc měl právě zážitek z povodní, takže to pro něj bylo těžký.
Když jsem Pecu poprvý viděl hrát divadlo, bylo to zjevení. Poprvé jsem viděl někoho hrát s takovým nasazením, s takovým potem a bez sebestudu. Prostě naplno. Takové bylo mé první setkání a první zjevení Jirky Pechy v mém životě.
V 80. letech jste chodíval v Brně k Oslzlým, kteří podepsali Chartu. Děti, které se narodily po roce ´89, už tuto dobu neznají. Byla to opravdu taková legrace, jak to vypadá v Pupendu?
No, legrace bylo hodně. Protože legrace byla vlastně takovým brněním, takový štítem, a humor byl obranou, takže není náhoda, že zrovna v těchto letech fungovaly třeba naše divadelní věci, ve kterých je spousta humoru, a lidi se tam přišli osvěžit, nabít se, důstojně to celý žít… Skoro nikdo v těch raných letech vlastně nepočítal s tím, že by to mohlo skončit, hodně lidí si myslelo, že je tady režim na furt. K narušování sterilního režimu legrace a humor patřil a patří. Tím pádem i ve společnostech - řekněme disidentských nebo fandících tomu, čemu se disidenství říkalo - bylo legrace poměrně hodně. I když to kolikrát bylo vážný. Byly tady různý policejní únosy, když třeba vyvezli pana Šabatu kdesi do lesů a tam ho nechali, aby si v noci našel cestu zpátky… Takový hrůzný věci se děly… Myslím, že humor je pro nás Čechy, nebo Čechoslováky důležitý.
Pupendo má slogan „Poselství budoucím generacím“. Jaké je to vaše?
No v podstatě je jednoduchý: nenechat se vytrhnout z vnitřní svobody - když to řeknu vážně, a když to řeknu jinak: nenechat se posrat. A řídit se tím krásným surrealistickým „zakazuje se zakazovat“.