Rozhovor s B. Ludvíkem

Klikněte pro větší obrázek Tam v korunách, se člověku dech zatají… začíná písnička provázející seriál České televize o památných stromech. Zpívá ji spoluautor a režisér cyklu, Bedřich Ludvík…

Proč památné stromy? Jak jste přišel na to téma?

První, s čím jsem kdysi přišel do redakce vzdělávacích pořadů, byly rozhledny. Původně jsem chtěl udělat takový návod pro turisty, kudy jít, kudy se tam dostat, kde se rozhlédnout, jak je to vysoko atd. Dramaturg Milan Vacek mě přivedl na myšlenku pozvednout tu původně suchou, výčtovou, encyklopedickou tématiku na filosofující vlastivědný umělecký dokument. A mělo to úspěch. Lidé mi děkovali za ty "pohodovky". Jsou dokumentaristé, zejména ti mladší, kteří chtějí objevovat bolavá témata společnosti. Já chci svými dokumenty objevovat krásu, které si nikdo nevšímá. Už v průběhu natáčení rozhleden jsem pochopil, že jsme s Milanem Vackem objevili něco jako styl, jako nový žánr - "pohodovku". Někoho to v naší rozbouřené době uráží, já se v tom našel. Už během natáčení mě napadala další vlastivědná témata, která by navazovala. Stromy byly jedním z nich.

Jak se zrodila vaše spolupráce s Luďkem Munzarem?

Profesí jsem dramaturg dramatické tvorby České televize. Setkávám se při přípravě pořadů a při natáčení s řadou špičkových herců. Když jsem nosil v hlavě seriál o rozhlednách, zkoušel jsem si představit, kdo by byl tím správným hlasem a obličejem. Víte, že jsem měl schůzku i s dnešním "šumným" Vávrou? Taky jsme se spoluautorkou "Stromů" Marií Hruškovou uvažovali o ženě. Ale aby to bylo pravé ořechové, musel to být někdo, kdo má k tématu vztah, komu lidé uvěří, že ho to zajímá, kdo do toho přinese svůj svět, své zkušenosti a postřehy. Stačilo pár slov s panem Munzarem a bylo to jasné. Zkušený herec s klukovským úsměvem. A ten jeho hlas! Pro ten se tak krásně píše.

Ty písničky v seriálech jsou skutečně vaše dílo?

No dovolte? Samozřejmě! Slova, hudba, zpěv, kytara - všechno osobně, se vší skromností. Skládám písničky od svých patnácti let. Tehdy byl impulsem příchod ruských tanků, dnes jsou impulsem seriály ČT, což je mnohem lepší. Nápad na písničku přichází během pěti minut, seriál o rozhlednách nebo památných stromech se dělá dva roky. Z toho vyplývá, že ústřední písně pro seriály mám složeny daleko dopředu. Občas mě napadá, že vydám CD písní k nenatočeným seriálům. Ale když už jsme u té písničky - je to poprvé co mi to moje drnkání na kytaru za dvě stovky někdo zabalil do velkého aranžmá. A nebyl to jen tak někdo, ale Jan Jirásek, autor překrásně hudby k filmu Kytice. A to je pro mne i v mém pokročilém věku zase úplně nová zkušenost.

V titulcích pořadu jste uveden i jako kameraman…

Nechci se plést nijak významně do řemesla profesionálům, jakým je třeba Josef Nekvasil, se kterým točím už nějakou dobu. Ty krásné letecké snímky, ty dokonalé chůze kolem stromů, skvělé záběry pana Munzara z výšek vysokozdvižných plošin - to všechno jsou jeho záběry. Ale když jsem pořad se spoluautorkou Marií Hruškovou připravoval, sám jsem si potřeboval ta místa najít, ověřit si, jak vypadají. Jestli jsou fotogenická. Točil jsem si při obhlídkách stromy na malou půjčenou kameru miniDV. A nakonec se ukázalo, že řada těch mých záběrů je vlastně unikátních. Třeba všechny zimní záběry. Při opravdovém natáčení s velkou kamerou jsme na sníh neměli štěstí.

Jak dlouho vlastně seriál vznikal?

Rok se psal a rok se točil. Samozřejmě ne v celku, ale s přestávkami.

Má smysl v době peoplemetrů a koláčů sledovanosti vyrábět něco tak nekomerčního?

Kdo říká, že "Paměť stromů" nebude sledovaná? Seriál "Rozhlédni se, člověče" byl jedním z nejúspěšnějších pořadů České televize, pokud se to měří dopisovým ohlasem. Ještě nedávno mi přišla fotka diváka, který se v tričku se znakem pořadu nechal zvěčnit na nejsevernějším mysu Evropy. Ono je to s tou komerčností a nekomerčností složitější. Existuje něco, co bych nazval "prvoplánová komerčnost" a pak něco, co má prostě hodnotu. Doufám, že Paměť stromů má právě tu hodnotu. Má-li ji, tak se určitě neztratí, a časem se i prodá. Sám vnímám, jak jsou lidé přesyceni příběhy a jak dlouhodobě stoupá zájem o literaturu faktu a dokument. "Paměť stromů" nabízí to, co na hlučném mediálním trhu chybí - klid, poznání, zamyšlení. Není to cyklus pro teenagery, ale pro zralé, dospělé lidi a pozor - těch je v naší stárnoucí populaci většina, čili tvoří podstatnou diváckou skupinu. "Paměť stromů" dostala exkluzivní čas - poběží od 5. ledna 2003 každou neděli v 17:00 na ČT1, možná by mohla proniknout i na ta přední místa peoplemetrů.

Když srovnáte seriály o rozhlednách a o stromech, jaké byly rozdíly?

Úplně jiný způsob sběru materiálu. Rozhledny měl autor námětu, Jan Nouza, přesně zmapované, bylo jich pár stovek a jen některé z pořadu vypadly. Památných stromů jsou tisíce, jejich stav se mění. Ani odborní poradci někdy nevěděli, co na místě skutečně najdeme. A pak rozhledny jsou za všech ročních období stejné, kdežto stromy se mění. V zimě můžete obdivovat architekturu jejich koruny, v létě zelenou krásu a na podzim, na podzim je to přehlídka barev. Úplně jinak se hledají z vrtulníku rozhledny na vrcholcích kopců a zelené stromy utopené v zeleni krajiny. Létat za stromy, to už je opravdu lahůdka letecké orientace. A to, že Josef Nekvasil a pilot Petr Černý všechny stromy natočili (i když k některým se vraceli i třikrát), to svědčí o jejich důvěrné znalosti české krajiny.

Říkal jste, že připravujete další série…

A ne jednu: Tak s Luďkem Munzarem bych i v jeho sedmdesátce rád dal dohromady ještě poslední kousek našeho volného vlastivědného triptychu a to dobrodružné putování k pramenům našich nejznámějších řek. Kde pramení Vltava, ví každý, ale kde pramení Dyje, víte to? Spolu s Viktorem Preissem bychom zase chtěli vystoupat do známých a zejména neznámých pražských věží. Říkám tomu "Praha, město věží" a ústřední píseň je složena hned ve třech různých variantách - tak mě to téma inspiruje! Mám obhlédnuto přes čtyři sta věží a je to ta největší výzva v mém životě - vystoupat do věží, poznat lidi, kteří k nim patří. Nabídnout pohledy na Prahu, jaké se jen tak nevidí. Mám pokračovat dál? Chci dělat cyklus o větrných mlýnech. Víte, že jich u nás ještě před dvěma sty lety bylo tolik, co jich je v Holandsku? A dnes je jich už jen pár. Větrné mlýny jsou indikátory zdravé společnosti, jako jsou rosničky indikátory zdravého životního prostředí. Tam kde je nestabilní společnost, tam to první odnesou větrné mlýny. Mimochodem - písnička už je taky složená. A pak jsem na cestě za památnými stromy narazil na téma hájenek a obor. To by byla krása. Ale to už by nebyly dvacetiminutovky, ale tak hodinovky. Takové Lovy beze zbraní. Vzpomínáte?

Co diváky na stromech nejvíc překvapí?

Pořad je tak trochu vyvracením mýtů o dlouhověkosti stromů. Rádi bychom věřili, že těm velikánům je tisíc let, že pamatují Žižku, svatého Václava. Moderní věda je v tomto směru nemilosrdná. Většině těch starců je kolem čtyř, pěti set let. Ale nic to neubírá na jejich majestátnosti a kráse. A to je asi to další překvapení. Málokdo je mohl vidět z takových pohledů, jako naše kamera. A najednou si uvědomíte, jakou neznámou krásu ještě má naše příroda.

Myslíte, že televizní pořad má tu moc někoho přivést k zájmu o stromy, o přírodu?

Když se odvysílaly rozhledny, nastal v Čechách rozhlednový boom. Dostávali jsme dopisy, kde jakou rozhlednu opravili, zpřístupnili, postavili. Už při třetí repríze ze sedmi, jsme museli dodávat k dílům vysvětlující titulky, co se kde změnilo. Věřím, že se stromy to bude podobné. Na konci každého dílu zasadil pan Munzar jeden strom. Třeba ho budou diváci následovat a stane se z nás nejen "rozhlednové království" ale i "země památných stromů".