Rozhovor s Galinou Miklínovou
Lichožrouti mají svůj první film, kterému předcházely tři dnes už kultovní knihy plné lichožroutích dobrodružství od Pavla Šruta s vašimi ilustracemi. Co ale předcházelo knihám? Kde se vzali a kdo vymyslel postavu pleteného zloděje lichých ponožek?
Lichožrout jako literární postava se objevil ve sbírce básniček Příšerky a příšeři, kterou jsme s Pavlem Šrutem v roce 2005 vydali v Pasece. Hledali jsme materiál pro všemožné příšerky, a protože nemám moc ráda nesmyslně vymyšlené pohádkové postavičky bez logiky, tak jsem se poohlédla kolem sebe doma. Baví mě, když se poezie dotýká reálných věcí, které navíc člověk, či dítě zná a může se lépe s jejich poetikou ztotožnit. S Pavlem jsme vzpomínali na to, co nás v našich domovech jako děti strašilo a straší jako už dospělé. No, a mezi prašouny a flaškouny, mucholapkou, kdybychem a jinými příšerkami se objevilo i něco, co nám lidem bere fusekle. Oba jsme zajásali a Pavel s poetikou sobě vlastní „tomu něčemu“ dal jméno… a zrodil se Lichožrout. Lichožrout se později ukázal jako nesmírně zábavný tvor a hlavně téměř jako mazlíček do každé rodiny. Protože ponožky se přece ztrácí napříč světem.
Vás mizející ponožky nerozčilují, nikdy jste se nesnažila, jako většina z nás, najít způsob, jak je donutit zůstat v páru?
Vůbec ne. Naopak, snažím se po domě nechávat jen tak pohozené chutné páry ponožek, aby Lichožrouti, kteří u nás přebývají, moc nehladověli. A když se nějaká ztratí, je to přece báječná příležitost obstarat si nové. Ponožky mě totiž dost baví.
Kdy se zrodil nápad převést Lichožrouty do filmové podoby?
Nápad vzešel od našeho kamaráda, nakladatele Ládi Horáčka, který Lichožrouty vydal. Kniha byla záhy velice úspěšná, takže se o té možnosti uvažovalo prakticky od prvního dílu. Už jsme s Pavlem o „rozanimování Licháčů“ mluvili, ale až Láďa dal ten impuls. Jednou jsme jeli společně s ním a Pavlem do Litomyšle a on povídá, proč z toho vlastně neuděláme film, když animované filmy sama vytvářím. A s energií sobě vlastní, hned zavolal producenta, kterého znal a se kterým občas spolupracoval. Za pár dní nás už vedl za producentem Ondřejem Trojanem a bylo to. Tedy… až za sedm let.
Postavičky Lichožroutů prošly velkou proměnou. Nebyl problém se po třech knížkách odpoutat od původních černobílých ilustrací a vytvořit v podstatě nové hrdiny?
Ani moc ne. To bylo naopak velmi zábavné. Největší změnou jsou právě barvy. Barevná podoba mých hrdinů se opírá o jejich charaktery. V knize to má důvod, proč jsou barevné jen ponožky a Lichožrouti nikoliv. Ale film je podívaná. Takže bylo třeba najít vhodné ponožkové dekory pro pletené hrdiny. Prošla jsem veškeré dostupné e-shopy s ponožkami a je to nádhera, kolik bláznivých designů mají fusekle po celém světě! Nejvíc jsem si to užila u party divokých Lichožroutů – Kojotů. Jsou to takoví pankáči – fuskáči.
Jste výtvarnicí a režisérkou filmu, ale s Pavlem Šrutem i spoluautorkou scénáře. Je u animovaného filmu taková kumulace profesí běžná?
Občas ano, ale u nás je to běžnější spíš u krátkometrážních snímků. Objem práce na celovečerním filmu je nekonečný a je skoro nemožné ho při takové kumulaci zvládat s odstupem, který je nezbytný. Na druhou stranu v něčem to výhoda byla. Kupříkladu jsem se nemusela ke všem ostatním diskuzím dohadovat ještě s výtvarníkem. Nebo se scenáristou… tedy někdy s Pavlem, ale to se nepočítá, práce s ním byla a je vždycky velmi zábavná.
Animovaný film se nenatočí za třicet čtyřicet dní. Kolik let trvaly přípravy a jak dlouho samotné natáčení.
Námět vznikl před sedmi lety. První verze scénáře asi za půl roku. Poté jsme jej dva a půl roku přepisovali, až jsme se dobrali k desáté. Rok se chystala výtvarná příprava a probíhal development. Samotná ostrá výroba včetně animatiku, což je rozpohybovaný literární scénář, trvala něco málo přes tři a půl roku.
Kolik lidí se podílí na vzniku tak velkého a dlouhého projektu?
Třeba v Pixaru několik set. Lichožrouti měli ovšem daleko subtilnější tým, cca 25 lidí, což mě z počátku zatížilo pořádnou noční můrou, ale k mému překvapení a nadšení musím konstatovat, že parta kolem Petra Horáka ze studia Alkay Animation Prague dokázala nemožné. Třeba texturáři, kteří ručně pokreslili celý film, byli jen tři. Modeláři také. Animátorů bylo deset a takhle bych mohla pokračovat napříč všemi profesemi. Tady zafungovalo to, že spousta z nich umí víc profesí najednou, nebo se je doučila a tým se „přelíval“, jak bylo potřeba.
Co bylo během těch sedmi let vzniku Lichožroutů nejtěžší, a která fáze naopak nejradostnější?
Nejradostnější fáze byla vždy ta, která se uzavřela. Alespoň pro mne. A také první hotové testy, které se povedly. A nejtěžší? Krom spousty dílčích problémů bylo nejtěžší udržet projekt pořád nad stanovenou laťkou kvality. Neustále se vracet, opravovat, čekat, vypiplávat, motivovat, přijímat kritiku, rozdávat ji, padat, zvedat se a jít dal. Zní to trochu pateticky, ale bylo to tak. Člověk není stroj, vedle práce, byť sebemilovanější, žije život se svými blízkými, kterých se to všechno chtě nechtě dotýká.
Skloubit rodinu a natáčení je obtížné a vám ke starší dceři přibyl během prací na filmu ještě syn. Jak jste to zvládala vy i zbytek rodiny?
Vlastě se v jednu chvíli jen stalo všechno to, co si člověk hodně přál. Takže teoreticky to byla paráda. No a prakticky? Prostě jsme to všichni přežili a už se těšíme do kina… Ale teď vážně. Pomáhalo mi hodně přátel a nejstatečnější byli samozřejmě ti nejbližší. Ale to je tak vlastně vždycky, když to funguje.
Film je rodinný a dobrodružný. Takže se v kině pobaví i dospělí a děti se budou o své hrdiny trošku bát?
Děti se budou smát i bát určitě. Ale děti se bojí rády. Obzvláště, když to dobře dopadne. Věřím, že si na své přijde každý divák. Poetika lichožroutského světa se z filmu nevytratila. Navíc to, že je to akční velkolepá podívaná, vyplynulo přirozeně už při tvorbě scénáře. Chtěli jsme se odlišit od českých povídkových celovečerních animáků a vytvořit kompaktní, napínavý, ale svým způsobem dojemně komický příběh malého Lichožrouta ve velkém světě.
Testujete film v průběhu natáčení na dětech i dospělých? Nebo si musí i vaši blízcí počkat na hotové Lichožrouty až do kina?
Moje děti Licháče milují. Ale ony neměly moc na výběr. Film jsem si často v různých fázích pouštěla i doma, a děti přirozeně byly při tom. Kupodivu, pořád je to baví. Ale třeba můj muž film viděl v rozdělané fázi pouze jednou a pak už si chtěl počkat do kina. Producent filmu čas od času dělal testovací projekce s lidmi, které jsem neznala, což pro mne byla nová a nezvyklá zkušenost.
Co bylo rozhodující při výběru herců, kteří zloděje ponožek namluvili?
Některé postavy byly jasné už od počátku, jiné jsme složitě hledali. Proběhly dva veliké castingy, vytipovat správné typy bylo opravdu těžké. Důležitá je samozřejmě barva hlasu, splynutí s charakterem postavy, ale navíc ještě nějaký zvláštní druh chemie, který způsobí, že se herec začne při práci postavičce podobat, i když tomu tak při výběru nebylo. Kupříkladu Marek Taclík Kudlovi Dederonovi. Jsem s vybranými herci velmi spokojená, věřím, že diváci se potěší stejně.
Ve filmu zazní i několik písniček. Svěřili jste je profesionálním zpěvákům, nebo jste vsadili na herecký zpěv?
Je to malinko mix, ale převažují spíš herci, z nichž někteří zpívají velmi dobře. Nemám moc ráda, když postavu, kterou mluví někdo konkrétní, nazpívá jiný člověk – zpěvák, byť skvělý. Raději jsem vsadila na jemné režijní týrání herců v hudebním studiu.
Jaký máte po tolika letech „společného“ života k jednotlivým Lichožroutům vztah? Kdo je váš oblíbenec nebo naopak, kdo vás štve tak, že ho v případě dalšího filmu už určitě „neobsadíte“?
Už ve scénáři nám hezky ožil pod rukama Padre, ten by mohl být, na rozdíl od knih, kde v prvním díle odejde „podél řeky za sluncem“ a už se nevrátí, veliký adept na hybatele děje do případného druhého dílu. A neštve mě nikdo. To je na Lichačích báječné. Jsou jako děti. Mohou člověka pozlobit, ale ne štvát.
Knižní pokračování Lichožroutů prý není v plánu. Uvažujete o pokračování filmovém, nebo se chystáte vypustit Lichožrouty do světa a na chvíli změnit téma?
U knížek jsme si s Pavlem Šrutem řekli, 3× a dost, či v nejlepším přestat. Když jsme psali scénář, už jsme v té době pracovali na druhém díle knihy a o možnosti pokračovaní ve filmu jsme uvažovali. Teď si ale potřebuji chvíli odpočinout, uklidit si po těch letech trochu v sobě a hodně na stole a třeba si nakreslit knížku, která bude hotová už za rok. Nebo upéct koláč, který bude hotový hned. Pak si sednu a budu pozorovat, jak se mým chráněncům ve světě daří.