Příběh matky, která se musela vyrovnat nejen s těžkým postižením dcery, ale i s rozpadem rodiny (2002)

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Život paní Růženy z Bruntálu se změnil v momentě, kdy se dozvěděla, že její nedávno narozená dcera bude slepá. Další šok prožila o dva roky později, kdy jí lékaři sdělili, že dcera Eva nikdy nebude sama chodit. Největší rána však přišla v pěti letech dítěte. Potvrdilo se, že Eva má také vážné mentální postižení a bude zcela nevzdělatelná. Tak skončilo pět let nadějí a čekání na první krok a první větu. Když začala paní Růžena psát pohádky o zdravotně postižených dětech, netušila, že její dcerka těmto pohádkám nikdy neporozumí. Diagnóza Evy však nebyla důvodem ve psaní přestat. Začala prostřednictvím časopisů s příběhy postižených dětí seznamovat děti zdravé. V té době musela řešit další problémy – po rozpadu manželství pochopila, že nezvládne péči o dceru sama. „Eva rostla a já ji prostě a jednoduše neunesla,“ říká paní Růžena. „Kdo to neprožije, nepochopí, že dát dítě do ústavu – neznamená vždy zbavit se ho, naopak – strašně to bolí. Chcete se starat, ale už to nezvládáte. To bylo možná úplně to nejhorší, co člověk musel proti své vůli udělat,“ říká paní Růžena, „v té době ústav nebyl příliš dobře veden a obě s Evou jsme moc trpěly.“ Od roku 1990 se však mnohé změnilo k lepšímu. Ústav (Vincentinum ve Šternberku) začal fungovat mnohem kvalitněji. Paní Růžena vystudovala vysokou školu a stala se učitelkou v základní škole. Její „druháčci“ vědí, že má paní učitelka postiženou dceru a chystají se navštívit jeji Evu a ostatní děti v ústavu. Televizní štáb zprostředkuje tento příběh v dalším dokumentu z cyklu Bleděmodrý svět.

Stopáž23 minut
Rok výroby 2002
 ST 4:3