Dosud jste v uměleckém světě byla známa jako herečka. Jak Vás napadlo dát se do psaní?

Už jako holčička jsem ráda psala a tak napůl vážně tvrdila, že budu spisovatelkou. Byla jsem spíš tiché dítě, samotář, herectví mě nelákalo. Nicméně převaha múzických předmětů a absence předmětů neoblíbených mě přivedly ke zkouškám na Konzervatoř. Bylo to ve věku, kdy jsem ještě neměla jasnou představu o své budoucnosti. I v průběhu studia na konzervatoři jsem psala, ale dokážu se plně soustředit vždycky jen jedním směrem. Náměty, dialogy, všechno co mě napadlo jsem tehdy jen schovávala po šuplících, později třídila v počítači. Ta pravá chvíle přišla až poté, co jsem měla za sebou vysokou školu a angažmá v mimopražském divadle, odkud jsem po neshodách odešla. Najednou tu byla příležitost věnovat se naplno psaní. Dnes už dva scénáře dospěly ke konečnému zpracování.

V současné době máte za sebou i svou první režii vlastního scénáře – Maryšku, ale nejprve se na obrazovce představí Váš scénář Na psí knížku. Vím, že Maryška je inspirována skutečnou osobou, jak je to s postavami Psí knížky?

Ve všem, co píšu, je nějaká inspirace - člověk, nějaká zkušenost moje nebo přejatá. To je na začátku. Vždycky je něco skutečného, ale příběh je věcí mé fantazie. Vymýšlet, vyprávět příběh, je nádherná činnost, ale také proto, že jde o proces velmi nesnadný, a prakticky nepřetržitý, bezoddyšný! Když dáte z ruky svůj příběh – nepřeháním a většina autorů by mi jistě dala za pravdu – s úzkostí čekáte na jeho další osud.

Je známo, že jste hlavní postavu psala pro paní Janžurovou – přidala ona sama do té figury něco, co pro vás bylo překvapivé, co jste při psaní neočekávala? A v souvislosti s tím, netrpěla jste, že jako scenárista nemůžete zasáhnout do natáčení?

Paní Janžurová dobře zná paní, která je předobrazem Jarmily Kukačové. Byla jsem přítomna natáčení jako asistentka a zahrála jsem si tam i menší roli. Takže jsem viděla různé fáze vzniku. Také jsem byla ve střižně, ve zvukovém studiu. Pan František Filip je zkušený režisér a laskavý člověk, dobře ví, co jsou to pocity autora a už předem mě tak trochu varoval, ale i já jsem věděla, co mě čeká. Je pravda, že přítomnost autora při realizaci, kdy už sám nemůže ovlivnit běh věcí, je bolestivá, ať se děje cokoliv. Dva lidé nikdy nemůžou mít tutéž představu o realizaci. Za svůj pokládám ten scénář, který jsem napsala. Výsledný film je v rukou režiséra. Bolí každé slovo jinak, každé slovo, které chybí nebo přebývá a to i v případě, že k velkým změnám nedojde – jako v Psí knížce. To je známá věc, žádný můj objev. Jestli Ivuška do své role něco přidala? Lehkost a přirozenost, kterou obdivujeme u mimořádných herců, je výsledek množství práce, zkoušek, rozhovorů nad látkou, příběhem. Nemám ráda velká překvapení, ať jde o cokoliv. Raději jsem u toho a společně procházím všemi etapami natáčení krok po kroku. Baví mě společně příběh oživovat. Mít radost z přesnosti. Ona umí být přesná a zároveň nebo právě proto zůstává ve svém projevu svobodná.

Hlavní role tedy byla „obsazena předem“. Podílela jste se i na návrhu dalších představitelů?

Psala jsem s představou konkrétních herců, a pak jsem si dovolila tenhle svůj návrh ke scénáři připojit. Pan režisér nebyl proti, herci role přijali a organizačně se to podařilo dát dohromady. Jsem ráda.

Jste tedy ten typ scenáristy, který raději píše pro konkrétní herce?

Půl napůl. Někdo je obsazen, ještě ani nemám domyšlený námět. Někdy si říkám, že bych pro toho herce či herečku ráda něco napsala. Někdy při psaní přemýšlím, koho bych si mohla představovat.

Stává se třeba, že postavu podvědomě přizpůsobujete charakteru toho člověka?

Dělám to spíš naopak. Vím, že spousta herců naříká nad nenápaditostí autorů, nestojí o to hrát pořád jeden typ rolí, mají větší schopnosti, než se jim nabízí. Vždycky se budu snažit, dát herci prostor k tomu, aby překvapil. V Psí knížce hraje pan Jiří Lábus a mám do budoucna pro něj ještě jeden nápad. Málokdy máme příležitost vidět jej v roli charakterní, jak se říká. Přemýšlím o příběhu, kde by vedle jeho nesporného komediálního nadání rovným dílem vynikla i jemnost a citovost, kterou je obdařen. A prozradím jednu svou soukromou posedlost – psát i malé role tak, aby bylo co hrát. Není to běžně zvykem.

Dva Vaše projekty jsou dokončeny (Maryšku uvidí diváci na obrazovce na podzim). Jaké jsou Vaše budoucí plány?

Snažím se pořád psát a s tím souvisí všechno mé počínání. O plánech se bojím mluvit. Slíbila jsem, že do června dám z ruky pohádku, pracuji na pětidílném seriálu, jehož téma zatím tajím – už je napsaný, ale říkám tomu zatím 2. verze.