Vít Karas: „V krátkém formátu nemáte čas diváka přesvědčovat.“

Pro cyklus filmových povídek Škoda lásky jste adaptoval příběhy Ireny Obermannové a Petra Hudského. Co vás na jejich předlohách nejvíce oslovilo?

Na každé povídce jsem si našel něco jiného. Někdy to byla zápletka, gag, jindy se mi zas zdála zábavná některá z postav příběhu. V každém případě jsem se však nejvíce těšil ze spolupráce s herci, kteří rozměrem svých osobností dokázali povídky ještě povýšit, ozvláštnit. Skrze vlastní zkušenosti a talent dokázali do scén a postav vnést něco, co jsem mnohdy při prvních čteních povídek neviděl ani já…

Cyklus Škoda lásky by měl být intimním exkurzem do (nejen) partnerských vztahů? Co vás osobně na vykreslení partnerských vztahů zajímá jako režiséra nejvíce a kde jsou pro vás hranice oné zmiňované intimity?

Co mě zajímá nejvíce, jsou asi ony hraniční situace, protože tam vzniká dramatická situace, buď komická, či tragická.

Krátká filmová povídka má omezený prostor pro vykreslení charakterů a jejich motivů. Musel jste změnit své režisérské uvažování navyklé na delší formáty a nějak dramaticky zasahovat do svého vyprávěcího stylu?

Začínal jsem krátkými filmy, takže to pro mě byl spíš takový návrat ke kořenům. A co se vykreslení charakterů týká, vzpomněl jsem si na slova Miloše Formana. Podle něj totiž chcete-li obsadit do hlavní role celovečerního filmu herce proti jeho typu, můžete si to dovolit, protože máte hodinu a půl, abyste diváka přesvědčil o tom, že dotyčný je někým jiným, než za koho jej z počátku máte. V krátkém formátu nemáte čas diváka přesvědčovat. Tam musíte být přesní, aby divák okamžitě pochopil, kým postava je a nezdržoval se tak od vnímání samotného děje.

O čem, podle vás, jsou vámi adaptované povídky kromě stěžejního tématu lásky?

Často se v nich objevuje téma manipulace. „Opotřebovanost“ vztahu je dalším tématem.

Měl jste už po přečtení předloh jasno o obsazení jednotlivých rolí?

Neměl. Obsazování rolí je pro mne vždy největším dobrodružstvím. Někdy se stane, že víte hned, kdo to má hrát, ale tady se mi to nestalo ani v jednom případě. Dobré bylo, že kreativní producent Josef Viewegh už si sám na někoho myslel, protože na povídkách jako dramaturg pracoval dlouho předtím, než jsem k nim byl přizván já. Dost jsme se spolu o hercích bavili a on přinášel spoustu nápadů a mnohdy i dráždivých podnětů.

Natáčení jaké povídky pro cyklus Škoda lásky pro vás bylo nejtěžší a proč?

První povídku jsem točil s Lenkou Krobotovou a Markem Taclíkem a museli jsme ji stihnout ještě před Vánoci. Procházel jsem se v hustém, krásném lese a našel si spousty míst, kde jsem chtěl točit jejich putování a bloudění. Když jsme však přijeli natáčet, vše bylo zasypáno metrem sněhu. Nakonec jsme mohli točit v podstatě jen to, co jsme měli na dohled od chalupy, ve které jsme bydleli. Dostat se hlouběji do lesa s technikou bylo vzhledem k časovým možnostem nesmysl. Ve sněhu není příjemné natáčení. Štáb i herci vám mrznou, jsou unavení. Nemluvě o tom, co se stane, když přijde vánice. V zimě nemáte dvanáct hodin denního světla, takže plnit denní natáčecí penzum bylo občas náročnější. Ale vše jsme úspěšně zvládli.

Kterou povídku máte vy osobně nejraději a proč?

Každou povídku mám rád z nějakého důvodu. Setkal jsem se třeba s herci, se kterými jsem chtěl pracovat už dlouho, a právě na těchto povídkách se k tomu konečně naskytla příležitost. Jindy jsem se zase setkal se starými přáteli a s chutí jsme se vrhli do nové společné práce. Pokud byste mne však měl natahovat na skřipec a nutil mne jmenovat jednu jedinou povídku ze všech a nebylo by zbytí, pak by mi nezbylo než zmínit „Přirozený talent“ s Eliškou Křenkovou, Lucií Zedníčkovou a Jiřím Langmajerem.