Zdeněk Jiráský: „Povídka je podle mého názoru krásný tvar. Na malé ploše můžete vyprávět silné příběhy, popsat charaktery i motivace stejně dobře jako na té velké.“

Pro cyklus filmových povídek Škoda lásky jste adaptoval příběhy Jaroslava Havlíčka. Co vás na jeho předlohách nejvíce oslovilo?

Povídku Dobrodružství jsem nosil v hlavě už dávno. Adaptace vznikla před lety a čekala na zpracování. Družička vznikla jako jakási kompilace z dalších Havlíčkových povídek. Obdivuji spisovatelovo jasné rozlišování mezi mužstvím a ženstvím, hlubokou a jasnou psychologii, srozumitelnou a pochopitelnou motivaci postav. Na nabídku spolupráce na tomto cyklu jsem rád kývnul, bylo to logické vyústění mého zájmu o Jaroslava Havlíčka.

Cyklus Škoda lásky by měl být intimním exkurzem do (nejen) partnerských vztahů? Co vás osobně na vykreslení partnerských vztahů zajímá jako režiséra nejvíce a kde jsou pro vás hranice oné zmiňované intimity?

Jedna z povídek vypráví o pětapadesátiletém muži, druhá o patnáctileté dívce. Při studii jejich „zahoření“ zjistíte, že jsou stejně zranitelní, že podstata ani intenzita jejich „dobrodružství“ se nijak zvlášť neliší, důvody i následky náhlého vzplanutí mají podobný rozměr v jakémkoliv věku a bez ohledu na sociální zázemí. Každé provinění v sobě nese předem daný trest. Jednou jste to vy, kdo svojí provokací může nevědomky ublížit, podruhé se nestačíte divit, jak snadno jste se mohl stát obětí. Zajímá mne ta nevyzpytatelnost, nejednoznačnost, netušená intenzita.

Krátká filmová povídka má omezený prostor pro vykreslení charakterů a jejich motivů. Musel jste změnit své režisérské uvažování navyklé na delší formáty a nějak dramaticky zasahovat do svého vyprávěcího stylu?

Povídka je podle mého názoru krásný tvar. Na malé ploše můžete vyprávět silné příběhy, popsat charaktery i motivace stejně dobře jako na té velké. Povídky mistrů jsou toho důkazem. Hemingway, Faulkner nebo Marquez umí povídkou předat stejně silné sdělení jako ve svých nejdelších románech. Cyklus Škoda lásky je bohužel atypický v dramaturgické skladbě. Počítal jsem s tím, že moje dvě povídky budou vysílány dohromady, jako dva doplňující se protipóly. Právě jako příběh mužský vedle příběhu ženského, zranitelný vedle zraňujícího. Tak jsem je koncipoval a od začátku s nimi pracoval.

O čem, podle vás, jsou vámi adaptované povídky kromě stěžejního tématu lásky?

Jsou o roli náhody, o síle vzdoru, o neodhadnutelném dopadu momentálního rozhodnutí, o radosti z pokušení a podléhání, o pozici jedince v kontextu rodiny, o konvencích v nás.

Měl jste už po přečtení předloh jasno o obsazení jednotlivých rolí? A nechal se nějaký herec dlouho přemlouvat?

Ne, takhle já vůbec nepracuji. Ani během psaní scénáře nemyslím na obsazení. To přichází až ve chvíli, kdy je podoba scénáře finální. Všichni z herců, kteří v povídkách hrají, nabídku přijali bez průtahů.

Natáčení jaké povídky pro cyklus Škoda lásky pro vás bylo nejtěžší a proč?

Každá z povídek byla těžká v něčem jiném. Družička nás limitovala produkční náročností, v Dobrodružství jsme zase trpěli horkem. Doufám, že mluvím i za herce a lidi ze štábu, když na to natáčení vzpomínám jako na příjemnou práci.