Výjimečná režijní osobnost, která zásadním způsobem ovlivnila české divadlo 2. poloviny 20. století.

Pro uměleckou dráhu režiséra Otomara Krejči (*23. 11. 1921 – †6. 11. 2009) se dá jako příznačné heslo použít citace ze slavné hry Samuela Becketta Čekání na Godota: "Nedá se pokračovat. Pokračujme." Čekání na Godota bylo také jednou z jeho mezinárodně nejoceňovanějších inscenací. Jeho vítězství i prohry vycházejí nejen z mimořádného talentu, ale i z povahových vlastností, které mu umožňovaly spolupracovat jen s určitým okruhem lidí. Jako každá velká osobnost budil buď nadšení, nebo odpor. Ve druhé polovině 50. let vnesli s dramaturgem Karlem Krausem do činohry Národního divadla nový směr dramaturgie a zasloužili se o vznik kultovních her Josefa Topola a Františka Hrubína. K režijnímu vrcholu však Krejča dospěl jako spoluzakladatel Divadla za branou, v němž stejně jako v Národním divadle zapůsobil svými neotřelými interpretacemi klasiky, které přitom ctily autorův text. Po vynuceném zavření Divadla za branou na počátku 70. let, proti němuž protestovaly největší osobnosti světové kultury jako Samuel Beckett, Arthur Miller nebo Ingmar Bergman, působil v mnoha divadlech západních metropolí. Po převratu v listopadu 1989 obnovil Divadlo za branou, ale v nových podmínkách už nedokázal zaujmout jako dřív. Divadlo přišlo o dotace a nepodařilo se udržet ani Divadlo za branou III. Své umělecké působení zakončil jako režisér Národního divadla inscenací hry současného rakouského autora a společenského kritika Thomase Bernharda Minetti – Portrétu umělce jako starého muže. Portrét představující prostřednictvím bohatého archivního materiálu českého i zahraničního původu působivou a mnoha překážkami lemovanou tvůrčí cestu Otomara Krejči uvádíme u příležitosti 100. výročí jeho narození.

Napište nám