Rozhovor s režisérkou Mirou Fornay
Ne, všechny evropské země čelí obdobným problémům. Rasismus je stále celoevropský fenomén. Slovensko či Čechy v tomhle směru nijak nevynikají. O tom jsem přesvědčená a myslím, že právě proto jsme měli takový silný ohlas. Ty diskuse byly skvělé a velmi opravdové. Byla jsem velmi ráda.
Proč jste si zvolila pro svůj druhý autorský film právě toto téma?
Hlavně asi proto, že jsem chtěla pochopit, proč to tolik hlavně mladých
lidí táhne k rasisticky orientovaným skupinám a proč je stále rasismus tak živý celospolečensky. Vždy mě zajímají témata, která je třeba rozkódovat. Tehdy tomu dokáži věnovat i svůj čas.
Nedáváte si snadné úkoly. Už váš první hraný film Lištičky, který se z velké části natáčel v Irsku s mezinárodním hereckým obsazením, byl pro debutantku velká výzva. Stejně jako natáčení Mého psa Killera, který se odehrává hlavně v exteriérech, s omezeným rozpočtem, s absencí profesionálních herců… Co zpětně považujete při natáčení tohoto filmu z vašeho pohledu za nejnáročnější?
Pro mě bylo asi nejtěžší posunout se blíž k tomu, co jsem před časem opustila, abych to znovu našla. Ale v čistější formě a v hlubší podstatě. Na FAMU jsem dospěla k jisté formě vyprávění, která byla velmi obrazová a velmi moje, ale mně se zdálo, že mi hrozí nebezpečí, že se zacyklím a tak musím jít do světa a zkusit něco úplně nového. Měla jsem štěstí, že jsem se dostala na britskou filmovou školu, kde jsme se koncentrovali na práci s hercem a na obsah. Už v Lištičkách jsem se snažila tyto věci skloubit: ten můj perfekcionalismus ve vizuálním obraze s minimem slov a s improvizací v přesně určeném momentě, kde věci jen pozoruji, nekomentuji či nezjemňuji a nechávám je jen plynout a až potom fixuji. V Killerovi se mi to podařilo k mé vnitřní spokojnosti i proto, že moji producenti mi dali důvěru a povolili mi točit s neherci na 35mm film. Za to jim děkuji.
Myslíte, že filmy, jako je Můj pes Killer, mohou nějak přispět k tomu, aby se propast nedůvěry i nenávisti, prohlubovaná negativními zkušenostmi na obou stranách barikády, nějak zmenšila?
Nevidím problém rasismu jako problém dvou stran, a proto je tento film koncipovaným příběhem v kruhu. Rasističtí extremisti jsou jen špičkou ledovce celého tématu. Všichni se podílíme na tragédiích, jakou prožije Markova rodina v ten jeden zdánlivě všední den. Podílíme se na nich naší ignorací, nezájmem, nebo jen tím, že si nechceme připustit, že jsme součástí kruhu předsudků. Velmi věřím, že tento film otevře diskusi o zodpovědnosti každého z nás, o naší společnosti a systému, kde se předsudky stávají normou. To je šíleně nebezpečné.
Nebála jste se jít do takového vážného tématu s neherci?
Ne, protože to byla jediná možnost a jediná správná volba. Bez nich a jejich podpory by tento film vůbec nevznikl, byli mi absolutní oporou, všichni bez výjimky.
Čím vás zaujal student Adam Mihál, že jste mu svěřila náročný part hlavního hrdiny? Diskutovali jste spolu o jeho postavě Marka?
Diskutovali, ale ne dlouho, protože Adam to velmi rychle pochopil a rozhodl se mi věřit. Zaujal mě velmi svojí podivínskou citlivostí a zároveň drsností – bylo to přesné, protože na Adama se nejenom díváme, no díváme se s ním. Ale všechny jsem tím překvapila. A protože to bylo na začátku hledání, hledali jsme dál. Vrátila jsem se však k Adamovi. Tehdy už měl Adam silného protikandidáta z castingové agentury. Nechala jsem své rozhodnutí záměrně až na první den natáčení a točila jsem s oběma chlapci, i když jsem byla vnitřně přesvědčena o Adamovi. Pro neherce je to jiná zkušenost to všechno skousnout a točit před štábem. Postava Marka je v každém záběru, což je velká zátěž i pro herce a chce to disciplínu. Po prvním dni se mi moje volba absolutně potvrdila a druhému kandidátovi se určitě ulevilo. Adam měl všechny předpoklady, aby ten pracovní tlak zvládl.
Proč jste obsadila do jedné z rolí Julišky svoji matku Máriu? Jak jste ji přesvědčila, aby roli přijala?
Díky ní tuto lokalitu znám, protože se tu narodila a vlastně bez ní by mě to celé nenapadlo. Neměla šanci se z toho vykroutit a byla naším talismanem, který mě občas neskutečně stresoval, neboť moje máma je v jejích sedmdesáti letech intenzívnější než já. Což si málokdo umí představit.
Váš dětský hrdina působí velmi autenticky. Jak těžký byl casting na tuto chlapeckou roli?
Casting na postavy trval skoro dva roky, protože byl součástí mého terénního výzkumu a psaní scénáře. Krista Drozdová – asistentka produkce kvůli postavě Lukáška oběhala celé Brno, Břeclav a Hodonín a zorganizovala pro mě několik lokálních castingů, kde jsem s dětmi pracovala formou her. Z nich jsem vybrala tři a mezi nimi byl i Liborek, a když sem je zkusila s matkou a také s Adamem, věděla jsem, že Liborek je pro mě nejlepší volba.
Proč jste si vybrala na tento projekt kameramana Tomáše Sysla?
S Tomášem jsme spolupracovali už předtím a považuji ho za jednoho z nejlepších v Čechách, co se týká svícení a zachycení světla – podle toho se pozná dobrý kameraman! A hlavně přistoupil na můj netradiční obrazový koncept, i když byl velice nároční – což se nezdá. Neměl připomínky vůči nestandardnosti mých obrazových kompozic a nebyl ani proti tomu, že kamera skoro neustále „pronásleduje“ hlavního hrdinu. Jak vysvětluji v explikaci, toto bylo základem, jak jsem chtěla vizuálně vyprávět příběh. Nejenže to bylo fyzicky náročné, ale Tomáš se toho zhostil absolutně a neskutečně citlivě a s velkou technickou precizností. Prostě jsem měla jeho podporu a pochopení, no nejen jeho. Oporou mi byli i kostýmní výtvarnice Erika Gadus, maskérka Jana Bílková a architekt Adam Pitra, o dramaturzích ani nemluvím.
Film má i delikátně udělaný zvuk, kde se většina dialogu odehrává mimo obraz.
Měla jsem štěstí, že jsem našla ty správné lidi, nejen pro obraz, ale i pro zvuk. Mistr zvuku Ján Ravasz pracoval do vyčerpání, protože kvůli Rotterdamu jsme měli málo času. S podobnou precizností naplnil koncept po zvukové stránce, kde zůstáváme s Markem, i když mluví jiní.
Porota rotterdamského festivalu ocenila hlavně to, že jste ukázali problém zvnitřku. Co pro vás znamená toto ocenění?
Velmi mě těší, že Killera ocenila právě porota, ve které byli Ai Weiwei, Loznica (jehož film My Joy považuji za mistrovský) či íránská herečka a disidentka Motamedarya. Když jsem se ještě před odjezdem do Rotterdamu dívala, kdo je v porotě, říkala jsem si, že to je vážně bomba. Cenou je vlastně už to, že film uvidí právě tito porotci a vyjádří se k němu. To, že ocenili film pro jeho niterné zobrazení těžkého tématu o násilí, mě velmi potěšilo. A skvělé bylo i to, že za mnou přišli i neocenění filmaři ze soutěže a i ti byli rádi, že právě náš film dostal Tygra. Když vám to někdo upřímně přeje, je to neskutečně nabíjející věc.