Aniž si to většina z nás uvědomuje, ovlivňují náš každodenní život. Americký dokumentární cyklus

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Sluneční vítr, kosmické záření, ultrafialové záření, to všechno jsou síly z vesmíru, které ovlivňují náš každodenní život, přestože většina z nás žije v blahé nevědomosti. Mohou nám překážet a škodit – od rakoviny kůže až po ztracená spojení. Ale mohou nás také oslnit krásou polární záře nebo nádherou letících meteorů. Nedávno jsme zjistili, že tvrdé kosmické záření je motorem evoluce života na naší planetě. A některé teorie tvrdí, že kosmické částice mohou hrát i významnou roli v bouřkách doprovázených blesky.

Polární záře

Vesmír II.: Kosmické síly Polární záři se latinsky říká aurora borealis podle římské bohyně úsvitu Aurory a řeckého boha severního větru Borea. Pokud se polární záře vyskytne na jižní polokouli, je to aurora australis. Už dávno před astronomy žasli nad touto září první lidé, kteří ji pozorovali v polárních oblastech. V dávných dobách pro ni nenacházeli jiná vysvětlení než nadpřirozená. Ve Finsku se věřilo, že tato světla přivolává obří liška, která svým ohonem zametá nebe. Polární záře je elektrickým jevem, a když liška zametá svým ohonem, objevuje se statická elektřina, která může způsobovat jiskření, tedy jev podobný polární záři.

Ale pokud chcete poznat, jak vzniká polární záře, musíte začít u Slunce. Slunce. Neposkytuje nám jen denní světlo, ale také velké množství energie. Slunce vyzařuje stálý tok nabitých částic, kterému říkáme sluneční vítr. Jde o tu samou kosmickou sílu, která ve své intenzivní formě tvoří sluneční bouře. Sluneční vítr může způsobovat podobné, ale menší záře v horních vrstvách atmosféry prakticky kdykoli během roku. Občas Slunce vysílá velké výtrysky hmoty nazývané protuberance nebo vyvržení hmoty z koróny. Pak na Zemi dopadá v témže okamžiku mnohem více částic a díky tomu vznikají mnohem jasnější polární záře. Při rychlosti přes 1200 kilometrů za sekundu trvá slunečnímu větru okolo dvou dnů, než dosáhne zemského magnetického pole. Nabité částice potom putují podél magnetického pole k pólům, přičemž ve vrchních vrstvách atmosféry vybudí plyny, které začnou zářit, a vytvoří polární záři.

Vesmír II.: Kosmické síly Když nabité částice dorazí do vrchních vrstev atmosféry, narazí tam na atomární kyslík, díky kterému vzniká červené a zelené světlo, tedy dvou barev, převládajících v polární záři. Hlouběji v atmosféře narazí částice na molekulární dusík. Díky němu vzniká na dolním okraji zelené záře jakási fialová krajka. Nabité částice interagují s plyny, které excitují, a vytvářejí tak jasné barvy záře. Polární záře tedy připomíná neonovou zářivku. Neonové trubice obsahují ve skleněné trubici velmi malé množství vzácného plynu pod nízkým tlakem, do kterého je přivedeno napětí v rozsahu od 3000 do 15 000 voltů. Plyn je ionizován a vybuzen, a vydává charakteristické záření. Mezi plyny používané v neonových reklamách patří xenon, který svítí bledě modře, hélium, které svítí oranžově, krypton svítí stříbrně, argon fialově a neon, který svítí ze všech nejjasněji, obzvláště za deštivé noci. Stejně tak i polární záře se nejlépe pozoruje v noci, nejčastěji v zimních měsících v polárních oblastech, kdy jsou noci tmavé a dlouhé. Podle síly slunečního větru mohou polární záře trvat několik minut, ale i několik dní – a nejsou přitom viditelné pouze na pólech. Ve vzácném případě můžeme polární záři spatřit i v nižších zeměpisných šířkách. V roce 2003 proběhla takzvaná „bouře století“, největší magnetická bouře za posledních sto let. Jejím vedlejším produktem byla i obrovská polární záře. Tuto záři tehdy pozorovali lidé ve Washingtonu, na Kubě i ve Středomoří, kde polární záři vidíme opravdu zřídka. V polovině devatenáctého století byla záře pozorovatelná z Havajských ostrovů a jiných míst jižního Tichomoří. Šlo o největší polární záři, která byla dosud zaznamenána.

Polární záře nejsou pozorovatelné jen na Zemi. Sluneční vítr vane do všech směrů a dostává se tedy i k dalším planetám. Jupiter a Saturn mají obrovská magnetická pole, mnohem silnější, než je to zemské, a proto mohou vytvářet obrovské a intenzivní polární záře. Polární záře většinou připomínají jakousi oponu se stále se vlnícími záhyby. Tyto záběry jsou zrychlené, ale i běžná polární záře uchvacuje svou krásou a záhadností. Proč polární záře připomíná oponu se stále se měnícími tvary, paprsky, krajkami, záhyby a spirálkami, je stále předmětem vědeckého zkoumání. K záhadám, které obestírají polární záři, patří i to, že mnozí lidé ji nejen vidí, ale i slyší. Polární záře se vyskytuje ve výšce 100 až 150 kilometrů a zvuku by trvalo několik minut, než by dorazil k nám a my ho mohli slyšet. Ale přesto lidé uvádějí, že slyší zvuk současně s polární září. Musí zde tedy fungovat jakýsi záhadný mechanismus, díky němuž si lidé myslí, že ten zvuk slyší.

Vesmír II.: Kosmické síly Polární záře nepředstavují pro člověka žádné nebezpečí. Ale zvýšená sluneční aktivita s nimi spojená může vyprodukovat až miliony megawattů elektrické energie, a tím způsobit nejrůznější potíže, jako jsou například výpadky elektrického vedení. Výpadky elektrických sítí nezpůsobuje polární záře, nýbrž samotné nabité částice, přicházející ze Slunce. Ty poškozují elektrické vedení a způsobují interference. Musíme tedy tyto dva jevy rozlišovat! Při zvýšené aktivitě a pohybu nabitých částic v atmosféře dochází ke vzniku polárních září, ale také k interakci s technikou, využívající elektrická a magnetická pole. Tím tyto částice narušují činnost vedení vysokého napětí, elektroniku, satelity i mobilní telefony, zkrátka vše, co potřebuje k činnosti elektrická a magnetická pole. Všechna tato zařízení mohou být rušena, když se vyskytne polární záře. To může způsobit praskání v rádiu, poruchy televizního obrazu, rušení mobilních telefonů, a dokonce výpadky elektrické rozvodné sítě, jak se to stalo například v Kanadě v roce 1989. Jsou to také připomínky skromného postavení Země ve Sluneční soustavě.

Slunce samotné má atmosféru, která se rozpíná daleko do prostoru. Země vlastně obíhá ve vnější vrstvě sluneční atmosféry. Pokud se tedy změní cokoli v atmosféře Slunce, ovlivní to i Zemi. Negativně to zapůsobí na naši techniku, na kterou se tak spoléháme. Přestože jsou polární záře pouhým vedlejším produktem působení Slunce na naši planetu, mohou nám toho hodně prozradit i o vesmíru. Polární záře je dobrým ukazatelem, jak vnější atmosféra Země a její magnetické pole reagují se slunečním větrem. Můžeme tedy studovat polární záři, abychom lépe pochopili, co se děje v nedalekém vesmíru. Polární záře jsou jedním z ukazatelů sluneční aktivity. Pokud tedy chceme zjistit sluneční aktivitu v minulosti, třeba v 10. či 11. století, můžeme k tomu použít polární záře. Základní cyklus sluneční aktivity od minima k dalšímu minimu je zhruba jedenáctiletý, skutečná perioda včetně změny polarity trvá 22 let.

Padající hvězdy

Vesmír II.: Kosmické síly Polární záře jsou viditelné především v polárních oblastech, ale existuje jiný úžasný kosmický jev, který je viditelný odkudkoli – padající hvězdy. Když je sledujeme, připadá nám, jako by jedna z hvězd padala na naši planetu, ale tak tomu být nemůže. Pokud by tedy skutečně letěla hvězda, zničila by naši Zemi ve zlomku sekundy. Pokud to tedy není hvězda, o co se jedná? Ve skutečnosti je to malý kamínek, někdy i jen zrnko písku, přilétající do naší atmosféry. Reaguje přitom s molekulami a atomy v atmosféře, doslova se vypaří a my vidíme světelnou stopu. Nejedná se tedy ani zdaleka o hvězdu. Tyto zářící jevy v atmosféře jsou meteory. Většina kamínků, říkáme jim meteoroidy, shoří v atmosféře. Některé, pokud jsou dostatečně velké, prolétnou celou atmosférou a spadnou na Zemi. My pak ten kámen můžeme najít, říkáme mu meteorit a je to opravdu on, který ten jev způsobil.

Materiál, tvořící meteorit bývá pozůstatkem vytváření Sluneční soustavy. Mnoho meteoritů pochází z pásu planetek. Mezi Marsem a Jupiterem obíhá množství balvanů a kamenů, které se příležitostně srazí a rozptýlí výsledné úlomky do všech směrů ve Sluneční soustavě. Dráhy některých z nich křižují dráhu Země kolem Slunce. V určitých, každoročně stejných obdobích se na pozemské obloze zjevuje výrazně větší množství meteorů – jsou to tak zvané meteorické roje. Je to tehdy, když dráha Země křižuje dráhu některé z komet, obíhajících kolem Slunce a do zemské atmosféry vstoupí zbytky kometárního materiálu. Když pozorujete meteorický roj, zdá se, jako by stopy vycházely z určitého místa na nebi, z takzvaného radiantu. Způsobují je malé částečky, pohybující se prostorem po přibližně stejné dráze, které po vstupu do atmosféry shoří. Nevycházejí však reálně z jednoho místa. Díky perspektivě to tak vypadá, jako by vylétaly z jednoho místa, ale ve skutečnosti je pozorujeme z velké vzdálenosti, a proto se nám zdá, jako by všechny vycházely z jednoho úběžníku.

Meteorické roje jsou nazývány podle souhvězdí, ze kterého se zdá, že vyletují, a to přesto, že s hvězdami daného souhvězdí nemají nic společného. Leonidy, tedy meteorický roj pojmenovaný po souhvězdí Lva, patří mezi nejúžasnější a nejznámější roje. Leonidy, zaznamenané v roce 1833, byly rekordním meteorickým deštěm četností 200 000 meteoroidů za hodinu. Někteří lidé si přitom mysleli, že nastal konec světa.

Kosmické záření

Vesmír II.: Kosmické síly V minulém století byly objeveny nové kosmické jevy, které jsou ještě úžasnější než meteorické roje. Září jasnými barvami rychlostí blesku. Mrknete a propásnete je. Kosmické záření zní jako termín z vědecko-fantastického filmu: neviditelná síla z dalekého vesmíru, která ovlivňuje počasí a mnoho dalšího. Kosmické paprsky jsou ale realitou, přestože samotný termín je nesprávný. Kosmické záření jsou ve skutečnosti částice, nejsou to paprsky. Je to tok elementárních částic, zejména protonů. Stejné částice tvoří i všechna hmotná tělesa – Slunce a Zemi a všechno ostatní ve vesmíru. Kosmické záření je souhrnné označení všeho záření, které přichází z vesmíru. Má tedy mnoho různých zdrojů, přičemž tím hlavním je naše Slunce, které vysílá mnoho nabitých částic.

Jak ale počátkem roku 2013 potvrdila družicová měření, primárním zdrojem jsou exploze supernov. Většina kosmických paprsků není na pozemské normy energeticky příliš silná. Ty nejsilnější z nich mají energii srovnatelnou s dobře odraženým tenisovým míčkem, ale většina těchto částic vám při srážce předá jen velmi malou část své energie. Zemská atmosféra nás před většinou kosmických částic ochrání. Avšak ty, které mají dostatečnou energii, aby pronikly zemskou atmosférou, mohou mít vliv na živé organismy. Způsobují občasné mutace DNA. To vlastně vysvětluje, proč se na Zemi vyskytuje taková genetická různorodost. Kosmické částice způsobí malé změny DNA, díky kterým se pak může vyvinout nový druh. Některé z těchto mutací evoluci napomáhají. Co je to vlastně evoluce? Je poháněna malými změnami našich genů z generace na generaci. Pokud se změna ukáže jako výhodná – tím, že jedince lépe přizpůsobí životnímu prostředí – umožní mu přežít a rozmnožit se. Pokud je to změna nevýhodná, její nositelé brzy vymřou. A protože kosmické částice na nás dopadají stále, jsou naše geny neustále jejich dopady ovlivňovány a naše genetická výbava podléhá neustálým náhodným změnám.

Vesmír II.: Kosmické síly Kosmické záření může způsobovat i mutace, vedoucí k nádorovým onemocněním. Dobrá zpráva je, že přestože naším tělem neustále prolétají tisíce částic z vesmíru, pravděpodobnost, že zasáhnou přímo DNA, či poškodí jádro buňky a způsobí její nádorový růst, je opravdu velice malá. Pokud se ale nacházíte v prostředí, kde jste vystaveni větší dávce radiace bez možnosti dobrého stínění, jako například astronauté, pak je riziko mnohem větší. Pasažéři při kosmických letech by mohli být vystaveni zvýšeným dávkám radiace kosmického záření. Už dnes některé posádky transatlantických či transpolárních letů nosí malé dozimetry a snaží se přesvědčovat ženy, aby během těhotenství nepracovaly jako letušky nebo pilotky. Výrazný vliv kosmického záření zatím nebyl prokázán, ale přesto je jistá opatrnost na místě.

Kosmické záření nemá dopad jen na živé organismy, může dokonce ovlivňovat i počasí. Některé teorie tvrdí, že kosmické částice by mohly hrát významnou roli při vzniku bouřek a že trajektorie, po které proletí a ionizují přitom vzduch, otevírá cestu pro blesk, který je právě po této ionizované stopě veden. Všichni známe blesky při bouři. Ale i přesto, jak tyto blesky mohou být pozoruhodné nebo dokonce smrtící, jsou jedněmi z nejnižších zástupců takzvaných přechodných světelných jevů, které se odehrávají ve vrchních vrstvách atmosféry. Jejich existenci se podařilo dokázat pomocí vysokorychlostních kamer. Jednomu takovému jevu se říká sprite – česky skřítek. Je to nadoblačný, stratosférický blesk. Sprity jsou zajímavým projevem elektrického výboje nad mraky silných bouří, který dosahuje délky 90, mnohdy až 100 kilometrů a vyskytuje se ve výšce kolem 50 kilometrů nad zemským povrchem. Projevují se jako dva proudy elektřiny, proudící nahoru a dolů, které často, jak vybudí neutrální dusíkové molekuly v zemské atmosféře, červeno-oranžově září.

Dalším nedávno objeveným jevem je takzvaný ELVES. Jeho jméno není odvozeno od mýtických bytostí, ale je složeno z počátečních písmen dlouhého popisu procesu, díky kterému vzniká tento jev, jehož záře mnohdy dosahuje šíře až 400 kilometrů. ELVES je zkratkou anglického názvu „emise světla a rušení o velmi nízké frekvenci z elektromagnetických pulsních zdrojů“. ELVES jsou svého druhu příbuzní spritů. Jediný rozdíl je v tom, že trvají ještě kratší dobu a jediným způsobem, jak vidět ELVES je, zachytit jej speciální kamerou. A to můžete nejspíše jen náhodou. ELVES nejsou viditelné prostým okem, protože se jedná o velmi krátké pulsy energie.

Níže nad Zemí dochází k ještě k jiným výbojům, kterým říkáme modré výtrysky. Modré výtrysky začínají na vrcholu bouřkového mraku ve výšce kolem 15 kilometrů a směřují vzhůru do výše kolem 50 kilometrů. Obvykle je to kónický svazek světla, jehož modrá barva vzniká zářením ionizovaných molekul dusíku, vybuzených elektrickým proudem výboje. I jako v případě ostatních nedávno objevených jevů, mechanismus vzniku modrých záblesků, ELVES a spritů je zatím neznámý. Také jejich dopady na zemskou atmosféru jsou stále předmětem vědeckého zkoumání. Některé teorie tvrdí, že ELVES slouží k vyvážení elektromagnetické energie Země a že produkují významné množství ozónu. Zjednodušeně můžeme tedy ELVES chápat jako snahu přírody o ustavení rovnováhy, a proto mohou být užitečné i pro život na Zemi.

Životadárné Slunce

Vesmír II.: Kosmické síly Kosmické jevy neovlivňují pouze počasí, ale také rostliny a živočichy. Působením Slunce se utváří i náš životní rytmus. Slunce působí jako jakési vesmírné hodiny, určující řád našich životů. Východy a západy slunce ohraničují naše dny. A v případě rostlin je to to samé. Ta nejmenší rostlinka i ten nejvyšší strom se spoléhají na kosmickou sílu, která je ovlivňuje a řekne jim, co mají dělat. Krásným příkladem je rozkvétání květin. Některé kvetou za krátkého dne, některé za dlouhého. Květiny kvetoucí za dlouhého dne cítí prodlužování dne. To se děje na jaře. Květiny kvetoucí za krátkého dne naopak cítí zkracování dne, které nastává na podzim. Tak například chryzantémy jsou květiny kvetoucí za krátkého dne na podzim a petúnie nebo měsíčky kvetou, když se den na jaře prodlužuje. To vše se děje díky chemickému mechanismu, kterým rostliny detekují délku slunečního svitu. Určování, kdy mají rostliny rozkvést, je jen jedním z mnoha způsobů, jakými je Slunce ovlivňuje.

Slunce je rovněž nezbytné pro fotosyntézu. Bez záření z vesmíru by tedy nepřežily rostliny a ani my. Rostliny fungují podobně jako naše sluneční články. Přijímají energii od Slunce, kterou přemění v energii, díky které rostou. Chlorofyl, zelené barvivo v listech, umožňuje rostlinám absorbovat sluneční světlo a uskutečnit fotosyntézu. Chlorofyl se skládá z velké molekuly hořčíku, obklopené menšími molekulami uhlíku, které ji víceméně podporují. Tato molekula chlorofylu se stará o absorpci energie ze světla, aby ji pak mohla rostlina dále použít. Fotosyntéza je složitý proces, při kterém rostlina z oxidu uhličitého a vody vytváří cukry. Ty pak následně použije k tvorbě škrobů, tuků a bílkovin, tedy našeho jídla. Současně rostliny produkují i kyslík, který dýcháme. Pokud by fotosyntéza přestala fungovat, všichni bychom zemřeli.

Vesmír II.: Kosmické síly Stejně jako my, se i zvířata řídí sluncem, které reguluje jejich životní pochody a někdy jim pomáhá i v navigaci během jejich putování. Schopnost navigace je velmi rozšířena v celé živočišné říši. Lososi naleznou cestu zpět do horních toků řek, kde se narodili. V Severní Americe karibu a v Africe další býložravci každoročně putují na velké vzdálenosti. Dokonce i hmyz migruje. Motýli monarchové jsou krásným příkladem. Dospělí jedinci narození v Kanadě letí na zimu na jih až do Mexika a poté se vrátí zpět. Neví se přesně, jaké mechanismy využívají k orientaci na těchto dlouhých cestách. Badatelé nabízejí různá vysvětlení, jak se živočichové na cestách orientují. Mnoho druhů využívá k určení směru slunce. Jenže když se nad tím zamyslíte, není to tak jednoduché. Abyste mohli použít slunce k orientaci, potřebujete hodiny, musíte vědět, jestli je ráno, poledne nebo odpoledne. Proto zvířata mají své biologické hodiny, stejně jako my. Ty jim udávají správný čas. Domníváme se, že když slunce zakryjí mraky, některá zvířata přepnou na navádění pomocí zemského magnetického pole – síly pocházející z roztaveného jádra planety. Poskytuje nejenom možnost určení směru, ale také pozice. Každé místo na Zemi má jedinečné magnetické označení. Pokud je zvíře dostatečně citlivé, dokáže pomocí zemského magnetického pole vycítit, kde se nachází vzhledem ke svému domovu. Sleduje totiž rozdíly v magnetických polích.

Problémem při používání magnetického pole Země při navigaci je jeho proměnlivost. Mění se v čase a od místa k místu, díky magnetickým anomáliím v blízkosti železných rud pod povrchem. Také projevy zvýšené sluneční aktivity ovlivňují magnetické pole, takže v něm vznikají poruchy. A přesto se zdá, že mnoho zvířat je schopno využít je k orientaci na svých cestách. Trénink poštovních holubů ukazuje, jak mohou zvířata používat slunce a zemské magnetické pole k nalezení cesty k domovu. Poštovní holubi byli domestikováni a po mnoho let šlechtěni. Byli pěstováni po generace, aby se z nich stali praví holubí sportovci. Dokážou nalézt cestu domů ze skutečně velké vzdálenosti. Před vypuštěním holubů musíte nejprve jít do holubníku a vybrat holuby, které budete vypouštět. Musejí být v dobrém fyzickém stavu, musejí mít perfektní peří a musejí vypadat, že se jim chce letět. Dalším krokem je samotné vypuštění. Jdete na pole, kde nejsou kolem žádné stromy, otevřete přepravku a necháte holuby odletět. Holubi se za letu řídí – jak se odborníci domnívají – pomocí slunce, které jim pomáhá k orientaci, a dále pak pomocí čichu a pomocí magnetického pole. Mají dva druhy smyslových orgánů, které patrně využívají k detekci zemského magnetického pole. Jeden je ve zrakovém ústrojí, v sítnici oka, další pak v horní části zobáku, kde jsou částečky magnetitu, magnetického minerálu, který pravděpodobně rovněž využívají k detekci magnetického pole. Poslední částí holubího vypouštění je jejich návrat. Holubi přiletí ke svému holubníku, dosednou a vrátí se dovnitř.

Ultrafialové paprsky

Vesmír II.: Kosmické síly Existuje i další kosmická síla, ovlivňující život na Zemi. Ukrývá se v jasném denním světle a není před ní úniku. Ignorujte ji a spálíte se – přinejlepším. Díky ní jsme dohněda opáleni a máme zdravou barvu. Ale to jen na povrchu. Opálení je nejběžnějším důsledkem dopadu potenciálně velmi nebezpečných ultrafialových slunečních paprsků. Ultrafialová část slunečního spektra je pro oko neviditelná, ale Slunce vyzařuje v této oblasti velké množství energie. Obdobně jako u viditelného světla jsou i u ultrafialového světla „barvy“. Podle jeho vlnové délky je dělíme do tří pásem A, B a C. Ultrafialové záření C je téměř zcela pohlceno ozónovou vrstvou. Záření B proniká o něco hlouběji a záření A se dostává až na zem, protože je svou vlnovou délkou blízké viditelnému světlu. UV záření A způsobuje stárnutí kůže a rakovinu kůže. Záření B má na svědomí spáleniny kůže. Záření A vytváří také pihy a skvrny na kůži. Když budete venku, pronikne UV záření B do kůže a způsobí popáleniny, protože poškodí buňky, ze kterých se vaše pokožka skládá. Když jsou buňky poškozené, reaguje tělo tak, že aktivuje imunitní systém a zvýší průtok krve v místě poškození. Začne rovněž produkovat malé molekuly, které způsobí zčervenání kůže a její zápal. Spálení pokožky je jen začátek. Dlouhodobé vystavení UV záření B ze Slunce může mít způsobit vznik šedého zákalu a může negativně ovlivňovat rakovinu kůže, vyústit v melanom, tedy potenciálně smrtelnou nemoc. Největší riziko vzniku rakoviny kůže hrozí lidem s nejsvětlejší pokožkou a očima, a lidem, kteří žijí ve velmi slunných oblastech a dostatečně se nechrání. Ti jsou nejvíce ohroženi.

UV-záření B má ale i pozitivní vlivy, umožňuje vytváření vitaminu D v kůži. Vitamín D může být produkován z provitaminu v kůži s pomocí UV záření. Vitamín D potřebujeme, abychom měli zdravé kosti a metabolismus. Tento vitamín ale můžeme získat i z obohacené potravy a z potravních doplňků. Nemusíme se vystavovat nebezpečným ultrafialovým paprskům. Zatímco UV-B interaguje se svrchními vrstvami kůže, UV-A proniká hlouběji a podílí se na tvorbě vrásek. UV záření A proniká do hlubších vrstev kůže a přispívá k jejímu stárnutí tím, že rozkládá kolagen, respektive pomáhá vytvářet enzymy, které rozkládají kolagen a elastická vlákna v pokožce, která ji činí mladší a pevnější. Solária se snaží tuto sluneční aktivitu uměle nahrazovat. Opalování pod umělým sluncem v soláriu je ale mnohem horší než ležení pod pravým sluncem, zářícím ze vzdálenosti 150 milionů kilometrů. Průmysl solárií se vás bude snažit přesvědčit, že opálení, kterého se vám dostane, je mnohem bezpečnější než postupné opalování, ale opak je pravdou. Ve skutečnosti jsou solária pro kůži mnohem škodlivější, protože vyzařují přes 90 procent paprsků A. A právě ty způsobují stárnutí kůže a rakovinu. Rakovina kůže může propuknout až po dvaceti, třiceti letech. Že solária zvyšují riziko rakoviny kůže, je dnes už známý fakt.

Vesmír II.: Kosmické síly Mnoho lidí věří, že běžný opalovací krém je ochrání před vlivy, způsobujícími rakovinu kůže a její předčasné stárnutí. Není to ale pravda. Ani krémy s tím nejsilnějším ochranným faktorem nedokážou těmto negativním vlivům zcela zabránit. Ochranný faktor určuje, jak dlouho je možné pobývat na slunci, aniž byste se spálili. Ochranný faktor tedy poskytuje ochranu pouze před zářením v pásmu B, nikoli před ultrafialovým zářením v pásmu A. Ty nejefektivnější opalovací krémy poskytují ochranu jak před paprsky UV-B, tak před UV-A. Ale i přes časté používání nemohou tyto krémy zajistit absolutní ochranu kůže před rakovinou, jejíž riziko v důsledku narušování ozónové vrstvy v atmosféře stále roste. Ozón tvoří jakousi ochrannou vrstvu, která pohlcuje velké množství záření. Pokud bychom tedy přišli o ozón, ztratili bychom tuto ochranu a pronikalo by k nám více vysokoenergetického UV-B záření, které je škodlivé pro kůži. Před dvěma miliardami let Země ještě neměla atmosféru, bohatou na kyslík, a neměla ani ozónovou vrstvu. Život tehdy mohl existovat pouze v oceánech, kde byl vrstvou vody chráněn před UV zářením.

Barvy duhy

Vesmír II.: Kosmické síly Ultrafialové paprsky jsou neviditelné a mohou nám škodit. Naopak viditelné světlo ze Slunce způsobuje jeden z nejkrásnějších kosmických efektů vůbec. Slunce hraje klíčovou roli při vzniku jednoho z nejkrásnějších světelných úkazů: duhy. Duha vzniká, když bílé, viditelné sluneční světlo prochází kapkami vody – většinou při dešti. Světlo se při průchodu kapkou rozkládá do spektrálních barev, tedy jednotlivých barev duhy podle toho, jakou vrstvou vody prochází. Vlnová délka výsledného světla záleží na úhlu, pod jakým se láme. Červená barva světla je jedním extrémem vlnové délky a modrá barva je druhým, na opačném konci. Samozřejmě jsou mezi nimi i jiné barvy, jiné vlnové délky, které jsou lámány pod jinými úhly. Právě tak vzniká celé barevné spektrum, vlnové délky plynule přecházejí od krátkých vln k těm delším. Také při lomu paprsků hranolem se rozdílné vlnové délky lámou do rozdílných směrů postupně podle vlnové délky. Hranol světlo rozloží hned dvakrát, na každé straně jednou, a tím vzniká naše umělá duha, rozkladem světla od červené až po modrou barvu. Rozdílné vlnové délky světla jsou rozkládány neboli lámány pod různými úhly, což má za důsledek přesné pořadí barev v duze a její obloukový tvar. Existují určité úhly a směry, do kterých se světlo více láme, a tam se soustřeďují. Takže v závislosti na úhlu dopadu slunečních paprsků máme někde více paprsků, jdoucích tímto směrem.

Tento směr je přesný úhel 42 stupňů od anti-solárního bodu, což je astronomický termín pro stín vaší hlavy. V tomto úhlu je příchozí světlo nejintenzivnější, právě proto se duha objevuje zde. 42 stupňů od vaší hlavy ale není stejných 42 stupňů od hlavy jiného pozorovatele, proto dva lidé nikdy nevidí tu stejnou duhu. Za správných podmínek je však pozorovatelná i dvojitá duha. Při lámání světla v dešťové kapce občas dochází i k několikanásobnému odrazu světla, a to pod jiným, větším úhlem. Přesněji řečeno pod úhlem 51 stupňů. Odražené světlo bude ale slabší. Zajímavostí druhé duhy je ale to, že její barvy jsou v opačném pořadí. Takže červená barva je na jedné straně první duhy, ale bude na opačné straně druhé duhy. Ani u jednoduché, ani u dvojité duhy nelze přesně určit místo, ze kterého zdánlivě vychází. Její zdánlivá poloha záleží na postavení pozorovatele a momentální pozici slunce. Skoro by se až zdálo, že duha je vlastně jen optickou iluzí. K duze nemůžete přijít, dotknout se jí nebo jí sebrat. Vždycky si bude udržovat určitou vzdálenost od pozorovatele, protože vlastně jde opravdu jen o světelné paprsky, které vidíme lámat se pod určitými úhly. Pokud tedy budeme pozorovat dešťové kapky, lámající sluneční světlo pod správným úhlem, uvidíme duhu. Když se ale ke kapkám přiblížíme, změníme úhel pohledu a duha zmizí, takže vlastně jde o iluzi.

Vesmír II.: Kosmické síly Prostá krása a složitý mechanismus vzniku duhy jí opředly mnohými legendami. Ve starém Řecku byla duha považována za most mezi zemí a říší bohů. V Irsku se věřilo, že na konci duhy – na nedosažitelném místě – schovává svůj zlatý poklad skřítek Leprikón. A hindský bůh hromů a blesků Indra nosí duhu jako svůj luk. Prchavá krása duhy, složitost procesu fotosyntézy, síla ultrafialového záření a úžasná hra světel polární záře. Všechny tyto kosmické vlivy působí na planetu Zemi. Nejsme zdaleka jen pasivními pozorovateli tohoto množství jevů, které existují mezi Zemí a vesmírem. Život na Zemi se vyvinul v tomto prostředí, plném kosmických částic, polárních září a blesků. Všechny tyto vlivy jsou součástí prostředí, ve kterém jsme se vyvinuli i my. Jsou tedy součástí nás samotných. Překrásné atmosférické jevy jakými jsou duha, polární záře a meteory, a stejně tak i potenciálně škodlivé UV záření ze Slunce nám ukazují, že Země není jakousi koulí izolovanou od zbytku vesmíru. Ne, jsme jeho součástí, a to dělá Zemi ještě mnohem krásnější.

Originální názevCosmic Phenomena
Stopáž43 minut
Rok výroby 2008
 ST HD
ŽánrDokument