Rozsáhlý britský dokumentární cyklus o rozhodujících momentech největšího ozbrojeného konfliktu XX. století

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Od září 1939 až do května 1945 vedla Třetí říše proti západním spojencům nejdelší bitvu 2. světové války. Ovládnutí Atlantického oceánu bylo pro obě strany klíčem ke konečnému vítězství nebo porážce. Nasazením desítek – a později stovek – ponorek, válečných lodí a Luftwaffe chtělo Německo Velkou Británii odříznout od životně důležitých transatlantických tras. To se však nacistům nepodařilo. Britské hospodářství bylo dále zásobováno z USA a zemí impéria a nezkolabovalo. Spojencům se také podařilo soustředit obrovské množství mužů a zbraní ve Velké Británii. Britské ostrovy se tak staly odrazovým můstkem, ze kterého byla nakonec v červnu 1944 vržena na kontinent obrovská invazní armáda.

Předehra k bitvě

V září 1939 vtrhly Hitlerovy armády do Polska, a zatímco Wehrmacht porážel nepřipravenou polskou armádu, Západ se pomalu sjednocoval k chabému odporu. Velká Británie, Francie, Austrálie, Nový Zéland a Kanada vyhlásily Německu válku – byť k žádným zásadním akcím proti agresorovi nedošlo. Po řadu měsíců bylo hlavním dějištěm konfliktu moře. Německé ponorky za podpory hladinového loďstva se zaměřily na životně důležitý námořní obchod Velké Británie a způsobily mu těžké ztráty. Do konce roku 1939, během pouhých 4 měsíců války, potopily 156 spojeneckých obchodních lodí.

Ačkoliv ponorková ofenziva proti britskému obchodu začala slibně, německé hladinové loďstvo tak úspěšné nebylo. Poté, co bitevní loď Admiral Graf Spee potopila 50 tisíc tun lodního prostoru, Spojenci na ni zorganizovali rozsáhlý hon a v půlce prosince ji dopadli u Uruguaye. Němci se protivníkům úspěšně bránili, ale poškození byla nakonec příliš závažná. Když tedy německý kapitán Langsdorf dostal zprávu o připlutí silných britských posil, přestože šlo ve skutečnosti o dezinformaci, rozhodl se pro radikální řešení: a loď potopil a sám pak spáchal sebevraždu.

Klikněte pro větší obrázek Na jaře 1940 byla německá válka proti spojeneckým obchodním lodím dočasně přerušena. Většina ponorkové floty se totiž připravovala na invazi do Norska. Britové měli v plánu obsadit tamní přístav Narvik. Jakmile se o tom Hitler od německé zpravodajské služby dozvěděl, v obavě z ohrožení dodávek švédské železné rudy do Německa chtěl soupeře vyšachovat a na jaře 1940 zahájil okupaci Norska a Dánska. Dánsko padlo rychle a na severu Norska se prvních 5 útočných skupin nesetkalo s téměř žádným odporem, a tak rychle dosáhlo svých cílů. Pouze v Oslu Němci narazili na zuřivý odpor. Dorazilo sem i britské námořnictvo, které úspěšně prorazilo ponorkovou clonu. V nelítostných námořních bojích u norského pobřeží přišlo německé námořnictvo ještě o 4 křižníky, 9 torpédoborců a 4 ponorky. Navzdory těžkým ztrátám ponorky využily příležitost k procvičení nové taktiky spočívající v jejich spolupráci. Stejně důležité bylo, že se při bojovém nasazení podařilo odhalit několik závažných nedostatků torpéd. Po norské operaci byly německé ponorky připraveny lépe než kdykoliv před tím, aby lodní dopravu do Velké Británie rozvrátily.

Plán útoku

V roce 1935 předložilo velení Kriegsmarine – německého válečného námořnictva – Hitlerovi plán výstavby námořních sil, srovnatelných s námořnictvem Velké Británie. Výsledkem měla být obrovská flota 13 bitevních lodí, 33 křižníků, 4 letadlových lodí a 250 ponorek, oproti britské flotě však zbrusu nových. V roce 1939, když válka vypukla, byl program výstavby teprve v polovině, a proto válečné námořnictvo přistoupilo k jeho urychlení. Cílem bylo dobudování válečného loďstva, které by mohlo blokovat Velkou Británii a zabránit americkým dodávkám, udržujícím britský odpor.

Klikněte pro větší obrázek Prvotním úkolem německého Válečného námořnictva byla ochrana německé pobřežní plavby. Proto námořnictvo položilo minová pole v Baltském moři a v Helgolandské zátoce. Většina říšských námořních sil byla ale nasazena k útokům proti Velké Británii a jejímu zahraničnímu obchodu. Německé hladinové lodě měly operovat samostatně na širém oceánu, okolo britských přístavů a podél britského pobřeží se měla opět nacházet minová pole. Námořnictvo mělo také působit v součinnosti s Luftwaffe. Ale zdaleka nejdůležitějšími zbraněmi byly ponorky, které měly hlídkovat v britských pobřežních vodách a na tzv. západních přístupech.

Německá zpravodajská služba vypočítala, že Velká Británie potřebuje jen k pouhému udržení své existence dovézt ročně 60 milionů tun zboží, jež přicházelo z přístavů roztroušených po celém světě dlouhými a snadno zranitelnými trasami. Pro přinucení Velké Británie ke kapitulaci by bylo nutné, aby německé námořnictvo potápělo měsíčně 750 tisíc tun lodního prostoru. Toho mohlo být dosaženo, pokud by každá z nasazených ponorek potopila 3 obchodní lodě každý měsíc.

Plán obrany

Koncem ledna 1939 vypracovala britská Admiralita plány pro rýsující se válku v Evropě, podle nichž byli za nejpravděpodobnější nepřátele označeni Němci a Italové. Britské námořnictvo mělo bránit životně důležité obchodní cesty rozlehlého impéria a trasy do Severní Ameriky, a proto bylo rozděleno na 3 hlavní floty: středomořskou, dálněvýchodní a domácí.

Nejsilnější flotou byla domácí se základnou ve Scapa Flow, jejíž lodě hlídkovaly severně od Velké Británie ve vodách, které představovaly velkou bránu do Severního moře. V této oblasti bylo rozmístěno na 90 tisíc min. Lamanšský průliv na jihu hlídaly před německými ponorkami torpédoborce, místy byl také silně zaminován. V Portsmouthu byl z bitevních lodí vytvořen nový svaz Channel Force, jež měl chránit vojenské transporty zásobující britský expediční sbor ve Francii. Nejdůležitější oblastí ze všech byly tzv. západní přístupy, jejichž obrana byla koordinována z Liverpoolu, kde měl základnu silný svaz torpédoborců a korvet doprovázejících konvoje obchodních lodí.

Klikněte pro větší obrázek Válečné plány Admirality měly však své materiální omezení. Pro ochranu 4 tisíc plavidel obchodního loďstva mohlo britské námořnictvo nabídnout pouhých 150 torpédoborců. Stanovené hlídkové zóny podceňovaly možnosti moderních německých ponorek, navíc se projevoval nedostatek leteckého krytí. Poté, co konvoje účinně čelily hrozbě ponorek už během 1. světové války, totiž očekávala admiralita úspěch i nyní, a to navzdory velkému technickému pokroku, ke kterému mezitím došlo. Moderní ponorky měly mnohem větší akční rádius než jejich předchůdkyně a byly vybaveny mnohem přesnějšími torpédy, nehledě na pokrok v oblasti radiokomunikace, což umožňovalo koordinovat útoky ponorek z jednoho místa.

Síly protivníků

Německé válečné námořnictvo mělo v době vypuknutí války 2 moderní bitevní lodě, 2 bitevní křižníky, 3 kapesní bitevní lodě, 1 nedokončenou letadlovou loď, 3 těžké a 4 lehké křižníky a téměř 60 ponorek, navíc byla k dispozici ještě různá starší plavidla. Invaze do Norska však německé námořnictvo značně oslabila, když třetina jeho křižníkových sil a polovina jeho torpédoborců byla poslána ke dnu. Tyto ztráty a destrukce Grafa Spee bylo velmi obtížné nahradit. V loděnicích byl vážný nedostatek pracovníků a každá tuna oceli pro stavbu lodí musela být tvrdě vybojována se silnou konkurencí ze strany letectva a armády. Ztráta řady hladinových plavidel v Norsku dala Hitlerovi jasně najevo, že jejich hodnota byla přeceňována. Velké úspěchy ponorek, spolu se skutečností, že jejich stavba byla poměrně levná, Hitlera přesvědčily, že Německo by mělo většinu svých výrobních kapacit dát na stavbu podmořských člunů. V létě roku 1940 mělo německé námořnictvo 51 ponorek. Počet dokončovaných stále rostl a tak se zdálo, že cíle – 300 bojeschopných ponorek – bude brzy dosaženo.

Každý ponorkový důstojník, palubní inženýr a poddůstojník musel před svým bojovým nasazením projít elitní výcvikovou školou. Posádky absolvovaly 66 cvičných útoků na hladině a stejný počet pod ní. Ponorkáři cvičili nepřetržitě 5 dní, ve dne i v noci. Sáhli si při tom až na samotnou hranici svých fyzických a duševních sil. Mýtus ponorek a ponorkářů přivedl do jejich řad i mnoho nadšených nacistů. Ponorkové loďstvo bylo tak více zpolitizováno než jiné složky ozbrojených sil. Ze 40 tisíc mužů jich však 30 tisíc padlo.

Klikněte pro větší obrázek Britské námořnictvo se ve 20. a 30. letech muselo vyrovnávat s relativně nepříznivou finanční situací. Většina jeho velkých válečných lodí pocházela z 1. světové války a finanční škrty stavbě moderních lodí nepřály. Stávající plavidla nebyla na odpovídající technické úrovni a dokonce i letadla pro letadlové lodi byla zastaralá. Historickou rolí Královského válečného námořnictva bylo zajištění bezpečnosti britského obchodu, avšak v meziválečných letech byly přístavy a dlouhé plavební trasy chráněny spíše symbolicky. Na začátku 2. světové války mu pro to ale chyběly odpovídající zásoby paliva i střeliva. Zvláštní roli sehrál také úspěšný rozvoj lokačního zařízení zvaného ASDIC či Sonar. Experimenty prováděné ve 30. letech přivedly britskou Admiralitu k závěru, že zbrusu nový vynález by mohl učinit konvoje nezranitelnými vůči ponorkovým útokům. Pokusy byly ale prováděny za ideálních povětrnostních podmínek, které nepočítaly s drsnou realitou Atlantského oceánu.

V roce 1939 bylo Královské námořnictvo stále největší námořní silou světa. Jeho základ tvořilo 16 bitevních a 7 letadlových lodí, 66 křižníků a 130 torpédoborců. Když si Admiralita začala uvědomovat, že válka by mohla být prohrána právě v Atlantském oceánu, dostala konečně obrana konvojů nejvyšší prioritu.

Jak důstojníci, tak mužstvo Královského námořnictva tehdy patřili k nejlépe vycvičeným námořníkům na světě. Krátce před vypuknutím války byly řady Královského námořnictva rozšířeny o Královské námořní zálohy, čímž počet mužů vzrostl ze 120 na téměř 200 tisíc. Křest ohněm nezkušení záložníci podstoupili v počátečních válečných šarvátkách, a když v bitvě o Atlantik začalo jít do tuhého, byli připraveni stejně dobře jako jejich profesionální kolegové. Místo v námořních dějinách 2. světové války si jednoznačně zajistili také muži obchodního loďstva. V mnoha konvojích byla plavidla z několika zemí a řada lodí měla posádku složenou ze směsice národností. Šlo většinou o civilisty, kteří se stali součástí této děsivé opotřebovávací bitvy. Bdělost potřebná pro udržování polohy v konvoji se mísila s neustávajícím napětím a obavami z německého útoku. Zasažené lodě se potápěly během pár okamžiků, studená voda zabíjela muže v několika minutách a husté atlantické mlhy záchranné akce často znesnadňovaly.

Předvečer bitvy

Už v září 1939 zahájily britské expediční síly přesun do Francie, kde 13 britských divizí posílilo obranu tamní hranice proti německému útoku. Třetí říše ale nepodnikala vůči Francii žádné agresivní kroky a veřejnost proto věřila, že válka bude brzy ukončena vyjednáváním. Nakonec vrhla německá armáda 9. května 1940 proti Francii, Belgii, Nizozemí a Lucembursku dva a půl milionu mužů. Francouzi i Britové ustupovali často chaoticky. Stovky tisíc mužů se ocitly na přelomu května a června v pasti u přístavu Dunkerque. Královské námořnictvo provedlo odvážnou operaci Dynamo, která zachránila téměř 350 tisíc britských a francouzských vojáků. Němci se obrátili na jih a 22. června 1940 Francie kapitulovala. Rovnováha sil ve světě se dramaticky přesunula, přímé konfrontaci s nacisty čelila už jen Velká Británie. A Hitler věděl, že klíčem k jejímu přežití jsou obchodní trasy přes Atlantik. Evakuace Dunkerque stála britské námořnictvo šest potopených a 19 těžce poškozených torpédoborců. Země byla ohrožena německou invazí. Mnoho eskortních plavidel muselo být proto přesunuto k obraně pobřeží. Německo získalo námořní základny na francouzském pobřeží Atlantského oceánu. To výrazně zkrátilo délku plavby ponorek do operačních oblastí, díky čemuž tam mohlo setrvávat po delší dobu více člunů. A doprovody spojeneckých konvojů byly slabší než kdykoli předtím. Zdálo se, že ponorky skutečně mohou Německu válku vyhrát.

Originální názevBattlefield SSN 2 / Battle of the Atlantic - Part 1
Stopáž58 minut
Rok výroby 1996
 )D( ST 4:3
ŽánrDokument