Rozsáhlý britský dokumentární cyklus o rozhodujících momentech největšího ozbrojeného konfliktu XX. století

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Počátkem července 1943 Spojenci dokončovali přípravu na invazi do Itálie. Němci potřebovali stáhnout z východní fronty část jednotek na podporu svých sil v jižní Evropě, a tak chtěli v bitvě u Kurska zasadit Sovětům silný úder. Hned na začátku se však nechali zaskočit preventivním dělostřeleckým přepadem nepřítele. Ačkoliv měli Němci dokonalejší taktiku i zbraně, zdánlivě nevyčerpatelné lidské a hmotné rezervy umožňovaly Rudé armádě vytrvat mnohem déle.

Spojenci mezitím pokračovali ze základen v severní Africe v leteckých úderech proti Itálii. Morálka obyvatel byla značně oslabená porážkou v severní Africe a zničením italské 8. armády na východní frontě. Spojenecké velení bylo přesvědčeno, že by ji pokračující nálety a vylodění na jihu poloostrova mohly rozložit úplně. Odtud by byl jenom krok k vystoupení Itálie z Osy a všeobecné kapitulaci.

Sicílie jako vstupní brána

Když se 10. července 1943 v časných ranních hodinách přiblížila spojenecká flotila k sicilskému pobřeží, válečné lodě několik hodin ostřelovaly cíle na ostrově a na břeh se valily výsadkové jednotky. Nepřátelská pobřežní obrana se ukázala jako zcela nedostatečná a byla rychle zdolána. Největší překážkou během prvního dne byla letadla Luftwaffe, operující převážně ze základen v jižní Itálii. V britském sektoru podnikla několik nekoordinovaných útoků a potopila nemocniční loď. V americkém sektoru bylo zasaženo několik plavidel včetně torpédoborce Maddox, na jehož palubě zahynulo víc než 200 členů posádky.

Během prvních dvou dnů přitom na břehu přistálo 8. tisíc mužů, 10 tisíc vozidel a tisícovka děl a Spojenci v úvodních fázích tažení zaznamenali v obou sektorech překvapivé úspěchy. Všechny vyloďovací pláže byly rychle zajištěny a počet padlých se omezil na několik set. Spojenci se rovněž zmocnili několika letišť Osy, která měla brzy posloužit jako základny jejich perutí.

16. července nařídil náčelník Vrchního velení Jih Albert Kesselring stáhnout se na východ ostrova a vybudovat zde obrannou linii táhnoucí se od masívu Etny přes města Catania a Troina až do San Fratella. Dva dny nato k těmto jednotkám z Itálie dorazila posila v podobě 29. divize tankových granátníků a 19. podnikli Američané silný útok na Palermo a severní pobřeží. Během 4 dnů překonali veškerý odpor. Spojencům tak padla do rukou celá západní část Sicílie.

Pád Palerma znamenal těžkou ránu pro hrdost Italů. Další obětí se stal Mussolini, jenž byl 25. července zbaven úřadu a internován. Teď už však Spojenci na Sicílii postupovali pomalu. Masív Etny a členitý terén v okolí Troiny poskytovaly Němcům ideální podmínky pro obranu a vyrovnávaly ohromnou materiální a početní převahu invazních vojsk. A to byly boje v blízkosti Etny jen předznamenáním toho, co Spojence později čekalo na pevnině, kde museli překonávat náročný terén kombinovaný s výbornou defenzivní taktikou Němců.

Klikněte pro větší obrázekLinii u Etny Osa udržela až do prvního týdne v srpnu. Když ji postupující Spojenci prolomili, zjistili, že se obránci pouze stáhli do nových pozic dále na severovýchod. Němci totiž nové obranné postavení zaujali jen několik kilometrů od Etny u města Cesaro. V průběhu dalšího týdne se pomalu a systematicky stahovali. Z ostrova na pevninu se jim podařilo úspěšně evakuovat více než 40 tisíc vlastních a 60 tisíc italských vojáků. Účast italských ozbrojených sil na obraně Sicílie nebyla příliš významná a vzbuzovala dojem, že by tomu tak mohlo být i ve zbytku země. Zkušené německé formace však způsobily Spojencům značné ztráty.

Vylodění u Salerna

V poslední fázi sicilského tažení se Spojenci dohodli, že po obsazení ostrova se hned vylodí na pevnině. Jako první byl naplánován výsadek přes Messinskou úžinu, který měly provést složky 8. armády generála Montgomeryho. Operace proběhla 3. září 1943 bez jakéhokoliv odporu, armáda postupovala Kalábrií k severu.

Americká 5. armáda pod velením Marka Clarka mezitím plula do Salernského zálivu, vzdáleného 300 km podél pobřeží. Invazní flotilu během plavby opakovaně napadaly německé bombardéry. Vylodění 9. září bylo načasováno tak, aby se krylo s dojednanou italskou kapitulací. Na palubách lodí se očekávalo, že i tady jim nikdo v přistání bránit nebude. Byla to ale hluboká mýlka. Polní maršál Kesselring během předchozích týdnů rozmístil v jižní Itálii 8 divizí a americké výsadkové jednotky se na pláži ocitly pod hustou palbou. Navíc německá 16. tanková divize zaujala pozice na pahorkatině, odkud mohla krýt předmostí i hlavní silnice na sever. Spojenci tak první den daleko nepronikli a z naplánovaných úkolů splnili pouze malou část.

12. září byla německá obrana posílena příjezdem 29. divize tankových granátníků, složky převzaly kontrolu nad severními průsmyky a nadto Němci dobyli zpět Battipagliu, o niž se nakonec s Brity přetahovali čtyři dny. Den poté zaútočili v koridoru podél řeky Sele a pronikli do vzdálenosti 1,5 km od břehu. Hlavní tíhu útoku nesli Američané, kteří podlehli náporu a byli téměř rozdrceni. Připravovanou evakuaci se podařilo odvrátit jen díky zrychlenému vyloďování posil na předmostí a dělostřelecké podpoře z paluby lodí. Flotila byla během těchto bojů pod neustálým tlakem Luftwaffe, ke dnu šla řada menších plavidel včetně jednoho torpédoborce a několika transportních lodí, dva křižníky a jedna bitevní loď byly silně poškozeny a musely se stáhnout. Protiútok přišel následujícího dne, kdy spojenecké taktické i strategické letouny podnikly 2 tisíce bojových letů a svrhly 1400 tun bomb, a 16. září německý odpor v americkém sektoru výrazně ochabl. Předsunuté jednotky Clarkovy 5. armády se setkaly s průzkumnými oddíly Montgomeryho 8., která před sebou vytrvale tlačila německé zadní voje k severu. Příchod 8. armády znamenal konec bitvy u Salerna a vytvoření široké fronty přes Apeniny, páteř Itálie. Přesto dosažené výsledky byly stále daleko za očekáváním Spojenců. Při vylodění nedokázali využít příležitost, kterou jim nabídla italská kapitulace, a kromě škod na invazní flotile utrpěli dvakrát vyšší ztráty než protivník, nad nímž přitom měli početní převahu. Ukázalo se, že Němci jsou odhodláni držet Itálii, co nejdéle to bude možné.

Klikněte pro větší obrázekOd Salerna postupovali Spojenci pouze pomalu. Do Neapole dorazili až 1. října 1943, tedy více než o dva týdny později oproti plánu, a město nalezli poničené. Všechno, co nebylo poškozeno spojeneckým bombardováním, Němci před evakuací systematicky zlikvidovali. Mezi Neapolí a Římem si Němci vyhlédli několik linií obrany. První z nich ležela na řece Volturno, ale připravena byla jen částečně. Po týdnu těžkých bojů se totiž Němci začali stahovat o 25 km dál k další improvizované linii. Také 8. armáda na jaderském pobřeží narážela na prudký odpor. Počátkem října 1943 překročily její útočné oddíly řeku Biferno, ale kvůli intenzivním bojům se další postup zastavil na úrovni řeky Trigno.

Během listopadu Němci pokračovali v ústupu, avšak každý kousek dobytého prostoru byl vykoupen těžkými ztrátami pronásledujících spojeneckých jednotek. V zimě pak silné deště rozvodnily četné potoky a říčky, které ve většině případů tekly napříč spojeneckou linií postupu. V zimě pak silné deště rozvodnily četné potoky a říčky, které ve většině případů tekly napříč spojeneckou linií postupu, a zácpy na komunikacích silně komplikovaly přesun zásob a posil. V blízkosti fronty také byly přístupové cesty hustě zaminované a často kryté nepřátelskou dělostřeleckou palbou. Ovšem ještě více než sužovaly spojenecké vojáky nemoci. Zdejší krajina příliš neumožňovala použití tanků, tudíž nejvýznamnější úlohu hrály pěchota a dělostřelectvo, a poprvé od 1. světové války se objevily případy tzv. „zákopové nohy“ způsobené dlouhým pobytem v mokru.

Gustavova linie, nejmohutnější obranný val před Římem

V prosinci se spojenecké armády začaly přibližovat k předpolí posledního a dosud nejmohutnějšího obranného valu jižně od Říma, Gustavově linii. Byla těžce opevněná a táhla se od Ortony na jaderském pobřeží, podél výšiny nad údolím řeky Sangro, přes Apeniny až k Minturnu u ústí řeky Garigliano. Nejsilnějším bodem byl vrchol Monte Cassino se starým klášterem. Monte Cassino střežilo vstup do údolí řeky Liri, kudy vedla přes hory jediná větší silnice do Říma.

Severní konec linie držel německý 76. tankový sbor tvořený 4 divizemi. Na jižním úseku, kam spadalo i Monte Cassino, byl rozmístěný 14. tankový sbor o síle 4 divizí. Právě tady však Kesselring očekával hlavní nápor spojenecké ofenzívy, a proto sem soustředil většinu svých záloh. Další 4 divize měly zajistit, že Spojenci do strategického údolí neproniknou. Proti 76. sboru stála britská 8. armáda s pěti divizemi. Vzhledem k nepříznivé linii postupu však byly její operace zredukovány ve prospěch hlavního úderu, který měla vést Clarkova mohutně posílená 5. americká armáda. Měla prorazit do údolí řeky Liri a zlikvidovat německou obranu na jih od Říma.

Klikněte pro větší obrázekZatímco Američané stupňovali tlak na Gustavovu linii, 2 divize – britská a americká – se nalodily a vypluly k Anziu, městu ležícímu pouhých 50 km od Říma. Výsadek u Anzia měl přetnout komunikace spojující Gustavovu linii s týlem a zabránit Němcům v organizovaném ústupu. Spojenci se vylodili 22. ledna 1944 bez jakéhokoliv odporu. Německé zálohy byly odvolány na jih proti 5. armádě, a tak v oblasti nezůstaly prakticky žádné jednotky. Navzdory tomu nařídil Clark, aby se nejprve vytvořilo pevné předmostí, a teprve pak se postupovalo do vnitrozemí. Tímto rozhodnutím ale Spojenci promarnili příležitost dosáhnout v Itálii významného vítězství. Kesselring totiž mezitím do oblasti povolal zálohy, jejichž úkolem bylo zablokovat výjezdy z předmostí a obsadit hlavní silniční a železniční trasy spojující Gustavovu linii s Římem. Clarkovy síly se téměř nepohnuly z místa a během prvních 2 dnů bitvy ztratily při opakovaných pokusech překonat dolní tok Rapida téměř dva tisíce mužů.

Když byly formace vyčerpané, nařídil Clark zaútočit výš po proudu. Doufal, že se mu tak podaří Monte Cassino dobýt obchvatem, jenže Němci drželi i několik okolních pahorků, a tak mohli nerušeně pozorovat přesuny Spojenců na pláni pod sebou a při každém útoku koncentrovat palbu do klíčových míst. Američané znovu narazili na palebnou přehradu. Tentokrát se jim ale díky neuvěřitelné houževnatosti podařilo Rapido překonat a začít postupovat do vrchů.

Čtyři fáze bojů o Monte Cassino

První fáze bitvy o Monte Cassino trvala do 12. února 1944. Američané podporovaní na pravém křídle Francouzi zaznamenali několik důležitých úspěchů, upevnili předmostí za řekou a dobyli několik vrcholů. Cenou za získaná území však byly další 4 tisíce padlých. U Anzia se v prvním týdnu po vylodění bojovalo pouze sporadicky. Kesselring neměl pro rozhodující protiúder dostatek sil a nechtělo se mu plýtvat zdroji na menší střety, kterými by nic nezískal. Nařídil však obklíčit předmostí a narušovat přísun spojeneckého materiálu prostřednictvím dalekonosných děl a leteckých úderů Luftwaffe proti invazní flotile. Navzdory vlastním silným ztrátám dokázala německá letadla potopit nebo vážně poškodit několik válečných lodí a řadu transportních plavidel. Spojenci se počátkem února 1944 u Anzia daleko nepohnuli, pronikli jen asi 15 km do vnitrozemí.

Invazní flotila i přes pustošivé nálety Luftwaffe stále čítala více než 20 velkých válečných lodí. Tou dobou měl Kesselring 4 divize rozmístěné v obranných pásmech a další 4 připravoval k útoku. 7. února 1944 vyrazily proti zranitelnému výběžku, který vznikl při spojeneckém výpadu na sever. Němcům první den plán vyšel, ve spojenecké linii způsobili 3 km širokou a 1,5 km hlubokou trhlinu. Druhý den se však Spojenci vzpamatovali a reagovali lokálními protiútoky, podporovanými palbou z pozemních i lodních děl. Třetí den se Němci pokusili zvýšit tlak, ale každý jejich výpad narazil na hustou dělostřeleckou palbu a odhodlaný odpor pěchoty. Spojenci linii udrželi a čtvrtý den prudkými protiútoky získali část ztraceného území zpět. Obě strany však už byly vyčerpané a každá svým způsobem utržila porážku. Ačkoliv Kesselringova ofenzíva nedosáhla hlavního cíle zahnat nepřítele do moře, Spojenci byli značně otřeseni a museli se stáhnout do nevýhodných postavení. Horší ovšem bylo, že se Němci na svých pozicích zakopali a spojenecké předmostí mohli držet v obklíčení neurčitě dlouho.

Klikněte pro větší obrázekVzhledem k situaci 6. sboru u Anzia bylo zřejmé, že Gustavovu linii bude nutné zdolat frontálním útokem. Ačkoliv nebyl klášter obsazen, spojenečtí velitelé ho považovali za nejvýznamnější pozici celé linie. Plán druhého útoku na Monte Cassino v polovině února počítal se zničením opatství leteckým bombardováním a následným obsazením vrcholu i města ležícího pod ním. Boje však pro Spojence skončily naprostým fiaskem, operace byla šita horkou jehlou a letecké údery nikdo nekoordinoval s pozemní ofenzívou. Němci trosky rychle obsadili a získali tak téměř nedobytné postavení.

Když indická 4. divize konečně zahájila útok, byla s těžkými ztrátami odražena. Podobně dopadl i pokus o obsazení města. Po náročném přesunu přes dolní tok Rapida se 2 roty novozélandské 2. divize probojovaly na okraj města. Boje ve městě trvaly pouze jeden den. Novozélanďané byli v menšině a chyběly jim těžké zbraně. Poté, co indická divize nedokázala dobýt opatství a okolní výšiny, se jejich pozice stala neudržitelnou a museli se stáhnout.

Ačkoliv druhá fáze bitvy o Monte Cassino v únoru 1944 skončila pro Spojence výrazným neúspěchem, ihned bylo zahájeno plánování a přípravy na další. Opět jí předcházely intenzivní nálety, během nichž bylo zničeno prakticky celé město. Hlavního cíle, kterým bylo vypudit obránce z úkrytů, však ani tentokrát nebylo dosaženo. Naopak trosky, jež zasypaly ulice, v podstatě znemožnily nasazení tanků a německým parašutistům, kteří převzali obranu, poskytly ještě výhodnější postavení.

Třetí fáze bitvy o Monte Cassino zuřila od 14. do 23. března a stejně jako obě předchozí skončila ve slepé uličce. Pěchota novozélandské 2. divize a německé oddíly 1. výsadkové divize bojovaly v jednom z nejkrvavějších střetů 2. světové války o každičký kráter a hromadu suti. Němečtí parašutisté se rychle vzpamatovali, i když jich spousta padla a většina těžkých zbraní byla zničena při bombardování. S pomocí minometů, kulometů a ručních zbraní odvraceli veškeré pokusy Novozélanďanů vytlačit je z města. Pátý den dokonce převzali iniciativu a upevnili svoje postavení. Vysoké počty obětí, vyčerpání a vzrůstající demoralizace nakonec vedly k zastavení bitvy. Neúspěch třetího útoku na Monte Cassino přesvědčil generála Alexandra o tom, že jedinou naději představuje čelní útok na Gustavovu linii a že generál Clark není mužem, který by mu měl velet. Následně převelel od 5. armády divize britského společenství a rozšířil operační působení 8. armády o sektor zahrnující Cassino a vstup do údolí řeky Liri.

Klikněte pro větší obrázekZávěrečná ofenzíva byla zahájena 11. května 1944 dělostřeleckou přípravou více než 2 tisíc děl. Zatímco 4 britské divize zaútočily přes Rapido do údolí řeky Liri, podnikl polský sbor o síle 2 divizí výpad proti opevnění na Monte Cassinu. Poláci byli čerstvou posilou 8. armády. Byli odpočatí a bojovali s nezměrným nadšením, hnáni pocitem vlastenectví a nenávistí vůči Němcům. Poláci podnikli dvě ofenzívy. Během té první zpočátku postupovali zdárně vpřed, ale německý odpor a prudké protiútoky je nakonec zastavily, v rámci druhé o několik dnů později dobyli klíčový hřeben západně od opatství. Počet obětí děsivě narůstal. Poláci se však nenechali odradit ani vlastními ztrátami, ani zuřivou palbou, jíž byli z kláštera a okolních vrchů vystaveni. Němci se začali stahovat a 18. května 1944 vztyčili Poláci na troskách opatství plukovní zástavu. Bitva o Monte Cassino byla u konce.

Dobytí Říma

Zatímco polský sbor bojoval u Cassina a Britové v údolí řeky Liri, postupovali Američané na levém křídle jen velmi pomalu. V prvních dnech poté, co z předmostí u Garigliana zahájili útok, utrpěli těžké ztráty, přičemž dosáhli jen několika menších průlomů. Francouzi v horách na severu oproti tomu dosahovali pozoruhodných úspěchů. 13. května 1944 prolomili překvapivě slabou německou obranu a krátce nato začali rychle postupovat terénem, který Němci považovali za prakticky neprůchodný.

Francouzský průlom a dobytí Monte Cassina Poláky uvolnily cestu Američanům a Britům. Američané pokračovali opatrně v postupu, ale naráželi pouze na slabý odpor zadních vojů. Němci, kterým hrozilo, že jim Francouzi odříznou cestu, se v tichosti stáhli a zahájili celkový ústup na severozápad. Obrana v údolí řeky Liri byla odhodlanější. Gustavova linie se však už nedala udržet, a proto se Němci postupně stahovali. Nakonec se celá linie zhroutila 22. května. A dalšího dne dosáhli Spojenci i dlouho očekávaného průlomu u Anzia. Část německých jednotek, které je tak dlouho držely v šachu, byla převelena na Gustavovu linii, kde Němcům nezbývaly žádné taktické zálohy. Během 2 dnů urputných bojů v ní Američané prorazili širokou trhlinu a 25. května obsadili Cisternu a spojili se s jednotkami amerického 2. sboru, postupujícími podél pobřeží.

Přístupové cesty k Římu držely početné oddíly tankových granátníků spolu s parašutisty a fronta byla silně opevněna. Útok začal váznout a nakonec se úplně zastavil. Na frontě 8. armády se německá 10. armáda urychleně stahovala a ustupovala údolím řeky Liri k Římu. Zbytky německé 14. armády držely linii proti 6. sboru až do konce května, a potom se také začaly stahovat. Během prvních 3 červnových dnů roku 1944 Němci dokončili ústup, přičemž zachránili převážnou část svých sil. Řím opustili, aniž by zničili mosty přes Tiberu.

Kapitulace

První americké jednotky dorazily do italského hlavního města 4. června 1944 nikoliv od Anzia, ale z údolí řeky Liri. Obsazení Říma bylo velkým úspěchem. Byl ovšem silně poznamenán neschopností Spojenců koordinovat svůj postup a uštědřit německým silám v Itálii zdrcující porážku. Byla to vina Američanů i Britů. Clark úmyslně nerespektoval rozkazy a chtěl, aby Řím osvobodili Američané. Alexandr zase svou nerozhodností umožnil, aby se tažení zvrhlo v závody, které snadno mohli vyhrát Němci. Clarkův okamžik slávy navíc neměl dlouhého trvání. 6. června se Spojenci vylodili v Normandii a veškerá pozornost nejvyššího spojeneckého velení se soustředila na Francii. Boje v Itálii pokračovaly takřka ještě rok. Z Říma se německé jednotky stáhly do severních Apenin. 29. dubna Němci v Itálii kapitulovali.

Originální názevBattlefield SSN 2 / Battle for Italy - Part 2
Stopáž58 minut
Rok výroby 1996
 )D( ST 4:3
ŽánrDokument