Rozhovor s Evou Josefíkovou
V poslední době jdete z filmu do filmu. Po snímcích Donšajni a Vejška nyní hrajete i ve Fair Play. Pokud byste měla porovnat tato tři natáčení, lišil se nějak přístup režisérů k hercům a vůbec samotná natáčení?
Na natáčení Donšajnů jsem zažila tři dny příjemné poklidné práce pod galantním vedením pana Menzela. U Tomáše Vorla jsem u filmu poprvé zažila intenzivní zkoušení ještě před začátkem samotného natáčení. A Andrea byla první žena-režisérka, se kterou jsem měla možnost pracovat. Překvapila mě její přirozená autorita a profesionální klid ve chvílích, kdy ostatní na place už měli nervy v kýblu.
Hrajete atletku Martinu, sparing partnerku hlavní hrdinky Anny – musela jste před natáčením podstoupit tvrdý trénink? Bylo pro vás z tohoto pohledu natáčení náročné?
Přišla jsem na casting, ale bylo mi jasné, že se svou sportem netknutou postavou tvůrce asi moc nezaujmu. Když mi pak Andrea řekla, že jsem roli získala, měla jsem velkou radost. Ta poněkud opadla, když jsem dostala roční předplatné do fitka a tréninky s profi atlety pražské Slavie. Ale jsem ráda, že i u nás vznikají filmy s tak poctivou přípravou herců a že jsem toho mohla být součástí. A zhubla jsem, takže pecka.
Vaše postava je zařazena do státem řízeného dopingu a nespatřuje v tom problém, zdá se, že si rizika dopingu buď neuvědomuje, nebo je vědomě přehlíží. Jsou pro vás postoje vaší hrdinky, která byla ochotna pro příslib úspěchu něco takového podstoupit, pochopitelné? (Samozřejmě s přihlédnutím k době a k tomu, že byl tehdy doping „běžný“?)
Když jsem poprvé četla scénář, vnímala jsem Martinu jako hodně negativní postavu. Ale v průběhu natáčení jsem se s ní začala sžívat a přestala černobíle odsuzovat ty obrovské ambice něco dokázat, ať to stojí, co to stojí. Ale nechtěla bych o té postavě a jejích postojích mluvit déle, než je sama na plátně.
Jste vy osobně soutěživý typ? Například pokud jde o získání role, obcházíte aktivně castingy, nebo spíše vyčkáváte, až vás někdo osloví? Je vůbec v Čechách pro mladé herečky dostatek pracovních příležitostí?
Dostatek pracovních příležitostí pro nás není. Ale problém vidím spíš v tom, že herecké školy, státní I soukromé, u nás každoročně vypustí takové množství mladých herců, že kdyby se pro každého měla najít příležitost, filmové premiéry by byly pětkrát do týdne a počet divadel by se musel zdvojnásobit. To je pochopitelně nemožné. Vládne tu přirozený výběr. Ovšem není to o síle jedince, ale o talentu, příležitostech a hlavně štěstí. Proto na castingy chodím a snažím se hrát co nejlíp. Nicméně bylo by mi trapně, kdybych se pokoutně zjevila i tam, kam mě nikdo nepozval.
Fair Play se natáčelo ve třech různých zemích – v České republice, na Slovensku a v Německu. Je pro vás takové cestování únavné, nebo naopak příjemným zpestřením a užíváte si ho?
Ono je vlastně jedno, jestli se jede do Chemnitzu, nebo do Benešova, tyhle pobyty mimo Prahu mám strašně ráda. Lidi hned po natáčení neběží domů, ale jdou spolu na pivo. Díky takovým večerům jsem u filmu našla skvělé přátele. Když člověk není v náladě, odpočívá a přemýšlí si na hotelovém pokoji tak, jak by se mu to doma nepovedlo. Prostě absolutní klid. Loni jsem kvůli natáčení historického seriálu 1864 jezdila čtvrt roku trasu Praha – Kodaň. Moc mi to chybí a chci to zažít znova.
Mohou se na vás diváci těšit v nějakém dalším filmu, nebo se teď zase na chvíli vrátíte k divadlu?
Tato sezóna je pro mě hlavně divadelní. Loni jsem spíš točila a na jevišti jsem začala být trochu nejistá. V tomhle jsme stejní jako atleti. Potřebujeme trénink, abychom mohli podávat dobré výkony. Čerstvě nastupuju do angažmá v kladenském divadle. Hrajeme Goldoniho Letní byt, připravujeme Ibsenovy Přízraky a další hodně zajímavé inscenace. Do toho hraju v Divadle Bez Zábradlí a v Rubínu bude premiéra nové Klimáčkovy hry Maso. Bude to satirická psychedelie na komorní scéně. Sranda.